Obecné dějiny ničení knih
Fernando Báez
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/143209/bmid_obecne-dejiny-niceni-knih-KK9-143209.jpg
4
34
34
Proč lidé ničí knihy stejně dlouho, jak dlouho je čtou? Existuje mnoho prací o dějinách knih, čtení nebo o bibliofiliích, avšak doposud se žádná nezabývala zánikem knih. O to významnější je Báezova práce, na niž sbíral materiál po celém světě. Dílo je rozděleno do čtyř rozsáhlých oddílů a je doplněno daty různých případů pálení a ničení knih jak na západní, tak na východní polokouli, ať už na jejich zániku nese vinu přírodní katastrofa, nebo člověk.... celý text
Literatura naučná Historie O literatuře
Vydáno: 2013 , HostOriginální název:
Historia universal de la destrucción de libros, 2004
více info...
Přidat komentář
Pro mne nejcennější informace v první části knihy - o vývoji písma, materiálech, starověkých knihovnách... Jinak má pravdu los - je toho mnoho a navršeno bez ladu a skladu. Na druhou stranu - svazek neočekávaně funguje jako inspirace pro šestou otázku čtenářské výzvy (zakázané knihy).
(literární) dějiny má psát (literární) historik, ideálně skupina (literárních) historiků; tohle je sice souhrn mnoha pozoruhodných informací, ale chybí jakákoli struktura, hierarchizace a kritika pramenů; bez důkladné metodologie se historické kompendium mění na výběr z google vyhledávače
Tak jako, hodně zajímavá knížka s podrobným vysvětlením, jak vznikalo písmo a jak byly ničeny knihy či civilizace.. Za mě to bylo supr čtení.
Jedna hvězda dolů za prapodivný náhled na Izrael/Palestinu, ta druhá za Kosovo
„Zvídavý čtenáři této kroniky pohrom, pomyslel bys snad někdy, že naše jednadvacáté století začne drancováním a loupením v samotné kolébce civilizace?” (kap. 10: Knihy zničené v Iráku)
Obecné dějiny ničení knih jsou velmi obsáhlou a vyčerpávající zpovědí o zločinech i neštěstích v našich dějinách spojených s ničením knih, knihoven a dalších cenných památek od samého počátku jejich vzniku. Od ničení knih ve starověkém Řecku a Římě, zkáze Alexandrijské knihovny, přes středověké ničení kacířských knih až po moderní dějiny 20. a 21. století spojené se zločiny na knihách během světových válek, vzestupu nacismu i nadvládě komunismu, po vstup do 21. století, kde přes veškerou pokrokovost dějiny ničení knih zdaleka nekončí (válka v Iráku, teroristické útoky), a to ani s nástupem digitalizace a knih v elektronické podobě.
Kniha je velmi zajímavým a pro běžného čtenáře i podrobným vhledem do dějin knih, byť místy možná až příliš podrobným a vyčerpávajícím, ve většině však ohromujícím a pozoruhodným. Na 600 stranách se dozvíme o všech neštěstích, katastrofách i válkách úplně z jiného úhlu pohledu než z běžných historických publikací. A rozhodně to stojí za přečtení.
Pozn. Akorát z toho teď mám panickou hrůzu, že se doma stane nějaká nehoda a vyhoří nám byt s celou naší knihovnou.
Nesmírně vyčerpávající publikace. Ale přes její depresívnost svítá přece jen značný optimismus; neboť jakkoli se takové množství knih ztratilo ze světa, stejně lidstvo postupuje vpřed ve sbírání a uchovávání vlastních vědomostí.
Také je zde spousta zajímavostí, a pro mnohé docela netušené souvislosti, jako:
str.120 zmínka o těch, co knihy doslova "žerou" (úvod do bibliofagie)
str.134 zmínka o 9 knihách Sibylly
str.174 o patronce bibliofilů sv.Wilboradě
str.377 o Hitlerovi jako vášnivém čtenáři (a o zbytku jeho knihovny, jež je nyní v Kongresové knihovně ve Washingtonu)
Kniha, která nám připomíná naše barbarství a také to, že historie se opakuje a lidé se nemění. Je to vlastně značně depresivní čtení a dává jen málo důvodů k optimismu do budoucna. Oceňuji široký záběr studie a je jasné, že Fernando Báez psal celým srdcem, ovšem nakonec přeci jen příliš často místo příběhu o knihách je tato publikace dlouhým výčtem ztracených písemností, které toho běžnému čtenáři mnoho nepoví.
Vyčerpávající historie ničení knih. Věřím, že spousta událostí a míst byla opomenuta, přesto kniha čtenáře opravdu zasytí. Je skvělé, že se nemusí číst lineárně kapitolu po kapitole.
Nejvíce mě zajímala třetí část zaměřená na novodobou historii. Nakonec u mě ale zvítězila hned první část - přestože mě počátky knižní kultury nikdy moc nezajímaly.
Je to skvělá kniha. Ale šíleně depresivní.
Ničení knih napříč staletími. Od počátku písemnictví až po současnost se dějinami písemnictví vine jako červená nit historie jeho ničení. Nejsilnější je pak asi závěr, ve kterém autor popisuje situaci v Iráku po invazi armády USA. Jestli šlo o osvobození iráckého lidu nebudu hodnotit. Kdo utrpěl ale invazí armády citelně, je sama irácká kultura, umění a knihy, neboť za invaze došlo ke zničení, rozkradení a rozprodeji velkého množství vzácných tisků a knih; mnohdy se jednalo o jediné výtisky svého druhu a takříkajíc základní kameny irácké vzdělanosti a národní identity. Smutné je, že na rozkrádání se podíleli jak samotní iráčani, tak americká armáda. Báez nijak nehodnotí postup americké armády z hlediska "osvobození" země, ale z hlediska svého oboru, jímž je knihovnictví, a tam, žel, musí hořce konstatovat, že ať byl Sadám Husajn jakkoliv snad krutým diktátorem vůči svému lidu, tak byl vášnivý čtenář a knihovny a archivy starých tisků byly za jeho vlády vcelku dobře spravovány. Možná se situace za ty léta od vydání Báezovy knihy změnila, nevím, každopádně se Báez neocitl na seznamu nežádoucích osob USA náhodou. Doporučuji.
Obecné dějiny ničení knih
příběhy pitomé pidlivizace pojídačů plků...
ale vážně. neumím si představit opravdu podrobnou vědeckou práci na téma ničení knih. těch 25000 stránek bych asi nezvládl. i těchle 500 bylo více než dost (+ poslední stovka jsou prameny, jejich přečtení - za předpokladu znalosti všech jazyků, ve kterých byly vydány - by vydalo na celý život). chvílemi jsem měl chuť knihu zahodit. snad není možné, aby se člověk, lidstvo, představitelé jedné kultury chovali tak pitomě a nesmyslně... ale zjevně to možné je.
přes všechny hrůzy, které se knihám a myšlenkám v historii přihodily považuji za největší hrůzu současnost - návrat k vratiprstu a oblouk od hieroglyfů k emotikonům... slovní zásoba současníka nebezpečně klesá k zásobě pokladny v mcdonaldu (tam se prý místo čísel a kódů používajú pouze obrázky, aby to i pitomý absolvent americké univerzity zvládl), myšlenky jsou stále řidší a namísto myslitelů nastupují pablbi z atlasu hub, mentální atleti a dezoláti, kteří směrují účastníky tohoto zájezdu ke zvýšenému až neomezenému konzumu. právo na blbost se v nejbližší době stane právem garantovaným ústavou...
přesto tyto zcela nesoustavné poznámky o genocidě knih doporučuji ke čtení. snad se díky tomu změní náš pohled na obyčejné vesnické knihovny a fanatiky, co v nich sedí, oprašují svazky a čekají na zájem publika. protože když přestane lidstvo číst, půjde velice rychle do pekel.