Nový život
Orhan Pamuk
Orhan Pamuk (1952) patří k nejvýznamnějším představitelům současné turecké literatury, jeho dílo se ale setkává s velkým ohlasem i daleko za hranicemi Turecka. Obdržel řadu ocenění, k nimž na podzim roku 2006 přibyla i Nobelova cena za literaturu. Také román Nový život se stal literární událostí ve všech zemích, kde vyšel. Vypravěčem tohoto monumentálního postmoderního příběhu o hledání smyslu života, velké lásky a smrti je mladý student, jenž se vydává na mysteriózní cestu napříč Anatólií a snaží se nalézt nový život, který mu přislíbila záhadná kniha. Naráží na řadu znamení, která zdánlivě vedou k vysněnému cíli, a stále hlouběji se noří do vzpomínek na své dětství.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , Fra (Agite/Fra)Originální název:
Yeni Hayat, 1994
více info...
Přidat komentář
-- Nejdůležitější je prožít život tak, aby si každý uchoval dobro, které v sobě má. --
Těch zdejších dvaasedmdesát procent je sakra málo. Pravda, této knize se zprvu ztěžka přichází na chuť, hůře se jí oddává, ale pakliže se jí čtenáři povede přijmout, s pokorou se podvolí jejím pravidlům hry a zákonitostem, dovolí jejím účinkům vstoupit do své mysli a duše, ihned se před ním ve své plné síle a kráse rozprostře Pamukův melancholicky snový svět citlivých niterných představ, velmi bohaté imaginace, lyrických pohledů, vhledů, vjemů, poetického dotýkání se podstat věcí, lidí, dějů, svět magických zobrazení a hlubokých myšlenek a teprve poté se, podobně jako hlavní hrdina okouzlen svou knihou a zasažen jejím duchovním světlem, s ním ocitne na pouti nového života.
Kniha, která místy je hodně náročná na čtení a někdy zas člověka zcela pohltí. Spousta drobností a odkazů na jiné knihy, které tvoří spletitý labyrint, jenž se postupně rozplétá. Asi půlku knihy jsem měla velkou chuť přečíst si "onu" knihu.
Poezie v próze...jako čtenářce knih většinou západní provenience se mi kniha nečetla snadno, její příběh byl pro mne mlhavý, snový a unikavý. Její nádherný poetický a magický jazyk mne však okouzlil. Kniha, ke které se musím jednou vrátit a snad se mi podaří ji pochopit lépe.
Knihu jsem četl zrovna v době, kdy jsem v Turecku trochu jezdil autobusy. Naštěstí bez nehod. Ačkoli motiv je mi sympatický, jiné Pamukovy knihy jsem chápal víc.
Moje páté setkání s tímto pozoruhodným tureckým autorem. "Nový život" řadím hned za "Jmenuji se červená" a "Sníh". Číst Pamuka nikdy není snadné, ale baví mě jak si se čtenářem pohrává. Kniha je o hledání smyslu života, lásky a vzpomínek na dětství, o vlivu Západu na turecké tradiční hodnoty, nechybí ani napětí a nostalgie.
Ta Nobelovka mě měla varovat. Něco do sebe Nový život má, hlavně ke konci, ale celé včetně motivace postav je to mlhavé a kvůli opakování úvah a citových rozpoložení i únavné. Jako by mi kamarád vyprávěl, že ho nějaká kniha úplně odrovnala, ale nedokázal by mi říct čím a ani o čem vlastně je. Zásadní poznatek: pokud už vás nebaví ruská ruleta, zkuste turecký autobus.
Spočiatku som bola z tejto knihy ľahko zmätená, nakoľko vydanie, ktoré som si požičala v knižnici, nemalo nikde napísaný základný náčrt deja, aký väčšina kníh má, a trvalo mi dosť dlho, kým som sa zorientovala. V tom čase mi pripadala skôr uletená ako hlbokomyseľná, a to som si ju pritom požičala s tým, že sa z nej dozviem niečo nové o životnej filozofií, poprípade popremýšľam s autorom... Základnú myšlienku som pochopila asi rok na to, a buď som jediná, komu do doplo, alebo sa dosť mýlim. Kľúčom je pochopiť, že Canan je u dervišov jedno z mien Boha, takto potom ľahko dešifrujeme aj zvyšok toho čudného príbehu. Kniha je vlastne symbolom všeobecnej múdrosti, poznania, ale aj mysticizmu a duchovného vyžitia. Canan, čiže Boh, je tým, kto ju sprostredkuje. A zároveň sú jej vzťahy k Osmanovi, Nahitovi a v závere aj k naoko nepodstatnému Mehmetovi kľúčové. Boh nemá rád mystikov ako Nahit, ktorí kvôli nemu takmer prídu o rozum. Ani ľudí ako Osman, ktorí ho ľúbia tak fanaticky, že sú kvôli nemu schopní vraždiť (Nahit, ktorý bol Cananiným prvým, Osman, ktorý je rozprávačom, a teda autor posudzuje veci z jeho perspektívy... Pripomína vám to niečo?). Omnoho radšej má ľudí, ktorí ako Mehmet triezvo a cynicky zhodnotia životnú pravdu a mystiku prijímajú bez toho, že by im to niečo dalo. Mehmet je navyše lekár, akademik, čo môže byť tiež druh symbolu. Konšpiračná teória je dodaná ako znamenie toho, že nie všetci ľudia životnú múdrosť hľadajú, a ak áno, tak len aby ju zničili, nie z nejakej nevraživosti, ale preto, že sú práve kvôli ľuďom, ktorým kvôli nej preskočilo, presvedčení, že je nejako škodlivá... No ak toto nie je hlboké, tak neviem čo.
„Jednoho dne jsem si přečetl knihu a celý můj život se změnil." Nádherná oslava imaginace. O knihách, o lásce, o životní melancholii, tedy o věcech o kterých se píše odjakživa. Pamuk jako postmoderní autor nejen vypráví příběh, ale znovuvytváří jazyk a obrazy, kterým ho vypráví. Z knih, které jsem přečetl a které nesou označení postmoderní, tahle zatím stále vede.
Vzal knihu, začal čítať a jeho život sa zmenil. Vzal som knihu, začal som čítať a zistil som, že to nebude iba tak. Nepreberné množstvo motívov, myšlienok, silný príbeh. Kontrast tradičného, konzervatívneho Turecka a moderných západných vplyvov. A strhujúca atmosféra. Postavy sú úplne normálni, moderní ľudia, no ich vnímanie sveta je úplne odlišné od nášho, západného. Je to to staré, pomaly miznúce Turecko. Tabakový dym cítiť z každej stránky.
Hlboký čitateľský zážitok, vykúpený ťažkou drinou. Treba čítať pomaly, pozorne, aby si čitateľ stihol uvedomiť všetky myšlienky, ktoré mu Pamuk predkladá. I tak, ako sa dozvie pri jednom z mnohých priamych oslovení čitateľa, ktoré autor komponuje to textu, stále nečíta dosť dôkladne.
Z príbehu som mal pocit, že autor sám sebe hádže polená pod nohy. Zvraty v deji, konanie postáv, okrem toho, že nie je logické a už vôbec nie predvídateľné, stavia celú konštrukciu príbehu úplne na hlavu. Z hľadiska čitateľa to nie je žiaden problém, komplikáciou je to pre pisateľa. Pamuk sám si kladie prekážky, aby ich následne majstrovsky preskakoval a nakoniec do posledného detailu osvetlil.
Osman, hlavný hrdina príbehu, rád pozerá futbalové prenosy. A ako futbalový zápas je aj Nový život. Môžem fandiť futbalovému mužstvu svojej dedinky, môžem mať rád literátov druhej horskej ligy. No Liga majstrov sa hrá inde. Liga majstrov sa hrá tu . Hrá ju Orhan Pamuk.
Orhan Pamuk byl v mých očích velký spisovatel, třebaže jsem od něj nepřečetl dosud žádnou knihu. A o to více jsem se těšil, až budu mít tu čest ochutnat plody jeho práce. Buď jsem zvolil naprosto špatně, anebo je Pamuk autorem, jehož dílu nerozumím. Začátek výborný, obdivoval jsem pěkný jazyk, zajímavou zápletku. Postupně mě ale kniha začala příšerně nudit, do sté stránky jsem to ještě vydržel, ale pak jsem nasadil rychločetbu a ani tímto stylem jsem se nedopracoval do konce. Děj mě doslova unudil a otrávil, a to já dělám opravdu málokdy, abych knihu odložil, aniž bych ji dočetl. Zde jsem neměl jinou možnost a doufám, že jsem zrovna sáhnul po Pamukově nejslabším počinu a pokud se příště odhodlám mu dát ještě šanci, budu snad spokojenější.
Nálepka “postmoderní” ve mně už předem vyvolává nedůvěru: Dezorientace, ztráta identity, pluralita významů, relativita střídání starého a nového. To všechno v Pamukově románu najdeme, a přesto nelituju těch pár hodin, které jsem s ním strávil.
“Nový život” začíná tajemnou knihou, v níž mladý student Osman objeví nový smysl. Jenže smysl čeho? Svého života, celého světa, nebo samotné knihy? A kde tento nově objevený smysl vlastně najít? Otázka po smyslu textu se tak proměňuje v otázku po způsobu bytí smyslu textu.
A pak je tu láska Osmana k další čtenářce knihy, Canan. Pátrání po smyslu nového života oba dva svede dohromady s podobně postiženými lidmi, zastánci i odpůrci knihy, provede je po celém Turecku, po zvláštním světě autobusových spojů až k okamžikům poznamenaných smrtí ve chvílích dopravních nehod. Sledujeme, jak se mění svět kolem, lidé přicházejí o iluze, nacházejí smíření, nebo se pozvedají v zoufalém odporu. Ano, je to bizarní obrázek plný bláznivých postaviček ovládaných paranoidními představami spiknutí a proti-spiknutí, je to postmoderní guláš uvařený z exotických tureckých ingrediencí, ale hledání smyslu celé té taškařice mě opravdu bavilo a především musím uznat, že tahle na první pohled podivná slátanina skutečně hluboký a znepokojující smysl má.
Nemohu popřít, že je to kniha složitá - hutná a musela jsem se jí úplně poddat a nenechat se rozptýlit, jinak úplně ztratí kouzlo, které bezpochyby má. Po přečtení jsem zůstala dlouhé minuty zírat do prázdna a přemýšlet - o "svém" novém životě...
Prečítala som si Moje meno je Červená a bola som nadšená. Nasledovalo Múzeum nevinnosti a vytrženie mierne pohaslo, aj keď o sklamaní rozhodne nemohla byť reč. Istú dobu som si myslela, že latku, ktorú Pamuk nastavil prvým menovaným románom, už len tak ľahko nepreskočí. Opak je pravdou, Nový život je mojím novým osobným favoritom Pamukovej tvorby.
Hoci nosnou myšlienkou Nového života je, presne ako naznačuje už samotný názov románu, hľadanie nového života, alebo ak chcete hľadanie zmyslu života, podstaty existencie, miesta vo svete, nebol by to Pamuk, keby súčasne nerozvinul alebo aspoň nenačrtol množstvo ďalších myšlienok. Samozrejme, tak ako je Pamukovým zvykom, ani v tomto diele sa nevyhýba téme, ktorá dominuje celej jeho tvorbe - rozporu medzi tradičným tureckým a moderným západným. Nový život je doslova „všehochuť“ všetkého možného - je to detektívka, romanca, filozofický román a aby toho nebolo málo, tomu všetkému dodáva neodolateľnú melancholickú, nostalgickú a niekedy až absurdnú príchuť - magický realizmus. Mne osobne sa najviac páčila práve atmosféra prvej tretiny knihy, kde je vplyv magického realizmu najbadateľnejší - všetko to tajomno, príjemný chaos, kedy do seba nič nezapadá a všetko je ponechané len na fantáziu čitateľa. A pritom všetko so všetkým súvisí, každé slovo má svoj význam až žasnete nad rafinovanosťou, s akou je dielo napísané. Ten kto má rád prvky magického realizmu, nepotrebuje mať vo všetkom jasno ani po dočítaní knihy, má rád myšlienky, ktoré sa dajú interpretovať nespočetným množstvom spôsobov a nad ktorými sa dá rozmýšľať ešte niekoľko týždňov, bude určite rovnako nadšený ako ja. Nový život je jednou z tých kníh, ktoré vyžadujú pri čítaní zvýšenú pozornosť a čítajú sa opätovne, v snahe nájsť ďalšie súvislosti, nový uhol pohľadu.
Musím tiež pochváliť úžasný a citlivý slovenský preklad tejto knihy od Xénie Celnárovej, ktorý je (na rozdiel od iných Pamukových kníh prekladaných nie z originálu, ale z angličtiny do slovenčiny), prekladom priamo z turečtiny do slovenčiny a zrejme aj to prispelo k neopakovateľnej atmosfére Nového života, jedinečnej stavbe viet a pre mňa osobne k pocitu, že čítam úplne iného, lepšieho Pamuka, než na akého som zvyknutá.
A na záver, jedna z mnohých pasáží, ktorá ma dostala a ktoré môžete nájsť v knihe:
„Láska,“ chystal som sa hovoriť aj o nej, a tak som vstal a pozrel tým smerom, kde sedela Ďžanan, obklopená učiteľkami a staršími ženami, ktoré ju zahŕňali otázkami. No sadol som si a pokračoval: „Čas to je nehoda, následkom jednej takej nehody sme teraz tu. Rovnako je to aj s naším jestvovaním vo svete.“ Zavolali akého farmára v koženom saku a povedali: „Teraz si vypočuj jeho.“ Nebol veľmi starý, ale keď z vnútorného vrecka svojho saka vyťahoval svoj „skromný“ objav, ustavične vzdychal: Boli to vreckové hodinky, ktoré boli citlivé na šťastné chvíle, a vtedy samy od seba zastali a šťastie človeka sa predlžovalo donekonečna. Vo chvíľach, keď človek nebol šťastný, malá ručička naháňala veľkú a on si vravel, ej, ako rýchlo ten čas ubehol, a tak aj jeho starosti pominuli, akoby bičom plesol. Keď potom v noci pokojne spal a hodinky ležali vedľa neho, tá malá vecička, ktorá trpezlivo tikala vo farmárovej otvorenej dlani, sama od seba nastavila čas tak, aby človek ráno vstal spolu s ostatnými.“
Těšil jsem se. Snažil jsem se, ale nešlo to dočíst, nebudu přelouskávat knihu, jen abych jí měl za sebou. Hlavní postavy na mě působily tak hloupě, autor se stále opakuje (opravdu, jakmile někdo řekne "kniha" dostanete záchvat vzteku) a občas nechápu, jak mohl dostat nobelovu cenu. Za tohle by to určitě nebylo.
Moje první setkání s tureckou literaturou. Na Pamuka jsem slyšel samou chválu, Nobelovu cenu má, a tak jsem ho zkusil a čekal jsem něco...no prostě něco víc než mnohoslovné nic. Připadalo mi to jako autorovy slovní autoorgie. Mělo to prý být něco jako hledání sebe sama, smyslu života a tak, do toho byla zamotaná jakási mystická kniha, která působila na čtenáře až zhoubně. Řeknu vám, že po chvíli mi už slovo "kniha" lezlo pořádně krkem. Není to totální sračka ve stylu Coelho, ale nemá to k tomu daleko. Tohle byl velký přehmat.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Jmenuji se Červená |
| 2009 | Sníh |
| 2011 | Černá kniha |
| 2020 | Cosi divného v mé hlavě |
| 2012 |  Muzeum nevinnosti |
Veľkou devízou je exotickosť prostredia a kultúry, ktorá je sama o sebe magická. V podstate mi vadilo len neurčité nazývanie knihy tou knihou, čo bol teda docela trapas, bez nejakého výraznejšieho opodstatnenia.
Ale tá atmosféra, hlavne pri cestách autobusmi, tá zato stála.