O bílých slonech
Irena Dousková
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/146287/o-bilych-slonech-146287.jpg
4
168
168
Děje se odehrávají v nedávné minulosti v obci kousek od Berouna. Během jednoho týdne se v kratších částech naplňuje známé dětské rozpočítadlo Štěstí, neštěstí, láska, manželství, panenka, kolébka, hraběnka, smrt. Próza má baladické ladění, atmosféra jakoby evokuje rozvlněný letní vzduch nad rozpálen
?
Přidat komentář
Já jsem nadšená. Mám velkou kliku, že jsem jen o pár let mladší než autorka.
Knížka mě vrátila do dětství. A já jsem si ten návrat moc užila.
Toto bylo pěkné odběhnutí od těchto dnů - do malé vesničky na berounsku ....
Pěkně vystižené postavy, atmosféra letních dnů a legenda o bílých slonech ....
/ Ráda tu čtu, že jsou skuteční ..../
S doplněním zdařilých ilustrací, které mne přenesly do dětských dnů na venkově ....
Pěkné vzpomínání ....
Víc než text na mě zapůsobily obrázky Lucie Lomové. Připadaly mi jako podle míst za příští zatáčkou, tak známé, a přitom jsem nemohla poznat, kde to je. U babičky? Nebo u nás?
Od Ireny Douskové se mi mnohem víc líbí Budžes, ale už kvůli obrázkům tahle knížka stojí za prohlédnutí.
Knihu jsem sehnala jako e-knihu, krátké povídky na základě dětské rikanky z doby nedávno minule, ač jsem jeden z posledních ročníku Husakovych děti ( ročník 85) , tu atmosféru venkova si vybavuji trvala do poloviny devadesátých let ( být bylo po převratu a federální republice) , pohladilo, potěšilo .
Osm krátkých povídek na základě dětské říkanky, která má tzv. určit osud.
Víc mě nenapadá, co k této knize napsat. Přečetla jsem ji na jeden zátah, ale zatím nevím, jaký dojem ve mně zanechala. Nejvíc na mě zapůsobila poslední kapitola.
zdanlivo nesúvisiace poviedky nakoniec spolu úplne súvisia a zistíme, že je z toho zaujímavý a milý príbeh, ktorý nikoho neurazí, ale ukáže nám, ako to niekedy na dedinách fungovalo, či nefungovalo...
Asi jsem od paní Douskové čekal něco malinko jiného, ne depresi typu Podbrdských žen :-) což nic nemění na tom, že je to skvěle zvládnutá kniha. Ty bílé sloní kameny jsou ve skutečnosti u Jítravy, kousek od Liberce.
Stejně jako v knize Doktor Kott přemítá jsou i v Bílých slonech výborně zvládnuty charaktery postav. Na rozdíl od druhé jmenované knihy jsou v Bílých slonech příběhy vzájemně provázané, vážící se k jedné malé vsi a jejím obyvatelům. Čtivá, oddychová záležitost. Styl psaní Ireny Douskové mi sedí. Umí perfektně vykreslit úplně obyčejné věci a zachytit tak daný okamžik ve velmi věrné podobě.
Knížka velmi poetická. Knížka o tom, jak každý dělá, co umí, ale nikdo není šťastný. Knížka o létě, kde se nikdo neraduje z tepla a slunce. Pro mě asi taková literatura není, ale přečetla jsem ji a jazykově je napsaná skvěle, jen já příště raději zůstanu u klasického kýčovitého léta na rozkvetlé louce.
Irena Dousková se trefuje do mého vkusu, její knihy mě oslovují, jsou věrohodné, autentické, nic, co zavání klišé nebo vymyšleností šustící papírem.
A takto opravdové, ze života jsou příběhy téhle knihy, povídky, které ale na sebe navazují, potkáváme se se stejnými lidmi jedné vesnice, jsou nám tu a tam protivní, tu a tam na zabití, tu a tam milí, tu a tam k politování, tu a tam nám imponují. Nikdy černí nebo bílí. Lidi z masa a kostí, příběhy, které v obdobné verzi známe kolem sebe, a proto asi nám tak blízké. Navíc ještě výborně vystižená tíživá normalizační doba 70. let, naštěstí dávno minulá...
A jako třešnička na dortu, vedle ryze realistických příběhů najednou trochu poetiky a my si říkáme – bylo to tak, nebo se mi to jen zdálo?
Nakonec po váhání hodnotím maximálně (90 %), v závěru mě to nečekaně tak moc chytlo, že jsem se po přečtení ještě musela k některým osudům vrátit, ty lidičky mi byli najednou hodně blízcí a přišlo mi vlastně líto, že už je konec a já se nedozvím, jak to s nimi bylo dál…
„Lidi jsou hrozný svině“…. „Lidi? No já nevím… Spíš strach. Největší svině je strach.“
Velmi obdivuji styl, kterým je příběh podáván. Úplně jsem se pocitově přenesla do vlastního dětství na malé vesnici. Atmosféra horkých letních prázdnin, holčičí hry na osud, prožívání obyčejných situací, které pro malou holčičku vůbec nejsou obyčejné, sousedi, kteří často mají dvě tváře, sousedky, které vědí o každém vše a dávají to s radostí dál... Mohla bych pokračovat, také jsem to kdysi zažila a diky autorce se to při čtení vrátilo.
Vše podstatné už bylo napsáno v komentářích níže. Tak já přispěji svou troškou do mlýna jen tím, že kniha se mi velmi dobře četla a i já se vrátila do dětských let, které jsem trávila u své babičky v Blatně u Jesenice - Blatno má své vlakové nádraží a jako malé holky jsme také rozpočítávaly jen to bylo: štěstí-neštěstí-láska-manželství-dítě-hubička.
Ale jinak v Blatně nebylo skoro nic a všichni jezdili do Podbořan - to pak byla velká sláva, když jsem do Podbořan mohla jet s babičkou taky :-).
Atmosféru všedního dne, tu umí Irena Dousková prostě skvěle! Je věrohodná v popisech i dialozích, a především její dětské postavy čtenářům téměř ožívají před očima.
O bílých slonech není veselá knížka, kdo by přišel nalákán Hrdým Budžesem, mohl by být zklamán (ale on i ten Hrdý Budžes, když se v něm podíváme pod vrchní slupku Helenčiných megavtipných postřehů, ukazuje necitlivost světa hodně přesvědčivě, o dalších pokračováních ani nemluvě), protože horké léto na vesnici v podání paní Ireny není žádná idylka, vidíme spíš nehybnost a otrávenost z vlastních životů, které pod socialistickou dekou nemohou být využity plně.
Místy vypadá kniha trochu schematicky, jako by si autorka vzala seznam našich traumat 20. století (odvedená židovka, znárodněný statek...) a aplikovala je do příběhů. Působilo to na mě lehce uměle, možná proto jsem nejvíc prociťoval ty nejobyčejnější zápletky – třeba ženu zmítající se mezi touhou po svém štěstí v náručí ženatého muže, strachem z prozrazení a pocitem viny z narušení života jiných.
Ale hlavní hrdinkou pro mě byla malá Kamila. Při čtení jejich kapitol jsem si vybavil Kainarovu Stříhali dohola malého chlapečka – Kamila se také nachází v určitém zlomu, ještě dokáže vnímat realitu dětsky nevinně, ale už nemůže nevidět kontury světa, jaký doopravdy je. Už jí to začlo.
O bílých slonech v mých očích není oddechovka, na to je příliš vážná. Ale zároveň to není kniha depresivní, je v ní téměř trvale přítomná jakási vlídnost. Nedokážu to přesně popsat a neuměl bych ukázat prstem na konkrétní místa, kde to v textu vidím, ale nějak celkově v těch propojených povídkách cítím naději. Přesvědčení, že běžný život, přes všechny ty lapálie, nakonec půjde dobře žít.
Tohle se mi moc líbilo. Ani nepočítám, kolikrát jsem kolem téhle knihy prošla v mém oblíbeném antíku, a kolikrát jsem přemýšlela, že si jí vezmu.. a nevzala. Asi to byla chyba. Stáhla jsem si jí do telefonu a dnes v práci přečetla. A musím říct.. moc a moc se mi líbila. Občas jsem se ztrácela ve jménech, občas v situacích.. ale TOLIKRÁT jsem se cítila zase jako ta malá holka u babičky ve vesnici na prázdninách. Bože. Dlouho mi to nic takhle nepřipomnělo! Bylo to krásné a moc se mi líbily "pověsti", nevím, jak jinak to nazvat, co v týhle knížce vyprávěla babička vnučce, a jako i mě je babička vyprávěla. Hodně si toho navymejšlela a já jí to všechno zobala.. :)
Bylo to krásné a já věřím tomu, že až v nejbližší době budu procházet mým milovaným antíkem, a tuhle knihu tam potkám.. tak už jí tam nenechám. To chci mít doma.
O bílých slonech - (Rozpočítadlo), to abych měla tahák.
Moc hezky se to četlo, doba minulá, "vůně času", nostalgie za horkým létem na vsi, kde maličkosti tvořily v rozpočítadlu spirálu vývoje - Štěstí, Neštěstí, Láska, Manželství, Dítě, Smrt; tak to znám já, ani jsme si tenkrát při hrách neuvědomovali, že by to mohly být hrátky s osudem. Každá kapitola je jeden stupeň v etapě života. (Panenka, Kolébka a Hraběnka je krása, život a bohatství).
Citace:"Hodiny na průčelí nádražní budovy stály. Neukazovaly žádný čas, dokonce ani ten minulý. Byly oprýskané a pokryté tlustou vrstvou prachu, nebo snad zaschlého bláta, ačkoliv těžko říct jak se tam nahoru mohlo nějaké bláto dostat. Kromě toho jim chyběla malá ručička. Před lety ji někdo ulomil. Velká pak ještě nějaký čas zbytečně bloudila kolem dokola. Pak toho nechala i ona."
"Babi, ..je to tady strašidelný. Samé hroby a kříže. .. a pod tím nápis Pravda vítězí". To jako že všichni pomřou, a tím jako ta pravda zvítězí? To jsou štíty a to řekl Mistr Jan Hus a my se k němu hlásíme."
"Sebrali jim statek a museli se vystěhovat do pohraničí. ...Otec mu hlásil hned mezi dveřma : "Slečna hraběnka je fuč. Na statku je teď jediným hospodářem vítězný lid. Študuj, študuj, za pár let tomuto cirkusu můžeš šéfovat ty."
"...mohla se pohybovat v křehké krajině jeho poezie."
Autorka má působivý styl, prostě potěšení.
Nesedí mi zaměření na dětské hrdiny, jinak dobrá knížka s krásně zachycenou atmosférou horkého léta.
Boží ilustrace a boží depresso atmosféra komunistické vesnice. Pamatuju se, že jsem měla ráda jednoho kluka tam, asi to byl ten starostovo syn nebo něco takovýho.
Štítky knihy
povídky česká literatura dospívání socialismus vesnice znárodnění
Autorovy další knížky
| 1998 |  Hrdý Budžes |
| 2006 | Oněgin byl Rusák |
| 2011 |  Darda |
| 2014 | Medvědí tanec |
| 2008 | O bílých slonech |
Irena Dousková se zabývá v knihách totalitním režimem, komunisti v letech po 1968. Její knihy mě z části vracejí do dětství. I když mě už komunismus jen líznul. Každopádně něco vím z vyprávění a něco si pamatuji.
O bílých slonech je kniha, která nás do té doby nenásilně vrací. Autorka má tuto dobu věrně zachycenou. Jedné z hlavních hrdinek byla Kamila, která chodila do druhé třídy a trávila týden o prázdninách u babičky na vesnici.
Znovu mi díky knize bylo 7 let. Čekala jsem frontu na ovoce nebo mamka v řeznictví na maso. Tzv. podpultové věci také nebylo nic nového. Nejlepší bylo být za dobře s vedoucím obchodu.
Do kostela se nechodilo a když, tak se o tom moc nemluvilo. Předsedu výboru neměli lidé z vesnice v lásce. Proč taky jo. Mnohým lidem režim ubližoval, jen proto, že nebyli ve straně.
I na málo stranách se podařilo autorce vykreslit danou dobu. Název je podle jedné pověsti, kterou babička vyprávěla své vnučce Kamile.