O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha
Tereza Brdečková
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/491853/bmid_o-jane-a-zdenkach-kolem-jana-werich-uQF-491853.png
5
72
72
Tři generace žen Jana Wericha: manželka Zdenka, dcera Jana a vnučka Zdenka, řečená Fanča. Tři chytré, schopné a vtipné souputnice byly pro Wericha tím nejcennějším, co na světě měl - vedle jeho publika. Tereza Brdečková spolu s Fančou provázejí čtenáře třígeneračním příběhem o životním údělu žen a současně o hlubokých vnitřních rozporech umělců v Československu. Kniha čerpá z dosud nepublikované rodinné korespondence a z Werichových soukromých deníků.... celý text
Přidat komentář
Úžasná kniha o rodině a přátelích J.Wericha. Spousta nových informací, které Fanča poskytla Tereze Brdečkové. Díky za to.
(SPOILER)
Werich citace: "Miluji Fanču /vnučka/, všechno do dělám, od dýchání po vydělávání peněz, je kvůli ní. A pak teprve kvůli Janě."
Interakce mezi lidmi s různými povahami, které spolu žijí na stejném místě , jak na pracovišti nebo doma, společně vytvářejí atmosféru... Někdo životní energii věnuje rodině, někoho pohltí práce...
Příběh velikána, který žil stejně jako obyčejný smrtelník, starosti ho nemíjely.
Přicházejí běžné problémy, na které nezbývá energie a odsouvají se až přijde tragédie, platí se zdravím... Toho koho nejvíce milujeme, necháme na pospas osudu.
Dcera Jana se narodila /18.10. 1935 Praha - 9.5.1981 Praha/ Zdeňce a Janovi /manželé od r. 1929/. Zdeňka / rozená Hodková/ výborně překládala z angličtiny a navrhovala kostýmy. Jan byl vždy středem pozornosti i žen. Ve vile na Kampě pořádal setkávání s kumštýři. V domácnosti vypomáhal Karel Koliš v 70-tých letech.
V r. 1963 se stal Národním umělcem. S dcerou Janou pracoval v letech 1963 až 1971.
Kniha je skvělá, zařadila jsem ji do "čtenářské výzvy." Na dovolené jsem byla ve Velharticích, kde Werich a Voskovec čerpali síly, aby mohli tvořit. Vzájemně se inspirovali, stejně chápajícím humorem. Seznámil je bratranec Werich. Spolu na gymnázium i na právech /nedokončili, rozhodli se pro divadlo/.
Před nacizmem odjeli i s rodinou do zahraničí. Dostali se do speciálního seznamu zatčených : 14. a 15. místo. Janě tři roky, po válce se všichni vrátili.
Jana se starala o Fanču i nemocné rodiče, sama bojovala s rakovinou děložního čípku. Otec měl nemocné srdce a slavíka v krku, po operaci - rakovina hrtanu. Matku postihla duševní nemoc. Janě situaci neulehčovala, jen výčitky a kritika, trpěla podezřívavostí a osamělostí, nesnášela společnost.
Fanči po tragedii se ujala na přání Jany kamarádka . Soudně svěřená od 13 -ti let do péče Daniele a Michalovi Pakům. Ti měli syny Tomáše a Jirku. Fanča vystudovala na filozofii pedagogiku ošetřovatelství. Sklon o někoho pečovat podědila po své mamince Janě.
Fanča se v r. 1989 seznámila s imigrantem Japem Hulíkem, zetěm osobní sekretářky Wericha. Provdala se za něj a mají spolu dceru Janu. Žijí na předměstí Curychu.
Fanča si ponechala chalupu ve Velharticích. Do Čech se přijela rozloučit se svou druhou mámou. Má nevlastního bratra, podoba Wericha jako by mu z oka vypadl.
Nikdo z nás nemá na růžích ustláno. Život je od toho, aby se žil.
MISTR každému poskytoval moudrá slova a recept na život : s humorem to jde snaze...
PS: Život není takový, jaký chceme, ale potřebuje každého z nás.
Bez důvěry není vztah. Důvěra znamená dát druhému možnost, aby nám ublížil a současně si přejeme, aby to nebolelo.
Přátelé, hody hody doprovody ..., užijte si velikonoce !
Já jsem se prostě nemohla začíst a fakt knížku chtěla odložit. Asi nejsem dost velký obdivovatel pana Wericha, aby mě to zaujalo.
Moc zajímavé čtení o celé rodině, kterou J.Werich miloval i o jeho přátelích, Voskovcovi nevyjímaje. Jejich život nebyl procházka růžovým sadem, rodinu postihly velké tragédie, s kterou se museli všichni vyrovnávat, hlavně Fanča, která nakonec zůstala z této rodiny sama. Muselo to být pro ni těžké, proto žila dlouho v ústraní. Díky paní spisovatelce Brdečkové se ve spolupráci s Fančou dovíme nové informace o jejich osudech. Smutné, ale pravdivé.
Trošku jsem se bála, aby to nebyl bulvár, ale jen trošku, protože Tereza Brdečková měla k rodině JW blízko a píše dobře. Je to hezké čtení, spíše smutné než veselé, protože režim tuhle rodinu semlel hodně. Když mi bylo krásných -náct, tak jsem Jana Wericha milovala. Pak mi začalo připadat, že je to poněkud zprofanovaná značka - moudrý klaun a pořád dokola ty citáty o tom, že když člověk jednou je... Tahle kniha mi mnohé osvětlila, hodně jsem snad pochopila a můj vztah s JW se narovnal tam, kde je to dobře (JW je to fuk, ale mne to těší). Je to nesmírně lidsky napsané, poutavé, bolavé, očistné, krásné. Zavírám knihu a šeptám : Děkuji
Posloucháno jako radiokniha na Českém rozhlase, kterou připravila samotná autorka. To, co by mohlo v psaném projevu rušit, tedy množství ukázek z korespondence a jiných psaných záznamů, v mluvené verzi funguje výborně. Úžasný Norbert Lichý má navíc Werichovu dikci. K tomu osobní autorčino nasazení, dané provázáním obou rodin, dodává vyprávění autentičnosti a lidský rozměr.
Po nadšení z Korespondence V+W jsem nevěřil, že mě ještě něco překvapí. Ale Brdečkové se to podařilo. Skvěle mísí vyprávění s dopisy a podařilo se jí podívat se kriticky na Werichovu osobnost a dílo (hlavně ty společné věci, co udělal se svou dcerou), a přitom nám přiblížit ty neviditelné ženy, bez kterých by Werich nebyl Werichem, ale o kterých bychom nebýt Werichova stínu možná věděli mnohem víc. Všem doporučuju.
Zajímavé líčení o všech aktérech. Jak složité věci se v nás odehrávají... Nyní na rádiu
Kniha skvělá o skvělých lidech, jejich radostech, strastech a obyčejném životě. Jen k audiu mám výhradu, neseděl mi hlas pro Janu a hlavně mi nesedělo použití stejného hlasu i dikce pro více osob.
Právě jsem doposlouchala na Radiokniha. To bylo nádherné zpracování života Jana Wericha a jeho rodiny. Děkuji paní Brdečkové za napsání této knihy a také za krásné audio všem zúčastněným hercům.
Skvělá kniha mnohovrstevnatě popisující osudy žen kolem modly, Jana Wericha. Zároveň dějiny Československa optikou lidských osudů, které mnohdy tušíme, mnohdy si ani nedokážeme představit. Během jednoho víkendu, slupnuto jako malina...
Velmi zajímavý pohled na Wericha ze strany jeho bližních. Není zlato všechno, co se třpytí.... Fanči mi bylo hodně líto, ten její život bych nechtěla. Ani po smrti všech blízkých neměla klid, sloužila jako "živý Werichův pomník".
Zjevení. Už hooodně dlouho jsem si u knihy v průběhu čtení neřekla, tak tohle chci doma. Od začátku zajímavý a zajímavě napsaný příběh. Příběh žen Jana Wericha. Příběh protkaný korespondencí mezi členy této výjimečné rodiny. Příběh tak fatálně tragický. Je fakt, že JW asi naše generace zná z Pana Tau, na Vánoce vysílaného "Pekaře" a "Krále". Já občas zachytila "veselé historky z natáčení" paní Adamové a dalších, ale co za tím bylo a jak to bylo doopravdy, to si lze poskládat až z této knihy. Je fakt, že o JW jsem nikdy nic jiného nečetla. Přesto nebo právě proto na mne tato kniha působí jako zjevení. A příští Vánoce až se zase mihne v tv "všechno ven, všechno sem"... určitě si vzpomenu. Ne na JW, ale na Fanču... protože ta má můj obdiv.
Jako amatérský "wericholog" jsem knihu do své sbírky hned zakoupil a nelituji. O Zdeňce a Janě jsem téměř nic nevěděl, o Fanče vůbec nic, Werich opravdu svou velikostí zastínil kdekoho, vlastní rodinu nevyjímaje. Líbily se mi úryvky z dopisů Jany oběma rodičům, bylo zvláštní, že je oslovovala křestními jmény, její výchova byla asi dost volná a jednali s ní i v dětství jako s dospělou. Inspirující byly i intermezza, komentáře Terezy Brdečkové o životě umělců a jejich rodin za socialismu či postavení žen. Tereza jako Brdečkova dcera podobný život jistě prožila. Werichův život jsem blíže poznal z Janouškových Rozhovorů s Janem Werichem, které vyšly za socialismu, a kde bylo vše uhlazené a bez kontroverzí. Teprve po roce 1989, kdy jsem se dostal třeba k filmovému seriálu Co tomu říkáte pane Werichu se Škutinou či vydané Korespondenci W+V, jsem si mohl udělat plastičtější obrázek o zacházení režimu s národním umělcem J. Werichem. Pro knihu Terezy Brdečkové bylo klíčové napojení na Fanču Kvapilovou (Zdeňku Hulik), která poskytla do té doby širší veřejnosti neznámé dopisy mezi členy rodiny a Werichův deník. Z těchto dokumentů je čerpáno výběrově (citlivě) a to je dobře, možná by ani do budoucna nebylo dobré, aby vše vyšlo v edici "in extenso", jsou to přece jenom rodinné věci. Jinak o Werichovi víme docela dost, byla by zajímavá nějaká publikace o Voskovcovi a jeho americkém působení.
Velmi čtivě psaná kniha. A velmi zajímavé téma. Možná mohlo být v knize méně citovaných dopisů a více textu. O manželce Wericha jsem nevěděla nic a z knihy vyplývá, že to byla velmi inteligentní žena, která např. vedla Osvobozené divadlo po ekonomické a provozní stránce, dělala překlady her a Werich s ní vše konzultoval. Žila, jak to bývá, zcela ve stínu Wericha, velmi často na svůj úkor. Ke konci života si uvědomila, že celý život mu sloužila a teď nemá ani důchod. Vadili jí Werichovy pózy, proměnlivé nálady, milostné eskapády. Jeho obrovské ego i sobectví úplně ženy v jeho rodině pohltilo. Fanča paradoxně se z tohoto pohlcení dostala přes tragédii, že vlastně všichni členové rodiny brzo po sobě umřeli, a tím na ni "werichovský život" nemohl dále působit. Werich byl velký umělec, ale jako člověk...? Bylo těžké asi s ním vydržet.
Hodně smutné čtení o životě jednoho z králů československých komiků a jeho blízkých ženách. Chudák Fanča...
Úzkost české historie (nátury) v kulisách úžasných, neobyčejně obyčejných lidí. Při všem smutku duchem velmi svobodné čtení.
Štítky knihy
Jan Werich mezigenerační vztahy rodinná historie, dějiny rodu
Autorovy další knížky
| 2010 |  Alhambra |
| 2006 |  Slepé mapy |
| 2022 | O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha |
| 2004 |  Učitel dějepisu |
| 2008 | Listy Markétě |
Prvních 100 stran jsem přečetla ani nevím jak. Pak přišla, na můj vkus, až moc dlouhá pasáž dopisů, kdy jsem knížku málem odložila. Závěrečných 100 stran mě ale opět nadchlo. Jsem ráda, že jsem se o osudu této rodiny v kontextu oné doby něco dozvěděla.