O smysle života

02.04.2011

L. N. Tolstého mám velicé rád. Miluju jeho literární dílo, s jeho myšlenkami to už je místy horší. Často tvrdím, že bych Tolstého za jeho dílo a některé myšlenky jednou rukou souhlasně poplácával po rameni, jenže za některé jiné jeho myšlenky bych ho zároveň druhou rukou nejradši fackoval. A tento krátký spisek je právě jedním z důvodů toho fackování. Tolstoj, člověk, jež je brán za velice svobodomyslného a neautoritářského myslitele, zde místy až (pro mě, coby ateistického milce svobody a svobodné vůle jedincovy) naprosto nechutným způsobem dává volný průchod své zkostnatělé a místy až dogmatickému podřízení se víře v Boha. Neboť Tolstého myšlenky jako: "Všechen život jest beze smyslu vyjímaje ten, jehož cílem jest služba Bohu, služba věnovaná uskutečnění nedostupného pro nás díla Božího. (...) Velmi obvyklý omyl jest viděti cíl života ve službě lidem a ne ve službě Bohu. Jen slouže Bohu, tj. čině to, co On chce, můžeš býti přesvědčen, že nepracuješ marně a není ti možno vybrati si komu sloužiti. (...) Hledejte království Božího a spravedlnosti jeho a to ostatní bude vám přidáno. Hledejte toho, abyste byli plniteli vůle Boží, a více ničeho, ničeho. (...) Buď tichý a pokorný srdcem, buď se vším spokojen, souhlas s každým postavením a vyplníš vůli Otce." velice otřásají mou oblíbeností tohoto myslitele a spisovatele.