Objektivní nález: Moje nejtěžší mise
Tomáš Šebek
„Když se narodíte do rodiny násilníka a alkoholičky, máte dvě možnosti, jak naložit se svým životem. Za prvé si ho můžete podělat. Anebo si ho poděláte míň, když se budete víc snažit. Je čas na pravdu o tom, jaký ve skutečnosti jsem. A věřím, že nepíšu jen vlastní příběh.“ Tomáš Šebek, chirurg a autor úspěšných reportážních knih z humanitárních misí, se vydává na dosud nejnáročnější cestu. Na cestu do dětství stráveného v nefunkční rodině. Na cestu osobních i profesních selhání, partnerských nevěr a lží. Ale také na cestu odhodlání vzepřít se osudu a touhy vzít život do svých rukou. Rvačky v ulicích starého pražského Karlína se tu střídají s epizodami z operačních sálů, napínavé výpravy lemují ještě napínavější okolnosti při budování vlastní firmy. Jenže všechna ta dobrodružství za kniplem letadla, v zatopených štolách nebo ve válečných zónách blednou ve srovnání s misí nejtěžší – být dobrým otcem čtyřem dětem a neopakovat chyby rodičů. Kniha, napsaná pro Šebka typicky dravým, energickým stylem a se smyslem pro humor a nadsázku, se na základě autorových zkušeností věnuje vážným sociálním problémům – domácímu násilí, dezinformacím nebo závislostem. V kontrastu s nimi vynikají hodnoty, jako jsou láska, statečnost, disciplína, vášeň či vděk, jejichž pravý význam je objevován při každodenních příležitostech i v širší perspektivě společenské odpovědnosti. Šebek píše bolestně otevřenou, a přitom osvobozující zpověď, jež je svého druhu lékařskou zprávou, „objektivním nálezem“, který vypovídá nejen o něm, ale i o nás všech. Knihu doprovázejí ilustrace autora.... celý text
Přidat komentář
Dal jsem to do třetiny a dál to nešlo. Asi rozumím té terapeutické rovině, kvůli které to Tomáš Šebek potřeboval nebo chtěl napsat, ale není v tom téměř nic, co by mě bavilo číst, co by mi přinášelo nějakou hodnotu - ať už by to byla zábava nebo poučení. Už vůbec potom nerozumím "oranžovým" odstavcům na konci kapitol. Nejen, že mi nedávaly žádný smysl, ale ani nešly díky barvě pořádně přečíst.
Tak rozhodně to není klasický životopis psaný narodil jsem se ... Je to Šebkovsky napsaný, hodně úvah, myšlenek. Přiznám, něco jsem přeskakovala, ale ty zážitky, kterýma si prošel v dětství jsou prostě hnusný.. Je to napsáno dost živě, ne uhlazeně. Přiznat si chyby, napsat o nich, pak o nich i veřejně mluvit, no klobouk dolů, obdivuju, že s tím šel veřejně ven a že je to normální člověk, ne pan Dokonalý. Takže za přečtení rozhodně stojí.
Není to špatná knížka, jsou v ní dobré a hluboké myšlenky, ale přesto se mi dost špatně četla. Nevím, jestli to bylo prolínáním minulosti a současnosti, každopádně jsem často nevěděla, v jakém životním úseku se zrovna autor nachází. Takže celkově obdiv k panu Šebkovi, má to v hlavě srovnaný, líbí se mi jeho myšlení i to, jak se popral se svými kostlivci. Ale v knize to měl za mě prodat trošku jinak.
“Pojďme spolu po*rat co nejvíc věcí, abychom zažili velké množství úspěchů našich dětí.
Myslím, že Tomáše Šebka, chirurga a autora knih z humanitárních misí, není potřeba nějak moc představovat.
V této knize nakoukneme do Tomášova osobního života. Jeho dětství nebylo záviděníhodné - matka alkoholička, otec nešel pro ránu daleko. Možná díky tomu stáli s bráchou při sobě. Ale i přesto všechno se o rodiče stará dodnes, i když o tom nemají tušení.
Další část tvoří autorova chirurgická praxe - strávíme s ním nějaký čas na sále a účastníme se nejednoho zákroku.
Kniha je rozdělena do jakýchsi tematických kapitol (strach & úzkost; průser & fuckup) a v každé se střídá právě vyprávění z rodinného života i toho lékařského. Mě osobně to takhle vyhovovalo. Je to takové autorovo přiznání toho, co se mu podle něho nepovedlo a zároveň poděkování, že se z těchto situací poučil a co mu dali.
Bavil mě autorův styl - píše bezprostředně a tak, jak mu pusa narostla, na nic si nehraje. Moc se mi líbilo spojení “emocionální ufnutí.
Takové knihy čtu ráda a nejinak tomu bylo i v tomto případě.
Tomáš Šebek mi vždy přišel jako zajímavý týpek, a v minulosti jsem četl pár jeho knih, který byly čtivé a vypovídající. Takže když se mi do rukou dostala tahle jeho zpověď, těšil jsem se na ní. Chvílemi "odsejpala", ale chvílemi mi její čtení celkem "drhlo". A poslední třetinu jsem dočetl, jen, abych knihu dočetl... Když to třeba porovnám s pro mě podobnou knihou fotografa Tomáše Třeštíka, tak tahle zcela jistě prohrává na plné čáře... Vím, že mi to nepřísluší hodnotit, a že je to jen autorova věc, ale moc se mi nezdála věta Šebka v jednom rozhovoru, že knihu psal pro děti (a pak v ní čtu, jak někde na posedu milence sahal pod kalhotky...) Pokud to bylo pro děti, mohl to dát přečíst jen dětem. Ačkoliv já bych tedy jako dítě (nehledě na věk) nechtěl číst takové intimnosti o svých rodičích...
Na konci každé kapitoly je vždy malý odstavec, psaný oranžovým (nečitelným) písmem, který jsem četl asi u tří kapitol, a pak jsem jej cíleně přeskakoval, protože mi tam nějak nedával smysl a ani se mi nelíbila forma, kdy mi text přišel z první půlky okopírovaný, jen se změnou jména a pak pokaždé text začínal stylem: ,,...Tonda je politický,..."...
Naopak cením tu upřímnost nesnažit se ještě lépe vylešťovat svůj mediální obraz, ale naopak ho uvést na pravou míru a ukázat ho i s oprýskaným rámem a škrábanci...
Znovu bych knihu do ruky nevzal, a ani bych ji nikomu nedoporučil. Přijde mi, že ji mohl poslat své rodině a psycholožce, ale nedávat ji do světa... Není to kniha, jsou to zápisky, které v mých očích nedrží jako celek.
Tomáš Šebek na mě vždy působil jako spokojený chlápek, ale po přečtení knihy mám pocit, že si toho naložil moc a naopak je spíše nešťastný... A až moc o sobě pochybuje, přitom zásluhy bezesporu má.
Nejdříve to pozitivní. Ke knize jsem se dostal v návaznosti na rozhovor s jejím autorem u Čestmíra Strakatého. Největší hodnotou knihy je sdělení, že dokonce ani ti lidé, které společnost staví na piedestal, nejsou tak dokonalí, jak se může zdát. Toto uvědomění je cenné především pro všechny "smrtelníky", kteří mají pocit, že se nikdy v životě nedokážou přiblížit těmto veřejným hrdinům. Ani navzdory úsilí, práci, krvi a potu. Že zaspali, že nemají dost talentu, štěstí, narodili se ve špatné době, do nesprávného prostředí atd.
Tomáš Šebek svůj veřejný obraz chtěl uvést na pravou míru. Tohle se mu povedlo. Možná až příliš. Z textu nevychází jako hrdina bez poskvrny, ale jako velmi nešťastný člověk, který navzdory svým jasným zásluhám (minimálně na půdě chirurgie) silně pochybuje o sebehodnotě a přínosu pro společnost. Přitom každý dělá chyby. A statisticky je jasné (i autorovi), že čím víc toho člověk dělá, tím vích chyb i musí páchat. V několika momentech jsem si při čtení vzpomněl na nedávno zesnulého psychologa, prof. Radka Ptáčka. Taktéž člověka, veřejného hrdinu, který uvnitř trpěl natolik, až dospěl do bodu, kdy jediným východiskem byla sebevražda (bohužel úspěšná).
Při čtení si opakovaně říkám, že si toho autor v životě naložil příliš. Práce chirurga, rozsáhlé podnikání, čtyři děti, milenecké vztahy, snahy o záchranu rodičů, kteří o pomoc nestojí. Nekonečný příval hovorů, zpráv a e-mailů ze všech směrů a v každou denní i noční hodinu. Všechny si žádají jeho pozornost a on se ničemu nedovede věnovat dostatečně. Z toho jde úzkost i na čtenáře.
Asi po padesáti stranách mi došlo, že kniha je především zápisník frustrovaného, unaveného, přetíženého muže pochybujícího o jakékoliv sebehodnotě. Toto zjištění mě zklamalo. Čekal jsem, že kniha bude víc než jen sumou zápisků, díků, omluv, pochyb a sdělení dětem. Přesto jsem se rozhodl dočíst. Abych si udělal celkový obraz a také proto, že čtení šlo celkem svižně.
Knize schází nosné téma, příběh, dějový oblouk, červená linka, která by se vinula od začátku do konce. Nějaký úvod, gradace, závěr. Takhle se opravdu jedná o prostý souhrn poznámek. Autor přiznává, že není spisovatel, ale pouze zapisovatel. Je však veřejně známou osobou a rozhovory s ním ke knize přivedou spoustu čtenářů. Když už si to neuvědomuje on, měl by si to uvědomit vydavatel, že takový dosah s sebou nese i velkou míru zodpovědnosti. Když si vzpomenu na hromadu výtisků, z nichž jsem si jeden koupil, je mi líto, kolik papíru muselo být potištěno, aby kniha vznikla. A kolik čtenářů, kteří si ji koupí, bude rozporuplným obsahem bez konce a začátku minimálně zmateno. Přitom stačilo, aby si pan Šebek společně s vydavatelem uvědomili, že měli využít služeb tzv. ghost writera. Tedy spisovatele, který pomůže zajímavému člověku jeho sdělení přetavit do knihy s určitou formou, vývojem, gradací, atd. Mohl tak vzniknout velmi zajímavý a hodnotný titul, ke kterému by stálo za to se i vracet a nechat si ho po přečtení v knihovně.
V tomto stavu pro mě "Objektivní nález" zůstává jen zbytečně luxusním výtiskem textů, kterým stačila forma blogu. A možná ani nebylo nutné takto citlivá, velmi osobní témata v knižní formě zveřejňovat. Mají hodnotu především pro ty, kterých se týkají. Autor uvádí, že knihu psal zejména pro své děti. I její současná podoba by tento účel vrchovatě splnila - stačilo, aby si autor nechal zhotovit deset dvacet výtisků a svým blízkým je rozdal. Nebylo nutné vtahovat do rodinných záležitosti širokou veřejnost. Konkrétní problémy v rodině Šebkových a autorově dětství lze obtížně abstrahovat do nějaké rady či ponaučení, které by si čtenář odnesl. Jak se říká, všechny šťastné rodiny jsou šťastné stejně, všechny nešťastné každá jinak.
Pro širokou veřejnost je toto dílo výrazně neotesané a na mnoha místech zbytečně detailní, aniž to přináší jakoukoliv hodnotu. Kniha měla zůstat doma. Pokud autor opravdu tak silně potřeboval upravit svůj mediální obraz dokonalého hrdiny, stačilo přeci poskytnout pár rozhovorů, přijít do podcastu, do Show Jana Krause a v případně opravdové touhy po obnažení se text zdarma zveřejnit na blogu. Protože text ničím víc než blogem, a to navíc spisovatelsky velmi sirovým, není. Pokud autor chtěl sdělit, že není ten dokonalý, bezchybný, božský nadčlověk - a dokonce ani chirurg - vrchovatě by to stačilo. A nebylo potřeba k tomu tisknout stohy knih (a prodávat je).
Knihu jsem nakonec přečetla jedním dechem, byť mi na začátku chvíli trvalo naskočit do jejího rytmu. Životní příběh, který autor popisuje syrově a autenticky, je opravdu sympatický především tím, že si v něm na nic nehraje. Kniha inspiruje a motivuje - jen ať si uvědomíme, co jsou hodnoty, které jsou pro nás důležité a které chceme podporovat. Podněcuje víru, že existují lidé, kterým na našem světě záleží. V dnešní době, kdy dostávají prostor přetvařující se osoby hnané pouze vlastním hamounstvím, je to důležité. Díky pane doktore!
Kniha mě velmi zaujala dle anotace. Avšak uvnitř jsem našla, vlastně ani nevím, jak to popsat. Na jedné straně motivační kniha o člověku, který je velký dříč a pracuje za 10 lidí. Na druhé straně zpověď obyčejného člověka, který chybuje jako my všichni. Z věty: "Děti, tohle jsem vám neřekl." se mi už dělaly osypky. Skákání z jedné životní fáze do další a zase zpátky pro mě bylo matoucí. Ne, tohle není pro mě, jen jsem se utvrdila v tom, že motivačni a podobné knihy si opravdu nebudu nikdy kupovat. Klobouk dolů za odhalení, že člověk, doktor, kterého většina může považovat za hrdinu, je vlastně chybující chlap.
Říkám si, že ten mediální obraz, který dělá z pana doktora v podstatě pana Dokonalého, je zřejmě v rozporu s tím, jak se autor sám vnímá, a proto se touto knihou z toho piedestalu snaží sám sundat. Musí být vyčerpávající být mediálně známý a mít nálepku "správňák". Když jsme všichni jen lidé, chybující a nedokonalí. Klobouk dolů za tu otevřenost, pane doktore!
I doktor je jen člověk, ale přiznat to takto veřejně chce kuráž a jistou dávku pokory. Z vlastní zkušenosti vím, že je to vzácný úkaz. A co se týče veřejné sebevraždy na poli osobního života, myslím, že Tomáš má tak silnou fanouškovskou základnu, že k ní nedojde. Naopak. I já si cením jeho upřímnosti. Děkuji za tuto knihu a vřele doporučuji!
Chlap, který je pravdivý, a umí přiznat chybu, to je pro mě hrdina. A úvahy o hodnotách mám ráda.
Knihu vřele doporučuju.
Objektivní nález je další z fantastických knih Tomáše Šebka. Je úplně jiná. Velmi osobní, tvrdá, kritická, odvážná a plná silných myšlenek. Přečetla jsem ji se zatajeným dechem v rekordním čase a budu ji všem doporučovat. Klobouk dolů před takovýmto odhalením a velmi oceňuji zmínku v poděkování, že kniha by nevznikla bez souhlasu nejbližších.
Jiná než předchozí, niterná, odhalující. Ale taky terapeutická s přesahem pomoci i dalším. Já si z celé palety moudrostí vybral hned tu první: „Blbé dětství není alibi na to být kretén.“
Když vám to dojde, můžete s tím okamžitě přestat. Přestat s výmluvami, obviňováním, stížnostmi. Jestli přitom máte nějaký svůj vlastní seznam hodnot, jde to snáz. A jestli nemáte, najdete v Objektivním nálezu ty Tomášovy. Skoro všechny jsou universálně transplantovatelné a vedou k lepšímu já a hned po tom i k lepšímu my.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Mise Afghánistán |
| 2017 | Africká zima: V Jižním Súdánu s Lékaři bez hranic |
| 2019 | Nebe nad Jemenem |
| 2013 | Mise Haiti: 5 měsíců s Lékaři bez hranic |
| 2024 | Objektivní nález: Moje nejtěžší mise |
Tomáš Šebek, chirurg a autor úspěšných reportážních knih přichází s novinkou, ve které operuje sám sebe...
Objektivní nález: Moje nejtěžší mise je autorovou nejosobnější knihou, ve které čtenářům poodkrývá své dětství, střípky své kariéry a hlavně velmi otevřeně mluví o svých rodičovských "fuckupech".
Od Tomáše Šebka jsem nikdy předtím nic nečetla a tak jsem vlastně ani nevěděla, co od knihy čekat...
Styl psaní je velmi přímý... Začetla jsem se od první strany a to hlavně díky tomu, jak moc mě pohltila autorova otevřenost a upřímnost.
Mrazilo mě z jeho historek z dětství a oceňovala jeho sebereflexi.
Nebylo to lehké čtení, musela jsem si ho dávkovat, s mnoha situacemi jsem se dokázala bohužel v jistém směru i ztotožnit a díky setkání s autorem už asi nemohu být plně objektivní.
Ale doporučit knihu určitě mohu, sama ji budu letos na Vánoce nadělovat... a to nejen jednou.