Obrana Sokratova
Platón
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/335939/bmid_obrana-sokratova-z4V-335939.jpg
4
205
205
Velkolepá obhajoba sedmdesátiletého Sokrata, již přednesl r. 399 př. n. l. před athénským soudem, byla Platónem svébytně zpracována, pravděpodobně je však i dobrým svědectvím skutečné události. Sokrates zde osvětluje smysl svého poslání, které spatřoval v odkrývání pravé podoby lidské nevědomosti a jen předstírané moudrosti a v napomínání členů obce, aby se stále duševně zdokonalovali a pouze v tom viděli opravdovou ctnost. Ztělesňuje vyrovnaného a před pravdou a jejími následky neuhýbajícího filosofa.... celý text
Přidat komentář
Moc pěkná řeč, to zase ano. Pokud je tohle skutečně řeč, se kterou Sokrates předstoupil před soud, tak je frajer. Osobně se spíše kloním k názoru, že jde z větší části o Platónovu fikci.
Buď jak buď, obsahuje spoustu zajímavých a nadčasových myšlenek a spousta pěkných úhybných manévrů. Obrana Sokratova má v sobě stále platné nadčasové výroky, které tvoří základní pilíře západní filozofie. Na druhou stranu je z textu cítit i velký díl arogance a spousta nepříliš lichotivých faktů o tehdejší řecké společnosti.
Poslechnuto jako audiokniha při běhání takže mi určitě pár myšlenek "uteklo" :). Asi budu muset poslechnout ještě někdy jednou :)
Jedná se o záznam obhajoby Sokrata, který byl obviněn z rouhání, úplatkářství a zkazky mládeže. Kniha je důležitá především díky tomu, že nám umožňuje nahlédnout do myšlenkového světa Sokrata, který sám nic nenapsal.
Kniha se dnes čte jako jeden ze základních textů filozofie, protože nabízí mnoho důležitých myšlenek, například o spravedlnosti, pravdě, čestnosti a moudrosti. Sokratův postoj k těmto tématům je velmi inspirován jeho filozofií, která klade důraz na vnitřní kvality člověka a na to, že pravá moudrost může být nalezena pouze skrze introspekci a rozmyšlení.
Platónovy dialogy mám rád a osobnost Sokrata dokáže být vzorovou. Mě osobně i velmi baví. Zde například poučuje své soudce (ba co víc, nepřímo z nich všech udělal kokoty) s takovou grácií, že mu nelze nefandit. Je ostudou starověkého řecka, že toho muže odsoudili.
Taky je to příklad toho, jak spolčení hlupců vzalo život hodnotnější nad ony všechny. A lidé od té doby nijak nezmoudřeli. Pan Sokrates by to s námi měl těžké i dnes.
Mimo to, že "Platón vynalezl plátno.", jak mě naučil Holly, tak měl i hodně blízko k Sokratovi, který byl jeho učitelem. Antická filozofie je samozřejmě nedostižným pilířem, základním kamenem veškeré moderní filozofie a poznání dneška. Jenže v antice takhle nesmýšleli a odsoudili tehdy sedmdesátiletého, chudého Sokrata k smrti, za pohoršování mládeže věcí, kterou bych shrnul jednoduše jako "svobodné myšlení". Sokrates nenapsal za života nic, neměl žádný majetek, ani politické ambice. Vše, co o něm známe, známe díky Platónovi, který rovněž souhlasil s tím, že filozofie je kolektivní snaha, ne manifest jedné osoby. Celou dobu, co jsem si třídil knihy v knihovně a poslouchal tohle, jsem žasl, jak se dějiny opakují, pokaždé, když se objeví někdo, kdo to myslí s lidstvem dobře, kdo má tu správnou mentalitu, dopadne to tak, že se o něj ta nejvyšší lidská třída postará, aby mohla kontrolovat masy, masy s mentalitou, která je nutí jen přihlížet. Někdy, a je to často, si říkám a přeju, aby bylo lidstvo smeteno z povrchu za svoji vědomou (a kolektivní) zaslepenost a aroganci. Dávám plný počet za to, co se Platón svým textem snažil vyjádřit a jaký zaujal k tomu, co se stalo, postoj. Text starý bezmála dva a půl tisíce let, který je svojí zprávou velmi zásadní a má 14 komentářů, to mluví samo za sebe (těm čtrnácti jedincům se klaním).
Četla jsem patnáctiletá. Napsala jsem si tehdy do deníku:
„Vynikající předmluva osvětluje, že Platón tu prostřednictvím Sókrata tlumočí svůj ideál filosofa v protikladu k množství. Dílo má tři části: nejprve Sókratovu promluvu před hlasováním o vině, poté promluvu před hlasováním o trestu a nakonec vyjádření k rozsudku smrti.
Sókratés – či jeho postava – zde rozvíjí mistrnou argumentaci, srší osobitou (nikoli však bryskní) ironií a je prostoupen svatým klidem u vědomí vlastní pravdy. Zároveň je až neskutečně lidský. Opravdu - kdo jiný než Sókratés by způsobil, že by nad ním ronil slzy vlastní kat?
Anytos a Melétos – strach a bída demokracie.
Představa Sókrata přezkušujícího duše v podsvětní říši je nesmírně působivá, téměř až veselá, úsměvná. Co by asi řekl Kristovi, sansculottům nebo čínským dělníkům? Bylo by skvělé potkat tam dole Sókrata a ztroskotat na jeho logice.
Šlechetný Platóne, nelze Tě nemilovat pro Tvou věrnost, statečnost a lásku."
Sokrates v tomto díle ukazuje, že pokora k vlastnímu (ne)vědění je to, v čem spočívá moudrost. V dnešní době různých informačních zdrojů je tato myšlenka stále aktuální a kritičnost k vlastním názorům a přesvědčením je nutností možná ještě více než za dob starověkých Athén.
"Poznej sama sebe"
"Sókratés je vinen tím, že kazí mládež a že nevěří v bohy, nýbrž v jiné, nové síly daimonské." Vpravdě doba nesvobody. Obrana či obžaloba? Samolibost, pýcha či jenom a pouze touha po spravedlnosti? Sókrates uplatnil tezi, že nejlepší obrana je útok. Však mu také hrozil trest smrti. Neuspěl však. Lid athénský nepřesvědčil. A přece se smrti dle svých slov nebál. A tak se Sókrates snažil vyvracet nepravdy, které se o něm šířily, a říkal věci, které mnoho lidí nechtělo slyšet a ze kterých vzešlo mnoho žalobců. Ve své obhajobě mluví o tom, co tak dobře známe i dnes. O politice, moudrosti, naději, pravdě. A o životě. Zabil jej však strach. Strach z nového, neznámého, strach z odvahy a otevřenosti. A závist. I toho známe dnes. Stále ta samá písnička. Po staletí, tisíciletí. Vážně se evoluce homo sapiens týká jen vědy a techniky, ale o moudrost, toleranci a pochopení lidé nestojí? Jenom snad ten trest smrti už nelze tak snadno uložit. Ani to však všude.
"Naději si podle mě lidé jen vytvořili ve své mysli jako takovou omamnou a někdy dost bláhovou a naivní „vychytávku“, aby si ulehčili nějaké utrpení, aby získali někdy falešný pocit bezpečí..."
Úchvatné dílo zachycující jedny z posledních chvil naprosto výjimečného člověka. Nalezneme zde jednu moudrou a hlubokou myšlenku vedle druhé a navíc je vše podané překvapivě záživnou a čtivou formou. Povinná četba na vysoké škole, která si okamžitě získala mé srdce - neopakovatelný čtenářský zážitek.
"jako trest si navrhuji doživotní stravování na útraty města..." I dneska by to měl těžký, a možná bychom ho znovu zabili.
Číst si filosofii ve formě nikoliv traktátů, nýbrž téměř beletrie je, zvláště když se jedná o Platóna, tedy jednu z nejvlivnějších postav v dějinách filosofie, skutečně pohlazením po duši. Obrana Sókrata byl můj první ucelený filosofický text při studiu filosofie a rád se k němu opět vracím.
Velmi mě překvapila argumentační vyspělost, byť by byly samozřejmě některé myšlenkové pochody v dnešní době mimo. Jedna z knih, kterou bych si (kdybych mohl) rád přečetl v originále. Člověk si nesmí během čtení rozpomenout na "Psychologii davu" a začít přemýšlet nad (přímou) demokracií, jinak se mu může stát to, co se prý stávalo Sókratovi, tedy zaseknout se bez hnutí na jednom místě a utápět se ve vlastních myšlenkách :)
Vím, že nic nevím!
"A nehněvejte se na mne, řeknu-li pravdu."
To je jeden z citatu, ktery se mi opakovane odrazi v hlave a slabne jako ozvena, nez se pripomene dalsi den. Kdo se boji pravdy, abyste se mu dopredu omlouvali? A kdo vam dnes pravdu opravdu rekne? Miluji Platona, respektive Sokrata. Jejich filozofie je mi blizka. Jako toto dilo.
"Ale už je čas, abychom odešli, já na smrt, vy k životu."
Úžasné dílo plné moudrosti a hlubokých myšlenek. Měl by si přečíst každý a vzít si ponaučení, jak nahlížet na svět s větší pokorou. Sokrates byl frajer, který se do poslední chvíle nedal zlomit a i po vyřčení ortelu cítil vůči lidu pochopení a předem jim odpustil za jejich nevědomost.
O historickom, spoločensko-reflexívnom i literárnom význame Platónovho rečníckeho textu nemožno pochybovať, no omnoho dôležitejším faktom je jeho čitateľnosť a záživnosť. Dynamický prehovor, štylizovaný do podoby troch rečníckych výstupov (proti žalobcom, proti žalobe a proti rozsudku) ponúka i dnešnému človeku mnohé. Sprostredkováva nielen Platónov pohľad na svojho učiteľa Sókrata, no dôsledne predvádza chýrne umenie rečníka, vo svojej dobe vysoko cenené a získavajúce veľkú vážnosť tým, ktorí ho ovládajú.
Zvláštnosťou textu je, že i keď sa Platón vo svojej reči transformuje v Sókrata, isté body jeho pomyselných výstupov prináležia osobným názorom a myšlienkam Platóna, nie Sókrata (napríklad pasáž venovaná trestu, aký by sám sebe uložil). Druhou špecifickou vlastnosťou je, že vo všetkých troch "aktoch", či lepšie prejavoch fiktívne vystupuje Sókrates voči hypotetickému vývoju debaty na súde ešte pred tým, než k nej vôbec dochádza. Tým sa Platónova Obrana Sókrata líši od ďalších podobných textov filozofov a historikov, ktoré neraz uvádzajú presné záznamy súdneho pojednávania (ako by sme to dnes označili), a stavia ju to do svetla a výšin autorského pojatia.
Je teda na mieste povedať, že ten, kto má možnosť prečítať si Platónovu vznešenú obhajobu ducha a mysle, má pred sebou skutočne unikátne a jedinečné dielo, ktoré len ťažko hľadá dôstojnú konkurenciu. 100%
Sokrates, obviněn z toho, že nectí bohy, které ctí obec, a tedy, že se provinil bezbožností a z toho, že kazí mládež, říká: "já tady stojím proti dvojím žalobcům, proti těm žalobcům jmenovitým, ale také proti těm nejmenovaným, proti ... anonymům, proti těm, kteří na základě předsudků jsou předem ochotni vyslechnout jakoukoli pomluvu." Těm, kteří se už předem na Sókrata dívají jako na provinilce.
Brání se z nařčení, že sám sebe považuje za nejmoudřejšího občana Athén: oslovil tedy nejmenovaného význačného politika, protože má veliké zkušenosti a kdeco ví, problém byl v tom, že si o sobě myslel ,že to ví nejlépe, lépe než kdokoli jiný. V rozhovoru nebyl s to věcně odpovědět na některé Sókratovy otázky, a přesto setrval na svém vysokém mínění o sobě. Sókratés si proto řekl: "tak on neví, já také nevím, ale on si myslí, že ví, a já vím, že nevím; já vím, že sice mnohé věci jsem zjistil a doufám, že mnohé další se zjistit dají, ale abych mohl říct, že vím, že jsem ten, kdo tu moudrost má v kapse, to říct nikdy nemohu."
Sókratés neprosí o milost, jako se to obvykle dělá. Konstatuje, že zakusil, jací lidé jsou; vystupují jako ohromně poctiví a svědomití reprezentanti obce, ale když jde do tuhého, když jsou ohroženi, tak prosí, slibují, uplácejí ….
Nic takového od Sókrata nečekejte: nebude prosit o shovívavost, své důvody řekl a na vás, občané, je, abyste je zvážili.
Velmi zajímavé a příjemné čtení, ale trochu mě překvapilo, jak je tento text po filosofické stránce slabý. Obsahuje hodně pochybnou argumentaci, závěry jsou činěny spíše podle dojmů nebo "obecných pravd" než podle výsledku diskuze argumentů. Navíc bych řekl, že některé argumenty měly být mnohem více a do hloubky rozebrány, většina argumentací je hodně náhle utnuta a příliš brzy vysloven závěr. Přesto se mi text docela líbil, jde o hezké přiblížení uvažování a života Sokrata a jeho boje za spravedlnost.
Autorovy další knížky
| 1993 |  Ústava |
| 1979 | Dialogy o kráse |
| 1993 | Faidón |
| 2008 | Timaios / Kritias |
| 1910 | Obrana Sokratova |
Platonova ukázka brilantní argumentace a užití logiky podaná Sokratovými ústy při jeho obhajobě před athénskými tribunálem.
Hororové čtení, pokud jej zařadíte bezprostředně za nedělní diskusní pořady.