Nová Elektra
Jean Giraudoux
Hra o dvou aktech a dvou meziaktích pracuje se známým mytologickým motivem Élektry, která s pomocí bratra Oresta, navrátivšího se z exilu, touží pomstít otce, krále Agamemóna, zavražděného královnou Klytaimnéstrou a jejím milencem Aigisthem. Látka, kterou si autor částečně vypůjčuje z Iliady a z her Aischyla, Sofokla a Eurípida, však u Giraudouxe získává nový rozměr a hloubku. Élektra jedná ve jménu spravedlnosti přísnější, než je ta božská, a předmětem její pomsty se stávají lidé s uvěřitelnými, snad poněkud povědomými chybami. Jméno titulní hrdinky je jménem mluvícím, znamenajícím světlo. Tak Élektra osvěcuje zločin své matky a strýce-otčíma. Hra úmyslně pracuje s anachronismy (např. veterinářova ordinace), aby ukázala nadčasovou podstatu tragické látky.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
antika divadelní hry francouzská literatura osudy lidí pomsta tragédie spravedlnost
Autorovy další knížky
1969 | Zuzanka a Tichý oceán |
1994 | Ondina |
1968 | Trojská válka nebude |
1970 | Siegfried a Limuzinsko |
2015 | Bláznivá ze Chaillot |
(SPOILER) Přála bych si „Élektru“ vidět v divadle, už proto, že by mě herecké podání mohlo trochu navést, jak si ji vlastně vyložit. Platí v téhle tragédii kategorie „dobře“ a „špatně“? A pokud ano, jaká je Élektřina touha po spravedlnosti přísnější než božské, která ve jménu pravdy zničí životy vinných i nevinných? Má čtenář/divák sympatizovat, nebo aspoň soucítit s Klytaimnéstrou, vražedkyní nenáviděného muže, která tvrdí, že jednala z únavy manželstvím a lásky k milenci, že král ji unesl a že to nebyl žádný světec? (Mimochodem, když uvážím, že Agememnón jí zahýbal také, plenil Tróju a ještě se pokusil obětovat jednu z Klytaimnéstřiných dcer, upřímně mu to probodnutí přeju.) Máme chápat Aigistha, kterého sami bohové očistili a vnukli mu lásku k vlasti a k pravdě, ovšem až deset let po králově vraždě? Pohání Élektru doopravdy touha po nadosobní spravedlnosti, nebo posedlost idealizovaným otcem?
Máme si to vyložit tak, že spravedlností je několik – řekněme lidská, božská, osudová a Élektřina – a každá se prosazuje nezávisle na těch ostatních? Dívala jsem se na konec jedné francouzské inscenace (i když francouzsky neumím) a z ní vychází jako morální vítěz Élektra. Ale je to tak jednoduché? A nemohl by být klíčem monolog Zahradníka, který říká, že v tragédiích jsou králové velicí a obdivuhodní, i když hřeší?
Spousta otázek na nenápadnou dvouaktovou hru, která nepatří k nejznámějším Giraudoxovým dílům. Ostatně jeho próze podle mě nemůže konkurovat. Už proto, že autorovou nejsilnější stránkou je poetická lyričnost, která uvádí do běžného světa zázraky, a ta ve hře nedostala příliš prostoru. Po vzoru starořeckých truchloher se na scéně vlastně za celou dobu nestane nic. Ano, Argos hoří, ale dozvídáme se to jen díky raportům vojáků. Ano, Klytaimnéstra a Aigisthos umírají, ale vypravuje nám o tom Žebrák, místo abychom to viděli. Ano, Agamemnón byl zavražděn, ale samozřejmě v minulosti, a my se o tom dozvídáme jenom z rozhovorů hrdinů. Přesto je to rozhodně silná hra, to určitě, a katarze funguje.