Nový čas
Ida Jessen
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/370239/mid_novy-cas-yRy-370239.jpg
4
94
94
Roku 1904 přichází do městečka Thyregod mladá učitelka Lilly. Uprostřed vichrného jutského vřesoviště má vést nově zřízenou školu. V lodním pytli s sebou veze mladistvý elán, pár třísek na podpal, ale také deník, do kterého si stačí zapsat pouhých několik vět. Vzápětí ji pohltí práce i první velká láska a na psaní nemá pomyšlení. Dvacet let poté se v zápiscích vyrovnává se vzpomínkami na nepříliš vydařený bezdětný vztah se starším a chladným mužem, pro kterého byla víceméně jen správkyní domácnosti, a přemýšlí, zda se obejde bez autoritativního protějšku, který určoval běh jejího dosavadního života. Teprve postupně začíná chápat, že se před ní otevírá naděje na nový začátek. Román Nový čas před námi postupně rozkrývá tiché, ale velké drama, které málem skončilo nenaplněným lidským životem. Román byl vyznamenán Cenou Karen Blixenové a cenou dánského veřejnoprávního rozhlasu jako nejlepší román roku.... celý text
Přidat komentář
hodí se ke čtení do tohoto času hysterických příprav na svátky. jsou důležitější věci, než importované tradice. a žít jde i jinak. jak na své kůži zjistila sama hrdinka, poznání přichází někdy až po mnoha letech tápání. ale každý den života prožitý svobodně má smysl.
hezká knížka, která se nevnucuje, není psaná na objednávku ani za ní nestojí ohromný tým, kterému je potřeba děkovat na pěti stranách.
Odpad rozhodně né. Kniha krásně napsána a porozumí jí spíš lidé, kteří už mají něco za sebou. Život v Dánsku v malé vesničce ve 30. letech, žena bez rodiny, učitelka. Její vzpomínky, upřímná výpověď. Opravdu je lepší si knihu tak trochu šetřit a nečíst ji na jeden zátah. Ale třeba někoho potěší jako jednohubka lahůdka.
Ne nechápu, že tato kniha má ocenění. Nuda a nuda. Kniha je psaná formou deníčku, kdy ženě umírá manžel o 20 let starší. Nepochopila jsem, proč si ho vzala, když se v něm vlastně nudila. A znovu Ne!
Nevím, co si o knize myslet. Je prostě jiná stejně jako Dánové oproti nám.
Pozorovala jsem, že musím mít velmi specifickou náladu, abych se do příběhu mohla začíst. V jiných případech jsem si myslela, že čtu úplnou blbost.
Také si nejsem jistá, jestli dřív bylo všechno tak jednoduché. Jednou se viděli a dohodli se, že se vezmou/přestěhovali se. Zvláštní text.
Úžasná kniha a já za ni opět děkuju čtenářkám databáze!
Netypický příběh, stejně netypický styl vyprávění a pravděpodobně výborný překlad i redakční zpracování textu. Výsledkem je kniha, která určitě nenadchne každého, ale ti, kteří se v ní najdou, budou nadšení. Neuvěřitelně dobrá kniha.
Jen na okraj: thyregodská knihovna, její otevírací doba a záběr, to asi byly úžasné čtenářské časy !!!
"Jsou chvíle, kdy si musím pořád dokola připomínat, že hořkost svého života musím držet na uzdě, abych neztratila důstojnost a můj horizont se nesmrštil.
. . .
Zahořklost je křeslo tak měkké, že když do něj zapadnete, už málem nemůžete vstát."
Knihu jsem četla jen díky čtenářské výzvě a nebýt jí, tak ji snad ani nedočtu. Plytký a nemastný-neslaný děj, táhnoucí se pomalu, aniž by se během knihy stal nějaký větší zvrat, na který jsem celou dobu čekala. Na konci se mi líbila snad jen její profese knihovnice a že se naučila vázat, jinak jsem si z knihy víc neodnesla.
Citlivá kniha, která má pomalé až líné tempo, ale v něm je skryté drama ženy žijící v 1. polovině 20. století. Na začátku roku 1904 je to svobodomyslná, vzdělaná dívka plná snů o životě, práci učitelky na svobodné škole, má plno nápadů a své žáky miluje a velmi citlivě vede. Jenomže 20 let manželství z ní udělo ženu, která si nevěří, obává se, že má špatnou paměť, nemá žádné sny a vede prázdný život. Líbilo se mi, jak se po smrti manžela začala pozvolna vracet sama k sobě, ke své nezávislosti a vlastně v rozporu s dobou si zpátky vydobyla svůj vlastní život. Krásné čtení.
Krásný příběh, něco úplně jiného. Do jisté míry poučný a srdcervoucí, ale trvalo mi trochu déle, než jsem se v příběhu zorientovala.
Skvělé, neokázalé čtení o čase smutku a samoty, o loučení s našimi mrtvými, dramatech, která se odehrávají v skrytu, tichých láskách a nových začátcích, o pokoře vůči osudu, o krajině prostupující životem. Z učitelky manželkou, z manželky vdovou, pak knihovnicí a znovu nevěstou. Deníkové záznamy pro žal a radost. A pozor - avizovaný příběh mladé učitelky, která v roce 1904 přijíždí učit na svobodnou školu v Jutsku, je sice součástí příběhu, ale pouze jako jedna z epizod - byť důležitou: více jde o nadcházející stáří (což je zpráva pro ty, kteří "čekají něco jiného").
Román jsem si musela přečíst, protože jsem o něm slyšela jen samá superlativa. A taky získal Cenu Karen Blixenové. Už vím proč. Je totiž jiný. A to nejen příběhem, ale i poselstvím, které nese.
Děj knihy Nový čas začíná v roce 1904, kdy se hlavní hrdinka Lilly přestěhuje do malého městečka Thyregod. Živí se jako učitelka a i když má plat hodně skromný, na jídlo a střechu nad hlavou jí stačí. Nic víc ani k životu nepotřebuje. Ke všemu když je poprvé skutečně zamilovaná.
Z roku 1904 pak deníkové zápisky najednou skočí až do roku 1927. Zjišťujeme, že dalších třiadvacet let se prokousávala životem, který si v mládí rozhodně nevysnila. Za muže si vzala o více než dvacet let staršího lékaře, neskutečného morouse, který svou ženu bere spíš jako služku než jako milovanou osobu. Kolikrát ho prosila, aby spolu měli děti. On nechtěl. Bral si ji totiž z jediného důvodu, cítil k ní lítost, protože se ukázalo, že Lilly bude mít děťátko a přitom není vdaná. Chtěl celou situaci zachránit. Nic víc, nic míň.
Když ale její muž umírá, vzpomíná nejen na život, který žila ještě jako mladá, ale zároveň přemýšlí nad tím, co bude teď. Zda ještě může prožít to, co jí v mládí bylo upřeno. Nikdy přeci není pozdě na nový začátek.
V čtenáři knížka vyvolává rozporuplné pocity. Soucítí s Lilly a zároveň ho štve tím, že se do takového života nechala vůbec vlákat. A že se stala obyčejnou služkou místního doktora. Toho čtenáři zpočátku nechápou, pak ho nesnáší, ale nakonec možná zjistí, že i přesto, že k žádnému člověku nikdy nechoval úctu ani respekt, ve skrytu duše nebyl úplně tak zkažený.
Ale o to vůbec nejde, autorka Ida Jessenová prostřednictvím příběhu, který se odehrává téměř před sto lety, ukazuje, jak moc se současný život a postavení žen liší od toho někdejšího. Jak chmurný je příběh, tak chmurná byla i sama doba. V knize nenajdeme moc míst, při kterých bychom se usmáli nebo si alespoň povzdechli `aspoň že tak`. Z knihy budete mít od začátku až do konce rozporuplné pocity i náladu. Žádný výbuch emocí nečekejte. Nejspíš ani nezatoužíte po tom, přečíst knihu jedním dechem. Není to zapotřebí. Mnohem víc si knihu užijete, když ji budete číst pomalu a trochu si nad ní zapřemýšlíte.
Pak možná pochopíte, jak důležité je umět žít tak, abychom žádného rozhodnutí nelitovali. A že není dobré od osudu přijímat všechno tak, jak nám to postaví do cesty, bez toho, aniž bychom se sami sebe zeptali, zda o to vůbec stojíme. Když nebudeme riskovat, možná budeme žít pohodlným a nekomplikovaným životem, ale štěstí ani skutečnou lásku si tím nejspíš nezajistíme.
Kniha mi přišla vcelku o ničem. Je psaná formou poměrně zkratkovitě vedeného deníku, takže než jsem se zorientovala, byla tak třetina pryč. Nechci tím říct, že to je špatné čtení, naopak jsem se vždy docela těšila, až ji zase otevřu, ale čím víc jsem se blížila ke konci, tím víc mi docházelo, že mi příběh nenabídne nic víc než... příběh. Nevytvořila jsem si k hlavní postavě žádný vztah a k ostatním získat nějaké pouto prakticky nelze vzhledem k tomu, jak zkratkovitě jsou popsány. Jednotlivé scény na sebe pořádně nenavazují, je tam plno útržkovitých "záběrů", které ale vyšumí do ztracena a nemají (podle mého) žádný jiný smysl, než aby dokreslovaly atmosféru místa, o kterém se ale stejně nedozvíme prakticky nic. Po celou dobu vládne spíše pochmurná a neveselá atmosféra,
konečný "zvrat" je pak jako pěst na oko.
Komorní příběh, který zdánlivě vypovídal příběh jednoho manželství, ale ve skutečnosti to byl spíše psychologický román o tom, co je v životě důležité. Kniha se mi moc líbila také proto, že je napsaná kultivovaným jazykem a některé myšlenky mě zaujaly natolik, že jsem si z ní i něco opsala.
Příjemná oddechovka...možná konec byl na můj vkus trochu utnutý. Za mě čtivé a příjemné. Ideální čtení do sychravých dnů ke kamnům a čaji :-)
Smutný příběh učitelky Lilly z prostředí dánské vesnice ...
Po dvaceti letech vzpomíná při stránkách deníku na život se sobeckým manželem, který jí nedopřál ani mateřství ... Ona s ním zůstala do konce a pak už chtěla žít sama ...
Teprve po jeho smrti si začíná uvědomovat, po jakém životě toužila...
" Klidně jsem ho beze studu mohla vzít za ruku, protože jsem pochopila jeho nejvlastnější já ..."
To nebude kniha pro široké spektrum čtenářů ...
Tak nevím... Možná to bylo tím, že jsem před Novým časem četla knihu, kterou jsem úplně milovala. Tady mi chyběla návaznost textu, dokončované myšlenky, trošku nějaký děj nebo aspoň hlubší proniknutí do pocitů hlavní postavy. Je mi jasné, že od deníku nemůžu úplně čekat dějově akční záležitost, ale tady vlastně pořádně nebyly ani ty pocity a emoce. Ráda čtu i takhle specifickou a nekonvenční literaturu, ale u Nového času jsem byla vděčná, že je to krátká kniha, má krátké kapitoly, takže to rychle utíkalo a těším se, že už půjdu číst zase něco jiného. Prostě po dočtení poslední stránky ve mně z knížky nezůstalo nic, žádné dojmy, myšlenky, něco, proč bych ji měla doporučit druhým. Ač mě to mrzí.
Tuhle knížku bych doporučila spíš fakt zapáleným knihomolům, kteří si rádi přečtou i něco trošku jiného. Čtenářům komerčnějšího mainstreamu se to dle mého názoru líbit asi nebude... Není to knížka, která by mi zůstala v paměti už napořád, ale bavila mě a nelituju, že jsem po ní sáhla.
Příběh ani styl psaní
(připomínal mi Do tmy od Anny Bolavé avšak tady jsem se v textu místy ztrácel)
mě nezasáhl tolik jako úžasná obálka knihy.
Navzdory malýmu rozsahu se to děsně táhlo a ani členění do krátkých kapitol to moc nezachránilo. Pocity hrdinky, o kterejch to asi mělo bejt především, autorka popsala tak chladně a věcně, že mi ta baba a její život byl celou dobu docela fuk. Mnohem víc mě na tom bavila atmosféra sychravý krajiny rašelinišť a života na dánským venkově ze začátku 20. století.
Nový čas
" Jde o to, že většinu dospělého života s někým žijete, a pak o něj přijdete. Jste zase svobodné. Svoboda není jen k dobru. Existuje i svoboda, kdy vás nikdo nevidí. Tak je na tom vdova. Když skončí smutek a bolest, ztratí punc senzace, přestane být pro lidi zajímavá a nezbyde jí, než se s tím smířit. Vdova má zkušenost, které nikdo jiný nerozumí. Musí žít s tím, že pro ostatní zešedla a ztratila právo si postěžovat, poněvadž stojí mimo společenství. "
jak už někdo napsal, rozhodně to není kniha pro mainstreamové čtenáře, oceňující autory z kurzů tvůrčího psaní...(moje nedávná zkušenost :D)
nalezena v Levných knihách, přesně ten typ knihy, kde se nelze řídit hvězdičkami z DK (což mám pocit, že se často dějě u severské literatury).
Lilly a její příběh. Začátek velmi stručný a zvláštní. Deník, který nikdy nebyl napsán, aby se nám pak vynořil o 20let později v Lilliných vzpomínkách.
Vdova. Tak zvláštní stav, tak tvrdé slovo. U Lilly znamenající kromě jiného osvobození. Jako by z ní spadlo jařmo. Začíná opět vidět svět kolem sebe, vnímat své pocity, touhy. Noří se do minulosti a ukazuje nám střípky obrázků z let, kdy deník ležel ladem.
Mladou, vysmátou, nadšenou učitelku. Opouštějící rodný ostrov Fyn, aby se odstěhovala do Thyregodu, poznala rozsáhlá vřesoviště, písečné bouře a kraj úplně jiný, než na jaký byla zvyklá. ,Milující život, svou práci, své žáčky.
A ještě někoho. Nicméně jak už to tak často v životě bývá, on si musí vzít jinou ( i když může a musí je často zaměňováno) a Lilly ani neví jak a stává se paní doktorovou Baggeovou, což kromě ztráty své osobnosti s sebou přineslo i ztrátu zaměstnání a pozici manželky a ženy v domácnosti na plný úvazek. Teď je Vigand Bagge mrtvý. A kam zmizelo těch 20let ? Může se vrátit stará Lilly ? Je čas na nový život v Růžové vilce.
Nádherný, křehký příběh o hledání sama sebe. Ukazující nám i kus historie Dánska. Těžký život rolníků a řemeslníků, a zejména jejich dětí. Dobu, když tubera ve velkém kosila i u nich. Legendy. Plný svérázných postaviček, jak už to tak bývá (nějaký povidín jako paní Andersenová a její syn Jens Kristian nesmí chybět). K zamyšlení, pomalému čtení, uždibování této lahůdky.
děkuji
"A zase je tu večer. Plyne den za dnem. Mezi večerem a dnem je velký rozdíl. Večer se sem stahují tajní přátelé. Staré radosti a strasti a všechno mezi tím. Přinášejí světlo. Rozsvítím lampu. V pokoji se rozhostí mír, i ve mně samé."