Vskutku není od věci se konečně seznámit s dílem jednoho z největších viktoriánských myslitelů, Thomase Carlyla. Zvlášť, když jeho myšlenky podle všeho ničeho neztrácejí na hloubce, pravdivosti a přitažlivosti ani o dvě století později, stejně jako jejich podání netratí na atraktivnosti. Pravda, filozofie jakožto látku skutečně kalorickou, nelze hltat plnými doušky naráz. A tak jsem to seznámení počal pozvolným oťukáváním skrze essay nazvané O lidské povaze.
A myslím, že tento plamenný...skoro by se dalo říci pamflet....mě obsahem skutečně zaujal. Carlyle dovedl na základě tehdy dvou vydaných děl a výroku "Zdravý si neuvědomuje zdravotního svého stavu, jen nemocný" sepsat několikastránkový proud myšlenek shrnující i kritizující stav lidské společnosti a člověka coby jedince i samotného Vesmíru. Pojmout úvodní myšlenku tak zeširoka a odhalit všemožné neduhy vnitřní i vnější, včetně panujících bludů o nich, propadnout emocím a nalézat cesty ve mně vyvolávalo obdiv i souhlasné pokyvování hlavou.
Carlyle tu není žádným přehnaně afektovaným kazatelem, který dští síru, zatímco pod kazatelnou ukrývá lahev vína pro vlastní potřeby. Ne. Jak chápu jeho slova a myšlenky já, nejvyšší moudrost a štěstí přičítá nevědomosti. Nikoli hloupé nevědomosti, ale automatickému pojetí. Protože jak sám říká, pokud se začne hřímat nad nedostatkem morálky, důstojnosti a dobra, znamená to, že se objevila nemoc a zmíněné cnosti se počínají ztrácet. Též platí v okamžiku, kdy člověk či společnost počíná věci analyzovat, rozebírat, léčit. V tu chvíli obvykle bývá pozdě. Přitom, jak z tohohle spisku vyplívá, jsou řešení jednoduchá. Člověk pro život pokud možno šťastný potřebuje víru a práci. V nejširším smyslu slov, ale v nejtěsnějším spojení obou. Pokud člověk něco dělá, aniž by v to/tomu věřil, je to stejně zbytečné jako předpokládat, že bez víry lze vůbec něco dělat. Nutno podotknout, že vírou tu není nezbytně myšleno pouze náboženská víra, jako prací není nutně myšleno pouze zaměstnání. To by bylo příliš úzkoprsé vnímání.
Nakonec ještě pochválím samotnou edici Chvilky. To musel být počin ve své době, na počátku 20. století, skutečně vydařený. Doslova za pár halířů nabízet čtenářům to nejlepší ze současné literatury, filozofie či ekonomiky v podobě dobře stravitelným sešitků, to muselo mít ohromné kouzlo.
Vskutku není od věci se konečně seznámit s dílem jednoho z největších viktoriánských myslitelů, Thomase Carlyla. Zvlášť, když jeho myšlenky podle všeho ničeho neztrácejí na hloubce, pravdivosti a přitažlivosti ani o dvě století později, stejně jako jejich podání netratí na atraktivnosti. Pravda, filozofie jakožto látku skutečně kalorickou, nelze hltat plnými doušky naráz. A tak jsem to seznámení počal pozvolným oťukáváním skrze essay nazvané O lidské povaze.
A myslím, že tento plamenný...skoro by se dalo říci pamflet....mě obsahem skutečně zaujal. Carlyle dovedl na základě tehdy dvou vydaných děl a výroku "Zdravý si neuvědomuje zdravotního svého stavu, jen nemocný" sepsat několikastránkový proud myšlenek shrnující i kritizující stav lidské společnosti a člověka coby jedince i samotného Vesmíru. Pojmout úvodní myšlenku tak zeširoka a odhalit všemožné neduhy vnitřní i vnější, včetně panujících bludů o nich, propadnout emocím a nalézat cesty ve mně vyvolávalo obdiv i souhlasné pokyvování hlavou.
Carlyle tu není žádným přehnaně afektovaným kazatelem, který dští síru, zatímco pod kazatelnou ukrývá lahev vína pro vlastní potřeby. Ne. Jak chápu jeho slova a myšlenky já, nejvyšší moudrost a štěstí přičítá nevědomosti. Nikoli hloupé nevědomosti, ale automatickému pojetí. Protože jak sám říká, pokud se začne hřímat nad nedostatkem morálky, důstojnosti a dobra, znamená to, že se objevila nemoc a zmíněné cnosti se počínají ztrácet. Též platí v okamžiku, kdy člověk či společnost počíná věci analyzovat, rozebírat, léčit. V tu chvíli obvykle bývá pozdě. Přitom, jak z tohohle spisku vyplívá, jsou řešení jednoduchá. Člověk pro život pokud možno šťastný potřebuje víru a práci. V nejširším smyslu slov, ale v nejtěsnějším spojení obou. Pokud člověk něco dělá, aniž by v to/tomu věřil, je to stejně zbytečné jako předpokládat, že bez víry lze vůbec něco dělat. Nutno podotknout, že vírou tu není nezbytně myšleno pouze náboženská víra, jako prací není nutně myšleno pouze zaměstnání. To by bylo příliš úzkoprsé vnímání.
Nakonec ještě pochválím samotnou edici Chvilky. To musel být počin ve své době, na počátku 20. století, skutečně vydařený. Doslova za pár halířů nabízet čtenářům to nejlepší ze současné literatury, filozofie či ekonomiky v podobě dobře stravitelným sešitků, to muselo mít ohromné kouzlo.