Občan Brych
Jan Otčenášek
Nezměněné vydání románu, v němž autor zachytil některé charakteristické rysy svého pokolení kolem únorových událostí v roce 1948. Na řadě postav ukazuje, jak se lidé zbavovali přežitků minulosti a jak se pasivní obyvatelé stávali uvědomělými, aktivními občany nové společnosti.
Přidat komentář
Psychologický román Občan Brych je jedním z nejdůležitějších knih Jana Otčenáška, jak už rozvádí doslov.
Cítila jsem touhu toto dílo přečíst, protože jsem z něho byla zkoušena na VŠ. Příběh se mi nyní moc líbil, ale pořád jsem měla dojem, že námět byl zneužit komunistickou ideologií.
Román Občan Brych je velmi dobře napsaný a čtivý, zároveň paradoxní pro své zachycení myšlenek nejen kovaných soudruhů - dělníků, ale i pochybujících lidí nebo „měšťáků“.
Otčenáškův jazyk je místy velmi květnatý a poetický – např. popis oblohy a krajiny. Zvláštní důraz klade na symbol větru a jeho podoby, který ukazuje proměnlivou dobu těsně po únoru roku 1948.
V tom je ale kámen úrazu; vše je směřováno ke komunismu a lidé se obrací k Sovětskému svazu jako ke spasiteli. Všechny problémy se rázem vyřeší na schůzi výboru, kde jsou samí uvědomělí a chápající soudruzi. Chudoba, ta se přece vymítí tvrdou prací do úmoru.
Občan Brych – nerozhodný chudý intelektuál, který je pomýlený, o všem až moc přemýšlí a musí se obrátit na tu pravou „víru“. Kolega Bartoš, přesvědčený komunista, ze saldokonta se ho snaží přemluvit. Kamarád z bohaté rodiny Ráž ho naopak nutí k emigraci. Nakonec zůstává v rodné zemi nerozhodnut, ale v podstatě na straně soudruhů. Bartoš slibuje, že počáteční chybičky budou brzy napraveny a mocichtiví lidé budou ze strany vyloučeni.
Kniha je z velké části poplatná době, prostě nelze komunistické procesy a nevyřešené zločiny spáchané komunisty prohlásit za obyčejné omyly, které se dají jen tak smazat. Bohužel jsme se ještě se vším, co bylo dříve, moc nevypořádali. Ale určitě bychom neměli zapomínat.
Je už to příšernou řadu let, kdy jsem tuhle knihu četl jako povinnou četbu a tak, když jsem ji objevil mezi vyřazenými z místní knihovny, jsem si ji zopakoval už jen proto, že autor prostě psát umí. Dokonce se dokázal slušně popasovat i s tehdejšími požadavky na ideologický náboj příběhu.
Příběh který mě moc nenadchnul, jelikož politické režimy jsem v té době chápala úplně jinak než dnes. Hloupé a někdy až nelogické myšlení některých jedinců mě neskonale vadily. Bohužel to byla další školní četba, tak jsem se tím musela prokousat.
Po přečtení se řadím k těm, kteří dospěli k závěru, že komunistická cenzura román nepochopila. Některé situace a postavy samozřejmě musely být napsány tak, jak jsou, v zásadě ale jde o román o době; nakonec i hlavní hrdina se rozhoduje proti emigraci z pohnutek nikoli ideologických, ale ryze lidských. Navíc Otčenáškův styl psaní se mi líbí čím dál víc.
Kniha, o které Vám budou tvrdit, že je úlitbou režimu a tendenčním politickým románem. Kdyby si středoškolské úči sundaly z brýlí miniaturně sepsaný "stručný výklad sta nejškolomečtěšjších děl pro SŠ", možná by některé z nich přišly na to, že kniha popisuje, jak člověka zničí vnucené politické přesvědčení. Každé, bez ohledu na strany.
Nějak jsem to četla opět díky filmu nebot jsem chtěla postavu Brycha ztotožnit s Karlem Hogerem
Komunistický převrat v únoru roku 1948, je tady popsán se vší pompou a slávou. Četla jsem to víckrát a docela pečlivě, ale nemohu se zbavit dojmu, že si tady spisovatel z tehdejších cenzorů velkolepě vystřelil. Na jedné straně čteme nabubřelé a často hloupé úvahy kladných postav a na straně druhé praktické a logické úvahy podvratných živlů, které se chystají opustit republiku a celkem správně odhadují další vývoj této země. Mihne se tam i úvaha, že v budoucnosti bude Evropa sloučena do Spojených států evropských, což mi připomnělo Evropskou unii. Překvapilo mne to.
Autorovy další knížky
| 1984 |  Romeo, Julie a tma |
| 1980 | Když v ráji pršelo |
| 1984 |  Kulhavý Orfeus |
| 1958 | Občan Brych |
| 1952 |  Plným krokem |
Pan Otčenášek (zpětně) promine, ale toto je kniha, kterou upřímně nemám rád !
Ve třeťáku na střední nám češtinářka přidělovala knihy k blížící se maturitě, které jsme měli nastudovat a poté s nimi seznámit celou třídu. A na mě vyšla právě tato. V mladické rebelii jsem si ji dovolil veřejně odmítnout, že takové příběhy nečtu a číst nechci. Soudružka češtinářka byla, bohužel, kovaná a začala po mně docela důsledně cválat, až jsem podlehl a dílo "zkonzumoval" (probíhaly normalizační sedmdesátky a já chtěl odmaturovat). Naštěstí nás soudružka do čtvrťáku už nenásledovala a všechno se v dobré obrátilo. Občan Brych ale už nikdy nebude můj kamarád.