• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 8 knih

Nové komentáře u knih Charles Louis Montesquieu

Francúzski osvietenci o náboženstve

„Chybí ještě d' Alembert a máme tady všechny encyklopedisty. Chtěla bych být vítaným hostem v salonu madame du Deffand a později slečny de Lespinasse. To byly asi bouřlivé debaty.“... celý text
— uxor

---

Pravdivá historie

„Maličká zajímavá knížka... nejdříve muž, potom hmyz pak zas muž a najednou žena... No zkrátka, kniha má mnohé tváře a mnohé časové linky, což není pro mě úplně výhrou. Avšak myslím, že je to kniha velice zajímavá a ač byla na pochopení těžší určitě je jen pozitivní, že jsem ji přečetla.“... celý text
— Liliana2006

---

O duchu zákonů II. / Obrana Ducha zákonů

„Druhý svazek tohoto politologicky filosofického díla se přesouvá z dvojakosti kazuistiky a abstraktna téměř pouze ke kazuistice. Delší pasáže vývoje společnosti a jejích zákonů jsou samozřejmě prokládány menšími úvahami ryze abstraktními, ale ty jsou v menšině. Zvláště šestá část je toho dobrým příkladem. Skládá se z pěti knih, z nichž čtyři, o celkovém obsahu asi dvou set stran analyzují vývoj práva v té či oné oblasti (nejvíce prostoru je věnováno Frankům, ale jedna kniha například pojednává i o římském dědickém právu) a pouze jedna kniha, asi dvacet stran se zabývá legislativní teorií a výkladem práva. Učí nás například, že výklad komparační je víceméně nesmyslný, není-li zároveň systémový. Kniha jako celek je tedy zabytá fakty a daty ještě více než první kniha i bez přihlédnutí k délce svazku, která je, mimochodem, ohromná. Montesquieu na nás hrne příval informací, které dokládá antickými autory, Cicerem, Corpus iuris civilis a mnoha dalšími zdroji. Dává nám stručný výklad několika právních systémů a to nikoliv nevyčerpávající. Rozhodně se jedná o zdroj mimořádně zajímavých informací, do své doby vlastně nevídaný. Na druhé straně musím uznat, že pro čtení této knihy je třeba neskromné množství znalostí a jistá obratnost ve čtení podobných textů. Oboje zjevně postrádám v potřebné míře a proto mohu s naprostou jistotou prohlásit, že jsem si z knihy odnesl sotva setinu jejího obsahu. Do té ohromné nálože informací je však vsunuta nějaká ta vtipná poznámka, která upřímně dost pomáhá v tom, aby čtenář udržel pozornost, což ovšem neznačí, že to není dosti nelehký úkol. Některé pasáže si člověk zapamatuje lépe, jako například Montesquieuovu sžíravou kritiku misijních náboženství, která je zakončená poznámkou pod čarou, že samozřejmě nemyslí křesťanství, to je přeci vrcholem všeho dobra, nebo jeho „poníženou“ výtku inkvizitorům, což je něco pro co autora nesmírně obdivuji, jiné, jako například vývoj monetárních systémů, poněkud hůře. Ve svazku je přiloženo také několik dalších textů, které jsou souhrnně označeny jako Obrana ducha zákonů. Jedná se o dva kritické listy, na něž reagovala Obrana, Obrana sama, Vysvětlení k Duchu zákonů, Cenzorský návrh Sorbonny a autorova reakce na něj. A mám-li být upřímný, je to všechno, do jednoho, mimořádně zajímavé čtení. Vzbuzuje v člověku dvojí pocit. Když se tak pročítá kritikou v oněch dvou listech, usmívá se její hlouposti a ještě více se směje když Montesquieu reaguje. „Autor (míněn sám Montesquieu) odpoví, že je křesťanem, nikoliv však idiotem; že se klaní těmto pravdám, avšak že nechce překroutit všechny pravdy, jimž věří.“ Toto mne upřímně rozesmálo. Poté se však dostane k cenzorskému návrhu Sorbonny, s prohlášeními typu: „Toto tvrzení je skandální, bezbožné, chybné a kacířské.“, v reakci na autorovo tvrzení, že: „Je však třeba Boha uctívat, nikoliv mstít.“. Tehdy je člověk postaven tváří v tvář tomu smutnému faktu, že hloupost, nadutost a imbecilita docílila toho, aby bylo dílo chladné logiky a pragmatizmu, které přineslo tolik dobrého, postaveno mezi jiná díla jemu podobná, na Index Librorum Prohibitorum. Sotva mohu s klidným srdcem prohlásit knihy za přečtené. Ano, jejich literu jsem přelouskal a snad jsem si z nich i něco odnesl, ale bude třeba se k nim vrátit. Teď, i později, abych tak řekl.“... celý text
— Set123

---

---

O duchu zákonů I.

„Psát komentář k Duchu zákonů je dosti obtížný úkol. Databáze knih je určená – jak ji chápu já – ke sdílení pocitů týkajících se literárních děl. A ač nepopírám přítomnost autora samotného v obsahu knihy, myslím, že stejně můžeme jen stěží nazývat O duchu zákonů dílem literárním. Přes to se pokusím vymezit některé základní struktury knihy, vyzvednu některé její myšlenky a případně můj pohled na ně. Důležité je, myslím, to, že kniha není jednotným monolitem. Skládá se z několika částí a hlavní dělení by, myslím, mohlo být na definici a vymezení pojmů jakožto první část a kazuistiku v části druhé. To jest, Montesquieu v první, řekněme, polovině snaží vymezit co je stát, jednotlivé druhy vlád, principy těchto vlád a tak dále. Ve druhé části řeší dílčí záležitosti, které mají na formování státu, vlády a vhodných zákonů vliv. Měli-li bychom hodnotit aktuálnost těchto dvou částí (a zmíněná druhá část pokračuje v další knize, na kterou se teprve chystám), museli bychom dojít k závěru, že vítězí jednoznačně část první – přirozeně. Montesquieuovo dělení vlád, zařazení naprosto separované třetí moci ve státě k základům státu samého, popsání obecně platných náležitostí, to vše se zdá být relativně ideologicky nezatížené, nezatížené dobou v níž autor žil. A ač s některými jeho názory na demokracii nemusíme souhlasit, nic to nemění na tom, že ji musíme brát jako jeden z nejdůležitějších kroků v poznávání demokracie. Neomezujme se však pouze na demokracii. Vezměme si například Montesquieuovy poznámky k vládám despotickým a aplikujme je na dejme tomu dnešní Bělorusko. Zjistíme, že nám pomáhají naprosto přesně rozpoznat státy despotické. Oproti tomu vychází druhá část knihy z jistých axiomů a je zatížená jak ideologicky, tak dobou a dobovou úrovní chápání světa. Stejně jako Hobbes, tak i Montesquieu – byť v míře podstatně menší – vychází z vědeckých znalostí, které byly ještě výrazně nepřesnější nežli ty dnešní, což přirozeně obecnou platnost díla narušuje. Na druhé straně v těchto kapitolách (a bavíme se hlavně o řešení vlivu podnebí na chování jedinců) vidíme mimořádně pozorovací a dedukční schopnosti autora. Jak jsem již naznačil, platí, jako vždy, že autor je produktem své doby. Stejně jako my nejsme schopni představit si funkční jiný ekonomicko politický systém, nežli ten kapitalistický, tak obdobně omezeně žil i Montesquieu. Jednak je podle mne nepřehlédnutelná jeho inklinace k monarchickému systému, jednak je i autor – byť třeba mnohem méně nežli bychom mohli čekat – zatížený předsudky a neschopností si představit si tak liberální svět, jako ten, ve kterém žijeme my, pročež je jeho pohled na rasy, kasty a například ženy neaktuální. Přes to všechno můžeme u autora zpozorovat jistý druh racionality – která byla nepřekvapivě Sorbonou vnímána jako protináboženská skepse – kterým se snaží vymodelovat principy tak, aby co nejvíce pomáhaly fungování zřízení, což nutně vede k fungování společnosti a tedy úrovní pohody a svobody jednotlivců. Montesquie velice obdivuhodně odmítá iracionální a předpojaté chování – ač se mu to nedaří perfektně – a ač zjevně věřící člověk, nemyslí si, že by Bůh měl faktický vliv na svět. Konec konců, je cosi krásného na prohlášení, že Boha je třeba uctívat, nikoliv mstít. Nemá smysl se zde snažit postihnout jednotlivé myšlenky které Montesquieu přinesl, nebo se snažit s nimi vést polemiku. Kniha je opravdu mimořádně rozsáhlá a nabytá a ač se čtenářům jistě nebude líbit několik věcí které autor přednáší (Ačkoliv například kapitolu s černochy osobně vnímám dost sarkasticky) jistě kniha stojí za přečtení a dlouhodobé zamyšlení.“... celý text
— Set123

---

O duchu zákonů

„Fantastické dielo a jedno z prvých co som kedy o statovede ešte ako malý čítal. Rozhodne doporucujem každému politológovi, filozofov, právnikovi co komukoľvek co jednoducho uvažuje nad tým aká by mohla byt ústava a aký štát. Mňa samotného pritom zaujali často najmä pasáže menej známe. Napríklad ako veľmi zaujmavo teoretizuje ze tým co udrží demokraciu v chode je jedine občianska cnosť (pretože despocia môže fungovať len na strachu ale vláda ľudu len na súdržnom ľude ktory miluje slobodu). Alebo všadeprítomný a pre osvietencov typický obdiv k Sparte (podobne ako u Machiavelliho a Rousseaua) ktorým autor nakazil aj mňa :). A na záver dodám ze fakt už len čakám kedy niekto vytiahne ze bol Montesquieu homofob :) ako každý v tej dobe :) ale naši Progresivci knihy nečítajú takže si snáď môžem zatiaľ vydýchnuť.“... celý text
— LordByron