Obnovení pořádku

včera

„Pochopil som, ako ľahko možno zastrašiť aj vzdelané a dôstojné zhromaždenie. Pochopil som, že takto to bude prebiehať všade a že poriadok bude obnovený. Pochopil som, ako málo vlastne človeka zasiahnu všeobecné modely ľudských situácií, ktoré od vekov rozpracúva kultúra. Chodíme do divadla a poznáme už naspamäť všetky tie drámy o cti, pravde, solidarite, predajnosti a zbabelosti. Čítame o tom v knihách, čítame o tom v histórii. Keď však odrazu stojíme tvárou v tvár situácii, ktorá tak nápadne pripomína modely z kníh, divadiel a filmov, ihneď túto podobnosť zaženieme. Pretože život je iný, čo má život spoločné s knihami, s divadlom alebo s históriou? Iným ľuďom sa azda niečo podobné stáva, ale nepripúšťame, že by sa to mohlo stať nám. Celkom ako keď sa dívame na scénu po autohavárii. Áno, také hrozné veci sa stávajú, ale stávajú sa iným ľuďom. Rovnako je možné, že iní ľudia sa postavili proti bezpráviu, neboli ochotní vyhlásiť lož za pravdu a riskovali kožu. Nám sa to však nestáva. Odmietame vidieť situácie, do ktorých sa dostávame, tak vyhrotene. V našej domácej kultúre sa predsa riešenie vždy nájde aj bez drastických konfrontácií. Odovzdáme pol pravdy za pol lži, zo zásad vykľučkujeme a česť je vnútornou záležitosťou svedomia. Národný umelec, ktorý venoval jedno zo svojich diel Alexandrovi Dubčekovi, mi povedal, že keď sa strieľa, správny vojak sa skrýva v zákope. Hlavu vystrčí, až keď streľba utíchne. Svoje ďalšie dielo spomínaný umelec venoval pätnástemu zjazdu.

Len jediný človek z môjho okolia prijal celú situáciu v jej modelovej jasnosti. Bol to môj bývalý študent, mladý a talentovaný hudobný skladateľ. Dobrovoľne si vybral rovnaký údel. Povedal, že verí v tie isté zvyšky právd ako ja. Urobil to bez môjho vedomia. Bol, samozrejme, rovnako potrestaný. Dúfam, že už vtedy vedel, že ten čin mal iba jediný význam, význam preňho samého, pre jeho sebaúctu a pre podobu jeho ďalšieho života. Okrem obdivu, úcty aj ľútosti, ktoré vzbudil vo mne.“

--

Tohle je další unikát a taky první česká kniha, kterou musím číst ve slovenském překladu.

Milan Šimečka, výjimečná autorita československého disentu a jejich politický mozek, jeden z nejbrilantnějších intelektuálů a vůbec jeden z nejodvážnějších lidí, které tahle země měla; Čech, který se stal nejpřekládanějším slovenským samizdatovým spisovatelem; filosof a univerzitní profesor, ze kterého se pro jeho postoj k sovětské okupaci udělali na 10 let bagristu a kterého přes rok drželi ve vyšetřovací vazbě; otec Martina M. a dědeček Michala Šimečky; klíčová člověk VPN, který na jaře 1990 přijal pozvání Václava Havla stát se předsedou jeho kolegia zahraničních poradců. Bohužel nečekaně zemřel na infarkt, jen krátce po tom, co se dočkal té svobody, o které celý život snil a kterou žil jen v sobě.

A bohužel je to další velký Čech, kterého Češi neznají, a proto taky tahle jeho nejslavnější kniha tady vyšla jen jednou, a to před 35 lety. Naštěstí jeho slovenští přátelé založili Nadaci Milana Šimečky, která se stará o budování demokratické politické kultury a která vydala jeho nejlepší knihy v téhle stylové sérii. Ty, které psal česky, přeložili, a tak třeba tahle vyšla slovensky vůbec poprvé. A nejen že si dnes můžete koupit tohle skvělé vydání, ale Martinus ji má už řadu let ke stažení zdarma jako e-knihu! Mimochodem její kapitoly psal do různých dětských sešitů a ukrýval je po bytě, aby je při domovní prohlídce neodnesli všechny. A taky že jednou byli od ní asi deset centimetrů.

Perfektně tady vysvětluje, jak po 68. roce komunisti „obnovili pořádek“ v téhle zemi a proč je v nás dodnes tak rozšířená lhostejnost, chamtivost a konformismus. Hezky to shrnuje Jolana Kusá v předmluvě: „Ak by politológovia hľadali korene súčasných prejavov ľudí v súkromí i vo funkciách, nájdu tu toho veľa. Ak by sociálny psychológovia hľadali vysvetlenia pre nepravdepodobné spôsoby správania ľudí, tiež sa môžu inšpirovať, a ak každý z nás potrebuje inšpiráciu i odvahu, pozrieť sa na svoj vlastný život, tiež môže po tejto knihe siahnuť s dôverou.“

--

„A tak som poslušne nasadol od auta. Bol som presvedčený, že ma práve zatkli, a s údivom som si uvedomoval, že v živote všetko prebieha ako vo filme alebo v knihách. Mal som zvláštny pocit neskutočnosti; zdalo sa mi, že v živote by sa nemali veci odohrávať tak banálne. Ani na um mi nezišlo skúmať, či som sa hoci nevedomky dopustil dákeho zločinu proti štátu. Jednoducho som usúdil, že sa mi prihodilo to, čo sa predo mnou prihodilo miliónom iných ľudí. Dvaja muži ma zatkli a odvážali na neznáme miesto.

Sedel som na zadnom sedadle a hľadel von. Nik z nás neprehovoril. Sledoval som známe ulice, ľudí, čo sa ponáhľali do práce; bolo pol ôsmej, deti kráčali do školy. Pretože mi všetko ešte stále pripadalo ako v literatúre, spomenul som si na Solženicyna. Na výjav, keď ho vedú cez preplnenú stanicu a on uvažuje, či by nemal zakričať na všetkých náhliacich sa ľudí, že sa im pred očami deje bezprávie. Zastali sme na križovatke a aj ja som uvažoval, či by som nemal zvolať na ľudí, čo sedeli v okolostojacich autách alebo prechádzali na zelenú. Samozrejme, že som to nespravil. A neurobil by som to ani vtedy, keby som vedel, že mi o polhodinu zaviažu oči a pri nejakom obitom múre ma zastrelia. To sa jednoducho nerobí. Civilizovaný človek nekričí, nebráni sa, ide ako baran. Dnes uvažujem o tom, že je to scestná civilizovanosť, že svet by možno vyzeral inak, keby sa tie milióny ľudí, ktorých v noci a nadránom zatýkali muži v kožených kabátoch, bránili ako zver, kopali, bili sa a hrýzli. Keby sa ich ženy a deti do nich zavesili a držali ich za nohy, keby vzbúrili celé okolie, aby sa dívalo na obnažené násilie, a nie na civilizovaný odchod. Možno by potom nebolo také jednoduché používať moc tajných polícií.

Neskôr ma v známej budove viedli cez jedny zamrežované dvere, potom cez druhé a posadili ma do kresla. Nato som sa dozvedel, že som tu iba ako svedok a že ako obeť bol vybraný môj priateľ.

10.01.2024

Pro mně úplná bomba, i když vidím jak plytce to vypadá. Autorovi se podařilo naprosto srozumitelně a bez hořkosti popsat jevy, které si pamatuji z dětství a jinošství, které jsem žil a, které dnes, vyprávěné v jednotlivostech, znějí absurdně. Troufl si napsat kacířskou pravdu, že císař je nahý i se zdůvodněním. Není prázdnější floskule, než heslo: komunismus náš cíl, protože stát, tedy strana, neměla dle skutků jiné cíle, než držet moc a klopotně dohánět kapitalistický materiální blahobyt. Prorocká slova: "Běda státu, který nemá co rozdávat!"

Poučné i dnes, protože lid je ochotný odložit své hmotné blaho ve jménu nějaké ideje, kterou i dnes postrádáme.

18.05.2023

Tato kniha mě zasáhla jako oštěp do srdce, protože stále přemýšlím o těch letech a snažím se upřímně vybavit, jak jsem je vnímala jako dítě. Milan Šimečka perfektně ukazuje proces vedoucí k tuhému režimu strachu a přetvářky: postup prověrek, jak se rafinovaně odstaví inteligence, jak se odshora zapojí ti správní lidé, jak se vytipují ti nebezpečně samostatně myslící. Situace podobná Kafkovu Procesu, souzený je obviněn a sám neví za co. V roli soudců a prověřovatelů jsou slušní, poslušní, spolehliví lidé, kterým nic jiného nezbývá. Skutečný člověk se v morálně těžké situaci nechová jako modelový hrdina v divadle, není to jako v dramatu o cti, pravdě, solidaritě, prodejnosti a zbabělosti. Když sami stojíme tváří v tvář situaci, odeženeme z hlavy morální postoje, pokud jde o naši vlastní existenci. Autor popisuje obrovskou devastaci kulturního života, umlčení tolika intelektuálů. Civilizované násilí zničilo odvahu myslet, chuť kritizovat a odhodlání stát za poznanou pravdou. Stát vychovává děti v duchu pokroku a socialismu. Zideologizovaná skutečnost je posunuta od pravdy směrem ke lži.
Tato kniha perfektně vyjadřuje, co se tehdy dělo, je psána v letech 1975 až 1977, je autentická a podrobně a srozumitelně rozebírá různé aspekty nastolení takzvaného pořádku. Je to jako úžasné drama od Orwella, ale krutě skutečné. Proč je zapomenuta a vyšla u nás jen jednou v roce 1990 za 25 Kčs? Pro mě osobně je zajímavé objevit, co se tehdy dělo, to o čem se před dětmi nemluvilo. A teď zkoumám svoje vzpomínky a vybavuji si, kolik zvláštních věcí bylo vodítkem k tomu, že něco je divně, ne-normálně.

30.03.2023

Prožil jsem v reálném socialismu většinu života. Vím, o čem Šimečka píše, dobře si to pamatuji sedmdesátky byly k nepřežití a do toho ještě pak Černobyl V osmdesátkách makat v textilce, vozit jako vysokoškolák bedny s bavlnou Také jsem byl svědkem toho obnovení pořádku, vlastně jsem byl jeho předmětem. Myslím, že dnešní mladí by si měli knihu přečíst, aby poznali, jak taková státní mašinérie funguje. Rozbor doby je přesný. Tedy skoro přesný. Vypadá to, že na Slovensku byly měkčí podmínky: mého kamaráda, co byl v podzemní církvi, dokonce StBáci zmlátili na ulici, nebylo to tak neškodné, jak Šimečka píše. A kdyby režim nepadl, moje děti by nesměly studovat (viz příslušná kapitola) a já bych byl podřadným dělníkem. Dnes nám hrozí nové nebezpečí z Ruska. Nechci už žádné nové obnovování pořádku! Pan Šimečka už není mezi námi, ale jeho kniha je stále aktuální. Díky.

10.03.2023

"Obnovení pořádku", jak hezky to zní. Stejně jako "normalizace", o které knížka je. A já - která v té době chodila do školky a poté nastoupila do 1. třídy, stala se jiskrou a důchodcům a dělníkům chodila recitovat třeba "Na pouť z Ruska vydala se pěticípá hvězdička, smáli se jí všichni lidé, že je tuze maličká" :-( - jsem to jako pořádek a normálnost brala, protože jsem nic jiného neznala. Proto čtu takové knížky se zájmem. Jednak zjišťuji, co nyní, v hluboké dospělosti, samozřejmě už vím a dokážu si domyslet: co se skrývalo pod "povrchem" pořádku. Jednak mě opravdu zajímá, jak mohli dál žít "normálně" ti, kteří VĚDĚLI, tedy moji rodiče a prarodiče. Vzpomínky konfrontuji třeba právě s touto analýzou a je to bolestivé a poučné.
Ke knížce mám dvě zanedbatelné výhrady. Jejímu údernějšímu :-) vyznění by pomohla větší stručnost, občas se autor na jedné myšlence moc točí. A oficiální elektronická podoba, i když jsem za ni vděčná, se hemží chybami.
Koukla jsem na hodnocení děl Milana Šimečky a zaujal mě jeden odpad. Jeho autor, jak jsem zjistila, je ten největší smolař na světě a zároveň bytostný optimista. Představte si: přečetl jednu Šimečkovu knížku - fuj, hrůza, odpad. Příště to bude lepší, řekl si, přečetl druhou - a ne! Zas odpad. Tak třetí, znovu poctivě přečetl - odpad. Takhle se mnohokrát napálil i u dalších, namátkou: Tigrida (3x odpad), Bělohradského (4x), Albrightové (7x), Denemarkové (8x), Havla (9x). Smekám před jeho trpělivostí a vírou v to, že tentokrát to vyjde. Ten optimismus mu třeba v případě Tomáše Halíka vydržel - obdivuhodné! -- u 27 knih! Pokaždé poctivě přečetl, pokaždé musel dát odpad. Chudák. Ještě že existuje Ferda mravenec a paměti Lubomíra Štrougala - 4 hvězdy. Spadl mi kámen ze srdce, že díky nim snad na literaturu nezanevře.