Haloon komentáře u knih
Čekal jsem jen delší převyprávění kapitoly ze Silmarillionu, ale byl jsem příjemně překvapen. Pomalu vyprávěný a krásný příběh z dávných dob Středozemě má svoje kouzlo nepodobné tomu z Hobbita, či Pána prstenů. Tak nějak napůl cesty mezi starými eposy a dnešní fantastikou, leží svět Středozemě, který nás vždycky dostane.
Po sérii z ostrova Lewis je to o něco málo slabší kafe, ale zatím bych to určitě nevzdával. Výjimeční lidé jsou rozporuplní, místy je to chytré, přestože zabalené do naivního obsahu, charaktery zase lidské a uvěřitelné, ovšem samotný případ zas tak moc ne. Přesto jsem se do toho začetl a bavil jsem se. Uvidím, co série přinese dál.
Jestli jsou knížky jako je tahle, já zatím žádné nečetl. Příběh svižně vtahuje na jednu záhadu větší než druhou a čtení je hladový hon za odpověďmi. Vědecko-fantastický svět protkaný s dějinami komunistické Číny, kosmického programu, záhadných úkazů a to celé propojené s hádankou interaktivní hry, to je intro do série, která nemá obdoby.
S tímto dílem se vracíme do překrásného světa Středozemě, která nám vyplní další mezery její poutavé historie, přičemž se dá říci, že dokonale navazuje na epochu vyprávěnou v díle Silmarilion. Pád Númenoru je navíc pro pochopení stěžejních příběhů Hobbita a Pána prstenů určitě zásadnější a formou kroniky je tak krásně vyprávěn příběh mnoha let, která předcházela samotným událostem dnes již kultovních příběhů.
Zeměplocha se začal otřásat v základech, když se na ní objevil mág, mocnější než všichni ostatní. Tenhle příběh ale napsal Pratchett, takže tím mágem je malé dítě, které poslouchá svoji pomstychtivou hůl a zastavit ho má osoba, která se prohlašuje za MÁKa, ačkoli kouzlit vůbec neumí. Do toho je tu bedna na nožičkách, manipulativní klobouk, knihovník lidoop a řada dalších fantastických a možná spíš bláznivých věcí. Zábavné jako vždy.
Kdo chová v oblibě dobrodružné příběhy s historickým pozadím ve stylu Indiana Jonese, ten si v téhle sérii nejspíš přijde na své. Písečná bouře je napínavou výpravou do Ománské pouště za mytologickým příběhem královny ze Sáby, ve které nechybí nebezpečí, nadpřirozeno a řada historických odkazů. Dobrý začátek velmi slibné série.
Dnes už je možná motiv duševních onemocnění v literatuře známou věcí, ovšem v době Stevensona, byl obor psychologie ještě v plenkách. Příběh o titulní dvojici tak musel tehdejším čtenářům pěkně pocuchat nervy.
Ale i pro dnešní dobu je to poutavé čtení. Atmosféra mlžných ulic viktoriánského Londýna je cosi co už neodmyslitelně patří ke klasice horrorového žánru, stejně jako s ní spojená kriminální tématika.
Při čtení Trhliny jen těžko hledáme, kde kde je realita, co je fikce a co skutečnost a to nám s mrazivým pocitem zalézá až do morku kostí. Zato u Smršti není pochyb, že je to čirá fikce, které navíc po úderu poloviny děje rychle dojde dech.
Ve slibném rozjedu houstne napětí z hrozby, motiv je skvělý a zdařile pojatý. Autor je navíc mistrem v tvorbě toxické atmosféry mezi jednotlivými postavami a vytváří tak nepříjemné ovzduší, které jen podtrhuje tíži celkové situace. Jenomže od poloviny už se zdá, že není co nabídnout a my jen s vědomím toho, jak to nejspíš dopadne, čekáme na to, až to tak dopadne. Škoda.
Návštěva Afriky z koloniálních dob nám přinese zdařilý dobrodružný příběh. Je třeba snést nějaké to klišé vetkané do staromódní romantické zápletky, ovšem knížka se nám odmění napínavým dějem.
Naprosto báječné navázání na předchozí publikaci V zajetí geografie. V tomto díle se autor i nadále věnuje smysluplnému a přehlednému rozboru regionu, kde vysvětluje geografické příčiny politického, diplomatického, ale i vojenského směřování, přestože tentokrát se zaměřil na užší oblasti, respektive několik vybraných států plus problematiku jednoho malého vesmíru. Jde o báječnou publikaci, která mnohé objasní a čtivost ji rozhodně nechybí.
V tomto díle nám Lovecraft předává zatím nejucelenější pohled za "závoj" a nám se tak dostává více z mytologie jeho světa. Přesto je to málo a chceme vědět víc. To tajemno, ve kterém vyvstává mnoho otázek, snadno překlene těžší pasáže a láká nás ponořit se do světa temných a hrůzných skutečností na pomezí fantazie a snů.
Pár posledních dílů mě přepadá pocit, že už nečtu ty případy Harryho Holea, které jsem si před lety tolik oblíbil. A u Zatmění byl ten dojem zatím nejsilnější.
Setkáváme se tu s vrahem zatím nejbizardnější podoby a realistická atmosféra, která provázela "zlatou éru" Holeovi série, a díky které jsem mohl trnout z pocitu, že tohle by se klidně mohlo stát, je pomalu fuč.
Stále je to nápadité, čtivé a nadprůměrné, ale napadá mě, doufejme neoprávněný dojem, že autor už neví, jak překonat sám sebe. Snad tu správnou cestu nalezne, nebo svou veleúspěšnou sérii ukončí se ctí.
Zatímco první díl byl výpravným eposem a branou do rozmanitého a zajímavého světa, druhý díl byl spíš labyrintem, v němž jsem se kolikrát úspěšně ztratil.
Pád Hyperionu překypuje odkazy na starší literaturu, dějiny, či kulturu a nikdo by nemohl zpochybňovat zcela evidentní sečtělost autora. Ovšem informační laviny bylo leckdy moc na úkor samotného děje, který byl právě kvůli složitosti často nesrozumitelný.
Už s prvním dílem jsem věděl, že série Hyperionu je velkolepým kolosem. V díle druhém ale poznávám, že ač je na něj ohromující pohled, kupředu se valí dosti pomalu a nemotorně.
Uf. Čtenář si až říká, kolik toho Harry Hole ještě bude muset snést... Tenhle díl totiž dost bolel a závěrem tu nechal tísnivý pocit jen s malou jiskřičkou naděje. Chtěl bych fandit dál, ale příliš optimismu nezbylo a všechno nasvědčuje tomu, že se pomalu chýlíme ke konci cesty.
Nebo snad ne? Drsňák Hole by nejspíš i víc snesl, ale snese víc čtenář? Vzhledem k vydání už třináctého dílu s názvem Zatmění nám asi ani nic jiného nezbyde.
Je to svědectví příběhu, který se čte se slušnou dávkou bezmoci. Připomíná to kolotoč zmaru a špatných rozhodnutí, které se přesto jeví tak nějak nevyhnutelně. Jako bychom věděli kam to celé spěje a zároveň si velmi rychle uvědomili, že s tím nic nenaděláme. My ani nikdo jiný.
A přitom to celé začalo tak povědomě, kdesi v dětství, kdy se formuje identita a kde hledáme naše vzory. Partu která nám bude spoluvytvářet osobní hodnoty. To nejspíš zažil každý z nás, a hned se nabízí myšlenka, mít větší smůlu, spadli bychom do toho taky?
Řádění ztělesněného démona, všemi obdivovaný Harry Hole a dokazování jednoho poněkud zvláštního vědeckého výzkumu. To je spojnice se kterou přichází Žízeň, už jedenáctý díl v řadě. Musí být náročné stále vymýšlet něco nového a na vzrůstající četnosti sériových vrahů v Norsku je znát, že překonávání sama sebe také není jen tak.
Nesbova řada o Harry Holeovi je kvalitou pořád někde na vrcholu současné krimi, ale připadá mi, že série už vyzrála a otázkou je, co přijde teď? Jakmile začne příběh víc upadat do nostalgie, je to pro mě známka, že spíš začíná přezrávat.
Z politických střípků nám Asimov tentokrát vykouzlil ucelený příběh, který mě ze všech dílů nadchl zatím nejvíc. Svět Nadace s každým novým příběhem roste a získává svou krásu a uvěřitelnost. Zcela a jistě klasika žánru science fiction.
V tolika směrech povedená krimi, ve které tentokrát teče krev přímo z policejního sboru. Někdy se motivace zdají být nejasné, někdy snad i nelogické, ale nelze upřít tu skvělou atmosféru a zcela realistické postavy. A také nezbývá než ocenit, jak se autor naučil vodit čtenáře za nos. V tomto díle tomu nasadil korunu. Policie není má nejoblíbenější, ale rozhodně Holeovu sérii nezostuzuje.
Tohle je vlastně tak prosté a přesto to funguje. Na scénu vystupují propracované postavy, které jsou uvěřitelné, mají hloubku, no zkrátka jen ožít! Přestože s nimi nemusíme souhlasit, rozumíme jim. Potom stačí do toho vhodit jedno obří psisko se vzteklinou a je vymalováno.
Cujo utahuje šrouby, napětím vám místy až není dobře. Po dramatické stránce je to skvost. O to víc, že nejde o nic fantastického, ale o něco, co by se klidně stát mohlo.
Přízrak je jeden z těch příběhů, které se vám dostanou pod kůži. Předpokládám, že zvlášť v případě, pokud jste rodič. Těžký nádech do tohoto dílu vnáší především intermezzo v podobě Gustova vyprávění, na kterém je leccos opravdového. Cítíte na vlastní kůži, jakou beznadějí je zažít to, když váš blízký propadá drogám a pomalu ztrácí sám sebe. Přízrak je oproti ostatním dílům řady o něco méně krimi, o něco více akční, ale nejvýrazněji ponurým a nelehkým příběhem o otci, synovi a jeho největší lásce.