O víře / O naději / O lásce

25.04.2022

Tohle asi není text, o kteérm bych se chtěla nějak hlouběji zamýšlet. Přijde mi těžkopádný.

06.04.2022

„Přirozený člověk nikdy nemůže říct tak vítězně jako křesťan: se mnou to skončí dobře. A naděje přirozeného člověka nikdy nemůže doufat v takový ‚konec‘ jako naděje křesťana. Nikdy však také nemůže být pohan pokoušen k tak hlubokému zoufalství jako křesťan, a zdá se, jako právě velcí křesťané a svatí. Neboť týž blesk, díky kterému zahledáme nadpřirozenou skutečnost milosti, osvětluje také propast viny a vzdálenosti stvoření od Boha.“

Přestože tři zamyšlení o třech teologálních ctnostech nebyly psány pro souborné vydání a jejich vznik dělí desítky let, úžasně se vzájemně doplňují a vytváří velmi soudržný celek. Vnímal jsem to jednak jako doklad konzistentního myšlení autora, ale také mi to znovu silně připomnělo, jak jsou víra, naděje a láska vzájemně propojené, jak se vzájemně podpírají a posilují – a jak se navzájem potřebují! Vždyť jak dlouho vydrží člověku víra a láska, když ztratí naději? A za co stojí naše láska a naděje, když za nic nestojí naše víra? A bez lásky ... no, tam je to jasné, bez lásky nemůže být nic, žádná další ctnost, jenom poušť a duchovní prázdnota.

Skvělých úvah a tezí bylo v každé ze tří částí téhle výborné knihy spousta, kdybych je měl všechny zmínit, tak by tenhle komentář neměl konce. Tak jenom útržkovitě.
V kapitolách O VÍŘE mě nejvíc zaujal důraz na to, že ve víře je klíčová autorita svědka, který nám víru zprostředkuje, tedy že je důležitější, KOMU věříme než ČEMU věříme. A také, že pochybnosti o víře vlastně znamenají, že víra přestává být vírou – argumentačně to měl Josef Pieper neprůstřelně podložené, ale stejně se mi to jeví nějak problematické a pořád se k tomu v myšlenkách vracím.
Část O NADĚJI je sice nejkratší, přesto v Pieperově pojetí není naděje popelkou mezi ctnostmi. Podnětné pro mě bylo hlavně představení zoufalství jako hlavního hříchu proti naději, Pieper zde napravil mé nepřesné představy o zoufalství jako nezaviněném stavu (příliš zaměřené na lidskou psychologii a také nejspíš ovlivněné romantismem). K opakovanému promýšlení mě provokuje také pasáž, kde nebyla jako opak naděje uvedena beznaděj, ale netečnost.
Při přemýšlení O LÁSCE (která je nejvyšší ctností) navazuje Pieper v mnohém na Lewisovy Čtyři lásky, které jsem četl nedávno (ne náhodou: ty knihy mi byly doporučeny takhle v tandemu, a i já bych je tak doporučil ke čtení, obě, a právě v tomto pořadí). Znovu jsem si při otáčení stránek uvědomil, jak je důležité nad láskou přemýšlet a dávat jí v našem životě to správné místo. Ale jak je zároveň těžké ji uchopit a svázat do definic a kategorií. Pieper se o to snaží, duchaplně a inspirativně, jde mnohem hlouběji než Lewis, ale stejně nemůže plně uspět! Je to nejspíš tak, že je to s láskou (nejcennějším Božím darem) stejné jako s Bohem samotným: víme, že její tajemství na tomto světě neodhalíme, ale stejně nám to nedá a nikdy se o to nepřestaneme pokoušet. :-)

„Skutečná otázka zní takto: jedná se všude, kde někdo řekne: je dobře, že existuješ, dobře pro mne, neboť bez tebe nemůžu být šťastný – jedná se vždy už o znetvořeninu lásky? Je nedůstojné člověka, přinejmenším křesťana, milovat takovým způsobem? Patří k podstatě vpravdě lidské lásky, že milující nechce vůbec nic pro sebe, ani radost, ani štěstí, ani jakékoli jiné obohacení života? Patří tedy nesobeckost prostě k bytostným charakteristickým znakům každé lásky mezi lidmi, která si toto jméno zaslouží? Není ale na druhé straně touha po naplněné existenci nejen fakticky, ale naprosto po právu kořenem veškeré lásky vůbec? A je člověk vůbec schopen tak absolutní nesobeckosti, že by mohl chtít nebýt šťasten?
(...)
Pro naši otázku to znamená: je téměř nemožné říct, kde končí touha po vlastním štěstí a začíná nesobecká radost ze štěstí druhého. Že je tu bezpočtu možností sebeklamu, maskování a sotva prohlédnutého falšování, to je jasné; ale to jen dokazuje, jak neostré jsou hrany mezi erótem a agapé“