Obnovení pořádku

10.01.2024

Pro mně úplná bomba, i když vidím jak plytce to vypadá. Autorovi se podařilo naprosto srozumitelně a bez hořkosti popsat jevy, které si pamatuji z dětství a jinošství, které jsem žil a, které dnes, vyprávěné v jednotlivostech, znějí absurdně. Troufl si napsat kacířskou pravdu, že císař je nahý i se zdůvodněním. Není prázdnější floskule, než heslo: komunismus náš cíl, protože stát, tedy strana, neměla dle skutků jiné cíle, než držet moc a klopotně dohánět kapitalistický materiální blahobyt. Prorocká slova: "Běda státu, který nemá co rozdávat!"

Poučné i dnes, protože lid je ochotný odložit své hmotné blaho ve jménu nějaké ideje, kterou i dnes postrádáme.

18.05.2023

Tato kniha mě zasáhla jako oštěp do srdce, protože stále přemýšlím o těch letech a snažím se upřímně vybavit, jak jsem je vnímala jako dítě. Milan Šimečka perfektně ukazuje proces vedoucí k tuhému režimu strachu a přetvářky: postup prověrek, jak se rafinovaně odstaví inteligence, jak se odshora zapojí ti správní lidé, jak se vytipují ti nebezpečně samostatně myslící. Situace podobná Kafkovu Procesu, souzený je obviněn a sám neví za co. V roli soudců a prověřovatelů jsou slušní, poslušní, spolehliví lidé, kterým nic jiného nezbývá. Skutečný člověk se v morálně těžké situaci nechová jako modelový hrdina v divadle, není to jako v dramatu o cti, pravdě, solidaritě, prodejnosti a zbabělosti. Když sami stojíme tváří v tvář situaci, odeženeme z hlavy morální postoje, pokud jde o naši vlastní existenci. Autor popisuje obrovskou devastaci kulturního života, umlčení tolika intelektuálů. Civilizované násilí zničilo odvahu myslet, chuť kritizovat a odhodlání stát za poznanou pravdou. Stát vychovává děti v duchu pokroku a socialismu. Zideologizovaná skutečnost je posunuta od pravdy směrem ke lži.
Tato kniha perfektně vyjadřuje, co se tehdy dělo, je psána v letech 1975 až 1977, je autentická a podrobně a srozumitelně rozebírá různé aspekty nastolení takzvaného pořádku. Je to jako úžasné drama od Orwella, ale krutě skutečné. Proč je zapomenuta a vyšla u nás jen jednou v roce 1990 za 25 Kčs? Pro mě osobně je zajímavé objevit, co se tehdy dělo, to o čem se před dětmi nemluvilo. A teď zkoumám svoje vzpomínky a vybavuji si, kolik zvláštních věcí bylo vodítkem k tomu, že něco je divně, ne-normálně.

30.03.2023

Prožil jsem v reálném socialismu většinu života. Vím, o čem Šimečka píše, dobře si to pamatuji sedmdesátky byly k nepřežití a do toho ještě pak Černobyl V osmdesátkách makat v textilce, vozit jako vysokoškolák bedny s bavlnou Také jsem byl svědkem toho obnovení pořádku, vlastně jsem byl jeho předmětem. Myslím, že dnešní mladí by si měli knihu přečíst, aby poznali, jak taková státní mašinérie funguje. Rozbor doby je přesný. Tedy skoro přesný. Vypadá to, že na Slovensku byly měkčí podmínky: mého kamaráda, co byl v podzemní církvi, dokonce StBáci zmlátili na ulici, nebylo to tak neškodné, jak Šimečka píše. A kdyby režim nepadl, moje děti by nesměly studovat (viz příslušná kapitola) a já bych byl podřadným dělníkem. Dnes nám hrozí nové nebezpečí z Ruska. Nechci už žádné nové obnovování pořádku! Pan Šimečka už není mezi námi, ale jeho kniha je stále aktuální. Díky.

10.03.2023

"Obnovení pořádku", jak hezky to zní. Stejně jako "normalizace", o které knížka je. A já - která v té době chodila do školky a poté nastoupila do 1. třídy, stala se jiskrou a důchodcům a dělníkům chodila recitovat třeba "Na pouť z Ruska vydala se pěticípá hvězdička, smáli se jí všichni lidé, že je tuze maličká" :-( - jsem to jako pořádek a normálnost brala, protože jsem nic jiného neznala. Proto čtu takové knížky se zájmem. Jednak zjišťuji, co nyní, v hluboké dospělosti, samozřejmě už vím a dokážu si domyslet: co se skrývalo pod "povrchem" pořádku. Jednak mě opravdu zajímá, jak mohli dál žít "normálně" ti, kteří VĚDĚLI, tedy moji rodiče a prarodiče. Vzpomínky konfrontuji třeba právě s touto analýzou a je to bolestivé a poučné.
Ke knížce mám dvě zanedbatelné výhrady. Jejímu údernějšímu :-) vyznění by pomohla větší stručnost, občas se autor na jedné myšlence moc točí. A oficiální elektronická podoba, i když jsem za ni vděčná, se hemží chybami.
Koukla jsem na hodnocení děl Milana Šimečky a zaujal mě jeden odpad. Jeho autor, jak jsem zjistila, je ten největší smolař na světě a zároveň bytostný optimista. Představte si: přečetl jednu Šimečkovu knížku - fuj, hrůza, odpad. Příště to bude lepší, řekl si, přečetl druhou - a ne! Zas odpad. Tak třetí, znovu poctivě přečetl - odpad. Takhle se mnohokrát napálil i u dalších, namátkou: Tigrida (3x odpad), Bělohradského (4x), Albrightové (7x), Denemarkové (8x), Havla (9x). Smekám před jeho trpělivostí a vírou v to, že tentokrát to vyjde. Ten optimismus mu třeba v případě Tomáše Halíka vydržel - obdivuhodné! -- u 27 knih! Pokaždé poctivě přečetl, pokaždé musel dát odpad. Chudák. Ještě že existuje Ferda mravenec a paměti Lubomíra Štrougala - 4 hvězdy. Spadl mi kámen ze srdce, že díky nim snad na literaturu nezanevře.