O historii

24.11.2021

O historii nehistoricky aneb Vrtochy Štěstěny

Pozitiva:
Tentokrát nám edice Antická knihovna předkládá část Plútarchových kratších textů známých pod názvem Moralia, které se týkají historických témat. Knihu jsem přečetl až po "Životopisech" z pera stejného autora a musím i zde ocenit jeho příjemný a čtivý jazyk. Jsme seznámeni s vzájemným poměrem mezi personifikacemi Štěstěny a Zdatnosti a jejich vlivem na jednotlivé národy či osobnosti.
Postupně se věnuje Římanům, Alexandrovi, Athéňanům (u nichž se zamýšlí zda se proslavili více bojem a statečností či uměním!). V knize nejde o historickou přesnost, ale o poučení a vysvětlení ctností které nezávisí na šťastných okolnostech. Samozřejmostí je obsáhlý a přehledný aparát vysvětlivek.

Negativa:
Narozdíl od "Životopisů" nemá Plútarchos takový prostor rozvinout téma do šířky ani do hloubky. Je otázka, zda si kniha zasloužila vzhledem k rozsahu vlastní svazek, osobně bych ji spíše spojil s předcházejícím svazkem "O politické činnosti".

Celkové hodnocení:
V rámci Antické knihovny rozhodně jedna z více čtivých knih, tématem zajímavá, rozsahem nenáročná, pro začátečníka ideální. Pro protřelé milovníky dávno minulého světa je to neopominutelná nutnost. Hodnotím 4* protože s "Životopisy", které jsou rozsahem i kvalitou legendární, se přeci jen srovnat nedá.

Překlad Pavla Olivy obsahuje čtyři související pojednání o historii jež spojuje personifikovaná Štěstěna (Tyché) a Zdatnost (Areté). Ty dvě spolu na jednu stranu soupeří, ale v něčem se i doplňují. Historických postav je jinak jmenováno mraky, až se v tom neodborník ztrácí, ale mezi nimi přece jen vyniká Alexandr Makedonský, jemuž jsou věnována hned dvě pojednání (druhé a třetí). Poněkud mě překvapilo, že jej Plútarchos vnímá jako filosofa a to dokonce významnějšího než ostatní, filosofa, který filosofuje skrze činy. Helénistická "globalizace", kterou nastartoval, je považována za velký přínos. V závěrečném pojednání "Proslavili se Athéňané více ve válce než v umění?" idealista Plútarchos argumentuje takřka materialistickým způsobem, že vojevůdci a úspěšní válečníci a státníci (Miltiádes, Periklés, Themistoklés či dokonce Alkibiades aj.) jsou těmi, kdo šíří slávu Athén, kdežto autoři uměleckých děl z jejich činů jen tyjí, a bez nich by nebyli ničím. To je třeba považovat za poněkud jednostranný pohled, protože právě tak je možné tvrdit, že bez uměleckého ztvárnění a zvěčnění v díle, by historické události byli událostmi jen sotva. To si myslím v archaickém a možná ještě i v klasickém období uvědomovali mnohem lépe.