O mé závislosti nikomu neříkej

31.10.2020

Břeh 6

Hnízdění
závidím mělké prohlubni v písku a hlíně
chtěla bych vyzkoušet jaké to je
usnout v kalichovité struktuře upletené z trávy
dostat svou poddajnost do dutiny stromu
vyhloubit noru v zemi
a pak do ní naklást vejce
budu o tom ještě přemýšlet
(s. 21)

Obecně v knihách nemám rád, když jsou témata pouze jemně naťuknuta a ve výsledku to o ničem nevypovídá, ale to se o sbírce Anny Beaty Háblové říci nedá – zde je v mnoha ohledech popsána současnost a to bez nadbytečné angažovanosti. Vysychající pole, odměřenost technologií i hyperrealita.
Rád vidím, že se autorka do básní nebojí vkládat i novou češtinu.
A na své si přijdou i závislosti – ať už ty přirozené biologické, tak ty absurdní dnešní („dívám se na tebe tváří osvětlenou displejem“).
Samotný styl se jeví doopravdy spontánně – jako proud vyplavující na břeh obrazotvorné asociace. A mnohdy má báseň i nečekané vyvrcholení / utnutí.
A nechybí ani habaděj osvěžujících prvků. Ať už jsou to citace z Wikipedie, vložené drobné prózy a na závěr i samotné slam poetry. A sem tam se objeví i závan profese autorky, čili specifické popisy budov.
O mé závislosti na této sbírce nikomu neříkej.

Břeh 14

Usychající les v dešti k nerozpoznání od ostatních
všechno je podobné: kaluže, bahno, chrastí
nebe jako posuvná stěna
stojím v tom jako bych nerozuměla místu
které si už nic nechce pamatovat
jsem plochá jako list papíru, popsaná z obou stran
mé obavy se od sebe nemohou odtrhnout
ani se na sebe podívat
(s. 30)