O duchu zákonů II. / Obrana Ducha zákonů

15.09.2021

Druhý svazek tohoto politologicky filosofického díla se přesouvá z dvojakosti kazuistiky a abstraktna téměř pouze ke kazuistice. Delší pasáže vývoje společnosti a jejích zákonů jsou samozřejmě prokládány menšími úvahami ryze abstraktními, ale ty jsou v menšině. Zvláště šestá část je toho dobrým příkladem. Skládá se z pěti knih, z nichž čtyři, o celkovém obsahu asi dvou set stran analyzují vývoj práva v té či oné oblasti (nejvíce prostoru je věnováno Frankům, ale jedna kniha například pojednává i o římském dědickém právu) a pouze jedna kniha, asi dvacet stran se zabývá legislativní teorií a výkladem práva. Učí nás například, že výklad komparační je víceméně nesmyslný, není-li zároveň systémový.

Kniha jako celek je tedy zabytá fakty a daty ještě více než první kniha i bez přihlédnutí k délce svazku, která je, mimochodem, ohromná. Montesquieu na nás hrne příval informací, které dokládá antickými autory, Cicerem, Corpus iuris civilis a mnoha dalšími zdroji. Dává nám stručný výklad několika právních systémů a to nikoliv nevyčerpávající. Rozhodně se jedná o zdroj mimořádně zajímavých informací, do své doby vlastně nevídaný. Na druhé straně musím uznat, že pro čtení této knihy je třeba neskromné množství znalostí a jistá obratnost ve čtení podobných textů. Oboje zjevně postrádám v potřebné míře a proto mohu s naprostou jistotou prohlásit, že jsem si z knihy odnesl sotva setinu jejího obsahu.

Do té ohromné nálože informací je však vsunuta nějaká ta vtipná poznámka, která upřímně dost pomáhá v tom, aby čtenář udržel pozornost, což ovšem neznačí, že to není dosti nelehký úkol. Některé pasáže si člověk zapamatuje lépe, jako například Montesquieuovu sžíravou kritiku misijních náboženství, která je zakončená poznámkou pod čarou, že samozřejmě nemyslí křesťanství, to je přeci vrcholem všeho dobra, nebo jeho „poníženou“ výtku inkvizitorům, což je něco pro co autora nesmírně obdivuji, jiné, jako například vývoj monetárních systémů, poněkud hůře.

Ve svazku je přiloženo také několik dalších textů, které jsou souhrnně označeny jako Obrana ducha zákonů. Jedná se o dva kritické listy, na něž reagovala Obrana, Obrana sama, Vysvětlení k Duchu zákonů, Cenzorský návrh Sorbonny a autorova reakce na něj. A mám-li být upřímný, je to všechno, do jednoho, mimořádně zajímavé čtení. Vzbuzuje v člověku dvojí pocit. Když se tak pročítá kritikou v oněch dvou listech, usmívá se její hlouposti a ještě více se směje když Montesquieu reaguje.

„Autor (míněn sám Montesquieu) odpoví, že je křesťanem, nikoliv však idiotem; že se klaní těmto pravdám, avšak že nechce překroutit všechny pravdy, jimž věří.“ Toto mne upřímně rozesmálo.

Poté se však dostane k cenzorskému návrhu Sorbonny, s prohlášeními typu: „Toto tvrzení je skandální, bezbožné, chybné a kacířské.“, v reakci na autorovo tvrzení, že: „Je však třeba Boha uctívat, nikoliv mstít.“. Tehdy je člověk postaven tváří v tvář tomu smutnému faktu, že hloupost, nadutost a imbecilita docílila toho, aby bylo dílo chladné logiky a pragmatizmu, které přineslo tolik dobrého, postaveno mezi jiná díla jemu podobná, na Index Librorum Prohibitorum.

Sotva mohu s klidným srdcem prohlásit knihy za přečtené. Ano, jejich literu jsem přelouskal a snad jsem si z nich i něco odnesl, ale bude třeba se k nim vrátit. Teď, i později, abych tak řekl.