Obratník Raka
Henry Miller
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/34612/mid_obratnik-raka-n5R-34612.jpg
4
349
349
Slavný avantgardní román, který po svém prvním vydání v polovině 30. let vzbudil rozruch sexuální otevřeností a radikálností, s níž vytáhl do boje s morálními, společenskými i uměleckými konvencemi, autorem byl označen za „hanopis, pomluvu a nactiutrhání“ a významně napomohl pozdějšímu nástupu beatnické literární revoluce, zůstává i po sedmdesáti letech jedním z klíčových textů své doby, jenž si navzdory své programové obscénnosti a vypjatosti neklade menší cíl než „vypsat celou pravdu o životě“. Vychází poprvé v novém překladu Pavla Dominika.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2006 , PasekaOriginální název:
Tropic of Cancer, 1934
více info...
Přidat komentář
Ve své době jistě kontroverzní a skandální kniha, dnes ale už prakticky taková klasika moderní nejen americké literatury. Nepochybně dobře, velmi otevřeně a realisticky napsaná výpověď o bohémském životě s autobiografickými prvky a navíc také s určitým filozofickým přesahem.
Jsem již starší člověk, který toho dost prožil a také hodně propil. Kdysi dávno mě zaujal Charles Bukowski a jeho knihy, které odpočívají v mé knihovně. Marně jsem hledal něco, co by mně zaujalo na této knize. Tím netvrdím, že ve své době neměla úspěch. Lépe je ale večer milovat a pít, než o tom sebelépe psát.
Já vůbec netuším, co k tomuhle napsat. Rvala jsem se s každou stránkou ale statečně, i přes to, že jsem chtěla knihu několikrát zahodit a dát nedočteno. Nevím, jestli jsem do poslední stránky čekala, že se něco změní, ale čekala jsem.
Taková autopornobiografie spojená s nějakou nesmyslnou filozofií, ale výřečná na popisy míst a tzv. bohémství.
Jsem fakt ráda, že už je to za mnou. I těch 212 stránek bylo neskutečně dlouhých..
Mám ráda Henryho Millera a ani nevím proč. Obratník raka je Millerovská klasika, s trochou nadsázky taková bible života. :) :)
Geniálne napísané, to áno, ale podobne ako u prostrednej časti Ružového ukrižovania, je tu Miller príbehovo dosť stereotypný. Z Tichých dní v Clichy, Sexusu, alebo Nexusu sa človeku vryjú do pamäti konkrétne veci, toto je viacmenej len jedna dlhá chlastačka a šukačka.
Úžasná autobiograficka kniha odehrávající se ve Francii kde autor popisuje své bohemske mladí prožité ve Francii. Moje první kniha od autora jeden můj čtenářský dluh splněn rád si přečtu další knihy od autora.
Srandovná kniha. Moc sa mi páčil štýl, ktorým je písaná, je živá a veselá. Kniha, ktorá je viac ako len románový príbeh na večer. Skôr sa môže stať životnou udalosťou, ak má človek dušu. Ľudí ktorých táto kniha nudí, narovinu odsudzujem. Takí ľudia nemajú srdce
Ke knize jsem se vrátil asi po deseti letech od prvního čtení. Je to taková jednohubka, neskrývaný realismus poplatný době a místním "konvencím", protknutý občasným filozofickým přesahem. Za mě fajn čtivo.
Chápu, že v době uvedení to jistě bylo kontroverzní, ale v dnešní době nuda jak..... Navíc posloucháno jako audio, výkon účinkujího byl výborný a stejně mě to neuchvátilo
Pokud jde o Henryho Millera, vím moc dobře, že období, kdy by mě fascinoval a chytil, jsem dávno prošvihl. Taky chápu jeho místo. Navíc si myslím, že co hodně hraje roli je i, jakým způsobem dílo zastaralo. Tím nechci říct, že by zrovna 'Obratník Raka' působil nějak stroze, ale nadčasovost se opravdu projeví až s odstupem a je nutno ji současně brát v kontextu doby. Jednoduše řečeno, musel bych být teenager, co ještě nečetl Bukowského, co nečetl Orwellovo 'Na dně v Paříži a Londýně' (1933), co nečetl nic z beat generation. A vím, že Miller by se mohl směle označit za kmotra, průkopníka těchhle lidí... v tom, jakým způsobem "otevíral hranice", ale přijde mi, že se v mnoha ohledech příliš snažil o jednu věc, což je to zachycení, popis toho tabuizovaného sexuálna, až pornografické dusno (nicméně v téhle knize jsem toho moc nezaregistroval, nějaký ten popis kundy sem a tam), ale to ho automaticky shazovalo jinde, protože mi přišlo, že se snažil příliš prosadit v jedné sféře, na úkor všeho ostatního... člověk tak nějak zjišťuje, že tyhle kund... eeeh, kulty osobnosti jsou často hype job a okolo Henryho Millera se definitivně v jeden moment, roztrhl pytel a vypadl ten"tulácký život, o kterém jsem podal svědectví". Ale nemůžu si pomoci, i kdyby jeho vliv na Bukowského byl sebevětší, pořád by to neměnilo nic na tom, že Buk je pro mě jako výstřel, .44 Magnum, ostrý, hlučný, dynamický, ale hlavně má víc vrstev... stejně jako třeba Tarantino v porovnání s velikány, které parafrázoval. A jak sám Bukowski o Millerovi řekl, "...dokud se drží základu, nohama na zemi, je dobrej, ale jak začne filozofovat s hlavou v oblacích, začne to ztrácet a být děsně nudnej...". A tak pokaždé, když už se nějak k Millerovi dostanu, vzpomenu si na tuhle definici a jak s ní, většinou, souhlasím. Na jednu stranu, tenhle člověk reprezentuje tu recesi, provokaci, navzdory všem... ale, Henry, jednoduše jsme se minuli a to se mi v životě povedlo už víckrát. Kdyby, kdyby, kdyby, but it is what it is. Myslím si, že Miller musel nejvíc znamenat pro generaci mladých lidí svojí doby, když byl sám publikovaným autorem. Problém je, jeho síla od poloviny třicátých let, až po éru hippies v letech šedesátých, je něco, co je obtížné duplikovat pro současného čtenáře, ale nepředpokládám, že se k Millerovi člověk jen tak přivrávorá, bez nějaké znalosti kontextu. I tak je ale těžké "si to zažít", když nemůžete.
„Miller píše o člověku ulice a je mimochodem poněkud škoda, že je to zrovna ulice plná bordelů. To je trest za opuštění rodné země. Člověk musí přenést své kořeny do mělčí půdy. Exil je patrně škodlivější pro romanopisce než pro malíře, protože spisovatel tím ztratí kontakt s životem naplněným prací a zúží svůj pohled na ulici, kavárnu, kostel, bordel a ateliér. V Millerových knihách čtete o lidech, kteří tráví život jako emigranti, o lidech, kteří pijí, mluví, meditují a smilní, ne o lidech, kteří pracují, žení se a vychovávají děti; škoda, protože on by uměl popsat výčet těchto činností stejně dobře jako ten první.“
(George Orwell, Uvnitř velryby)
Četl jsem Obratník Raka jako dospívající mladík a byl jsem nevyhnutelně nadšen. Jak by ne, vždyť to bylo tak pobuřující, tak odvážné a nevázané, tak odlišné od maloměšťáckosti literárního standardu z knihovny mých rodičů! Pocitům, které Henry Miller popisuje jsem sotva mohl rozumět, já plachý student, hodný kluk a holobrádek. Ale pro moje hledající se a vymezující se ego byla příslušnost ke skupině příznivců tak drsné literatury natolik důležitá, že jsem snadno přesvědčil sám sebe o tom, že jsem z Obratníku autenticky nadšený.
Vrátil jsem se k téhle románové zpovědi poslechem rozhlasového čtení po více než čtvrt století a byl jsem opravdu velmi příjemně překvapen. Nejvíc tím, jak je zde ve skutečnosti těch vulgarit a explicitně tělesných scén relativně málo (v paměti mi zůstal pocit, že celá knížka je složená pouze ze sexu a pití!). A pak také tím, jak dobře se mi to poslouchalo, jak solidní a dobrá literatura to je!
Můj současný mentální svět je jiný, než byl na konci minulého století: když dnes kráčíme za svítání probouzejícím se městem, není to po flámu, ale po rorátní mši; už nehledáme poslední nezavřenou putyku, ale první otevřenou kavárnu. Přesto, na rozdíl třeba od Bukowského knížek nebo písníček od Tří sester, proběhlo mé a Millerovo „setkání po letech“ bez pocitů rozpaků nad vlastním mladším já.
Pan Orwell ve své reflexi románu připomíná, že ačkoli Miller líčí ošklivosti, zřejmě by se nepokládal za pesimistu. Ano, Miller svou životní situaci přijímá a tím zprostředkovaně přijímá svět ve kterém žije, ve kterém žijeme. Nedělá to jako nevyhnutelnou nutnost (chtěl bych žít jinak, ale neumím to nebo mi to není nespravedlivou společností umožněno!), ani jako gesto (opovrhuji lidmi, a proto se odvracím od všeho, čeho si lidé váží!), ani jako sebeklam (moje bída se mi vlastně líbí, protože jsem obdařen schopností vidět krásu tam, kde obyčejní lidé ne!).
Toto přijetí reality dělá Miller v situaci, která není vůbec nadějná, ani z osobního pohledu (zlaté časy pařížské bohémy končí), ani z pohledu dějinného vývoje (ekonomická krize a sílící fašismus). Millerova osobitost je právě v tom, že tyhle vnější aspekty jsou pro něj zajímavé pouze a jen tehdy, když zasahují do jeho privátního žití. Ideologie, etika, morální schémata – nic z toho ho nezajímá. Jeho próza je tak působivá proto, že se nepokouší předstírat opak. Jeho vyprávění není tak silné pro jeho vypravěčský talent (který je dobrý, ale ne skvělý – poslech Obratníku jsem si proložil Smrtí v Benátkách a nelze přehlédnout, že Miller není zdaleka tak nadán jako Thomas Mann), jeho vyprávění je tak silné proto, že o sobě mluví pravdivě a otevřeně, bez stylizace a beze strachu z toho, jak bude čtenářstvem hodnoceno.
Millerova neokázalá (ale nepřehlédnutelná) neangažovanost není jistě vzorem k následování, naopak, je znepokojivá. Vždyť kdyby se nikdo nestaral o svět, kam by to se světem došlo? Přesto je jeho odvaha vystoupit zpoza bezpečných hradeb všech různých světonázorů a společensky akceptovaných vzorců v jistém smyslu hodna respektu.
„Jsem-li nelidský, je to proto, že se můj svět přenesl přes lidské meze. Protože být lidský se jeví jako ubohá, politováníhodná a bídná věc, omezená mravními zásadami a zákony, určená všedností a ismy. Liji si do chřtánu hroznovou šťávu a nacházím v ní moudrost, má moudrost se však nezrodila v hroznu, má opilost za nic nevděčí vínu.“
Četla jsem to v tom správném věku a tehdy mi to přišlo odvážné a originální a takové celé vzdorovité. Tentokrát jsem si to nechala číst v audiopodobě a už mi to přišlo otravné :) Zajímavé zjištění...
Autobiografická kniha Henryho Millera, byla ve své době hodnocena jako skandální a pornografické dílo. Dnes, když jí člověk čte, zdaleka takové pocity nemá. Jde o příběh mladíka, žijícího bohémským životem, líčící jeho nejenom erotické zážitky, ale také pocity a vnímání světa. Jeho život je určitě extravagantní, někdo by mu ho mohl i závidět. Autor se neomezuje na spisovný jazyk a sahá k hovorové mluvě a často používá i vulgární slova, což však vzhledem k tomu, jak je dílo koncipováno, není na škodu.
Kniha není špatná, ale kdyby se autor držel jen líčení svého bídnického života, tak by to bylo mnohem lepší čtení. Kniha je zpočátku velmi těžkopádná, naštěstí se to postupně zlepší. Bohužel co se nezlepší, jsou filozofické rádoby kecy, jenž často ani nedávají větší smyls.
„Naivní angličtí kritici svým náležitým, idiotským způsobem psali o „hrdinovi“ mé knihy, jako by šlo o postavu, kterou jsem si vycucal z prstu. Je nad slunce jasnější, že v té knize mluvím o sobě. Používám skrznaskrz svoje jméno. Nepsal jsem fiktivní příběh. Napsal jsem autobiografický dokument, lidskou knihu.“ /Henry Miller/
„… věřím, že umění je toliko východem z nouze a že život sám musí býti jediným a jedinečným uměním“ /Henry Miller/
Do své „lidské knihy“ Miller dostal asi úplně všechno ze svého života /a nejen svého, prostě ze života/, co si jen umíte představit, a možná i spoustu toho, co si představit ani neumíte …je totiž naprosto a úplně radikálně nejosobnější, a to až do úplných detailů (jako jsou jeho hemoroidy, vlastní sperma, apod.).
Jeho kniha není vyprávěním, ale ani deníkovými záznamy, z obojího něco má, ale text, který budete číst je daleko volnější, jakoby bez formy, nedůsledný, nebo přímo slepovaný … z volných myšlenek, asociací, vzpomínek, intimních detailů … jako „překlad života do textu“ … přiznává, že je prach, tráva, upadlé maso, pytlík střev – odstraňuje iluze, a pak se ptá … „copak není lidská bytost víc než tímto“?
…
„Ale jistě. Jsme prachem, který sní. A občas, když sníme, jsme více než prachem …“
Jenže, než se k tomuhle dostanete, musíte toho fakticky hodně „skousnout“ … musíte se k tomu propracovat skrze dost opovržlivé vize „muže jako nadrženého ptáka, žravého chřtánu“ a neméně urážlivé vize ženy, kterou zredukoval na „hladovou kundu“, protože podle něj jsme prostě ... „vězni své tělesné podstaty“.
„Pro některé sex vede ke svatosti, pro jiné je to cesta do pekel. V tomto ohledu je to jako všechno ostatní na světě – člověk, věc, událost, vztah. Všechno záleží na našem pohledu na věc. Chceme-li mít život krásnější, báječnější, hlubší a uspokojivější, musíme na každou jeho částečku pohlížet nezkaleným, čistým pohledem. Jestliže není něco v pořádku na našem vztahu k sexu, pak jistě není něco v pořádku na našem vztahu k penězům, chlebu, práci, hře a vůbec všemu. Jak může někdo vést uspokojivý život, jestliže jeho přístup k ostatním stránkám života je nezdravý a pokřivený.“ /Henry Miller/
„… byla jiná … a přitom se ničím nelišila od ostatních šlapek, které se každé odpoledne a večer scházely v Café de l´Eléphant … byl jarní den a v kapse mi zvonilo pár franků, které moje manželka nějak schrastila … měl jsem jakousi neurčitou předtuchu, že mě jedna z těhle kavek klofne, a jak se tak klátím po bulváru, vidím ji, jak ke mně míří se sešlapanými podpatky a lacinou bižuterií, s tou zvláštní nenápadností kurvy … nebylo těžké se s ní dohodnout … za pár minut jsme byli v pětifrankovém pokoji …“
… vyprávění pokračuje samozřejmě dál … bez příkras a kudrlinek, přímo k věci, tak, jak se, to co se pak událo, nejspíš opravdu a skutečně událo, a jak si útržky toho autor v hlavě uchoval …
„svět, který si pro sebe stvořila byl sprostý a omezený, ona v něm ale fungovala nádherně“.
Henry Miller zjevně zastával názor, že spisovatel není na světě proto, aby vydělával prachy, ale aby psal. Prachy si člověka najdou samy. A tak se sbalil, odjel do Paříže, tedy města prolezlého inspirací, a trávil tu život psaním. A taky šoustáním a pochlastáváním. Když právě nedělá jednu z těchto činností, snaží se vetřít k přátelům či různým pochybným známým, aby u nich mohl něco pojíst a ideálně i složit hlavu. Náš pan prezident říká, že hladový umělec tvoří nejlepší díla. Miller hladověl často a tak svou knihu naplnil spoustou velkých myšlenek. Ale také myšlenek pokleslých. Vnímání je relativní a hranice mezi velkou a pokleslou myšlenkou je opravdu tenká. Henry Miller byl Henry Chinaski ještě dřív, než vůbec Bukowski stvořil své alter ego. Ve své knize jde až na dřeň, do morku kostí, do hlubin všemožných vagín a lahví nejlepších koňaků.
Obratníkem raka beze zbytku obhájil svou existenci, dal jí vyšší smysl. Ačkoliv za svým životem žádný vyšší smysl patrně nehledal. Prostě jen prcat, chlastat a pak o tom psát. To v podstatě zvládne každý, ale jen pár lidí tohle dokázalo povýšit na umění. Umělec bývá občas svými současníky nepochopen, v USA byla tak kniha označena za obscénní a ukrytá do kolonky nelegální pornografie. Z dnešního pohledu je to směšně pokrytecké. Tahle kniha není pornografická, pouze lehce avantgardní. Já měl při čtení nejednou chuť se něčeho napít a po dočtení mám dojem, že jsem z ní lapl syfilis nebo aspoň tripla.
"Za každou malichernosťou, za chaosom i za životnou fraškou nachádza neviditeľné obrazce; svoje objavy zdôrazňuje metafyzickou farbou priestoru. Nehľadá recepty, neznásilňuje myšlienky, jeho jediným nutkaním je tvorba. Svet speje k záhube, a jednako v jeho strede ostáva človek, ktorý je tým pevnejší a zakotvenejší , tým odstredivejší, čím je proces rozkladu rýchlejší."
Dielo, ktoré rozvírilo hladinu.
Kniha složená ze zápisků o každodenním životě spisovatele a bohéma ve 'městě hříchu' - Paříži 30.let. Mně se to líbilo, protože mám ráda upřímnost a spisovatelé jdoucí proti proudu mě obvykle zaujmou. Miller byl ve své době rozhodně nekonvenční, psal o životě na chvostu společenského žebříčku bez příkras, tak jak to bylo. Samej chlast, šlapky, laciný hotely, blechy a to všechno furt dokola. Nesnaží se odvyprávět příběh, sdělit něco velkého, prostě to plyne, text utkaný z každodennosti. Ke konci kvůli tomu už kniha maličko ztrácí tempo, ale dočetla jsem. Občas někde narazím na názor, co všechno Obratníkem Raka chtěl Miller říct, ale upřímně si nemyslím, že by nad tím on sám zas tak přemýšlel, spíš prostě sednul a psal o tom, co se ho dotýkalo, o tom, co znal. Možná proto, že ho všechno štvalo. A protože papír ho nemohl přerušit a on si ulevit potřeboval, protože ho nikdo doopravdy neposlouchal.
Vyloženě erotická mi kniha nepřišla, všechny věci kolem sexu Miller popsal dosti věcně a byl s nimi celkem rychle hotov, nebylo to zásadní. Jistě chtěl do jisté míry šokovat (a ve své době se mu to povedlo), ale ne prvoplánově. Důležitá je spíš vnitřní prázdnota, která mě na knize nejvíc oslovila. Rozpíná se v nitru, pomalu a plíživě. Z knihy dýchá odcizenost, která protkává všechny autorovy vztahy, i frustrace z otázky, zda je vůbec schopný někoho doopravdy milovat (a někdo jeho). Ona je to vlastně taková deprivační depka tlumená sexem, který nevede dál, než k uspokojení základní potřeby, ředěná chlastem a potlačovaná sociálním stykem a občas cestováním, ale pořád tam je. On to ví a ani nedoufá ve zlepšení. Možná to jinak ani nechce. Na jednu stranu ho baví vyžívat se v přízemnosti a mít dobrý pocit z toho, kolik lidí využil, nechal se od nich hostit nebo ubytovat. Musím přiznat, že jsem si při čtení někdy říkala, že na to, že věčně neměl peníze a pohyboval se na hranici absolutní chudoby a bezdomovectví, si povětšinou žil na docela vysoký noze, i když to možná znamenalo zapomenout na sebeúctu. Večeře u boháčů, víno téměř kdykoli je chuť.. Kam se hrabe můj chleba s máslem k večeři! Jak jsem psala, konec knihy už byl trochu slabší a navíc končila bez nějakýho resumé, prostě Millerův život běží dál, furt tak nějak stejně, bledě modře. Já mám pocitovky ráda, ale nesmí toho být příliš. Proto se mi kniha docela těžko hodnotí. Dala bych tři a půl, ale musím uznat, že mě vždycky pobavily šílený kecy jeho kamarádů o ženských a o životě, tak jsem se rozhodla dát ještě o půl hvězdy víc. Za přečtení podle mě stojí, obzvlášť pokud vás taky všechno štve, jste umělec, sebedestruktivní alkoholik, nebo ideálně všechno dohromady.
Teď jsem dočetl Obratník Raka. Zanechalo mě to docela chladným, což mi velmi kontrastuje s tím povykem, který kniha vyvolala a jaké přízviska si drží.
Ve filmu Martina Scorsese, After Hours (1/5) z roku 1985 je o románu proneseno:
"To není kniha. Je to věčná urážka. plivanec do tváře umění. Rána zasazená pravdě, kráse i Bohu..."
Takže jsem trochu brouzdal v kontextu.
Miller prostě psal o živote bez příkras. Psal o něm tak, jak ho zná, tak jak ho žije.
Američan, co neměl ani vyndru. Využívající přízně všemožných podivínů, kteří ho jsou ochotni pozvat na večeři. Inteligentní, ale unášející se pudy. Sex je v literatuře vítán, ale tohle není žádná pornografie. Vlastně bych řekl, že je ho tu málo a autor se v těch scénách ani moc nerýpe. Většinou je odstřelí dvěma větama. Mě baví to pomyšlení, že Obratník Raka vypovídá o morální šedi. Nejsou mantinely slušnosti, žádné "to se nedělá". Dělat se to může, když se naskytne příležitost. Proč by Miller neměl třeba okrást ženskou, které zrovna zaplatil za sex, když se naskytne příležitost učinit tak nezpozorován? Tato vykroucenost je mnoha lidem blízká. Je to ve světě přítomné.
Upjatá společnost žijící v nějaké načančané iluzi byla strašně popuzena. Asi i tím, že člověk, který v nic moc nevěří, je vlastně docela štastnej. Jistě došlo ke střesu idejí a světonázorů.
Ať už ale mám o kontextu sebevětší ponětí, tak to nic nezměí na tom, jaké potěšení z díla mám dnes.
Obratník Raka je takové roztříštěné pásmo. Jen výjímečně v tom plynoucím textu byl odstavec nebo pár stránek, které mne vytrhly z nudy. Většinou šlo o nějakou situaci, v níž účinkují Millerovi potřeštění přátelé. Častokrát jsem však přestával vnímat a musel jsem opakovaně uvádět mozek do provozu a nutit se pokračovat, jak mě text nudil.
Štítky knihy
sex americká literatura Paříž morálka autobiografické prvky avantgarda zakázané knihy
Autorovy další knížky
| 1991 |  Obratník Raka |
| 2002 | Pod střechami Paříže |
| 1994 | Sexus |
| 1992 | Obratník Kozoroha |
| 1991 | Tiché dny v Clichy |
Kniha s bohatou históriou a príťažlivým emblémom kontroverzie. Samotný Miller celú debatu o tom, čo sa môže písať a čo nie, zhrnul v jednej vete sám priamo v texte:
“Podstata umenia spočíva v tom, že sa ničím neobmedzuje.
Je pravda, že v súčasnosti už asi pri jej čítaní nikomu sánka nepadne, každopádne ešte v 60. rokoch minulého storočia v USA bola predmetom žalôb a súdnych sporov. Predstava, že by sa do demokratickej krajiny musela na čierno pašovať tabuizovaná kniha dnes už pôsobí neuveriteľne, ale Obratník raka to svojho času naozaj spôsobil. A pritom ide "len" o nesúvislé príhody Američana v medzivojnovom Francúzsku, miestami prifarbené epizódkami sexu. A keďže stroj času ľudstvo stále nevynašlo, môžeme atmosféru Paríža v 30. rokoch minulého storočia nateraz vychutnávať len/aj vďaka Millerovým zápiskom:
"A Boh mi je svedkom, že keď do Paríža zavíta jar, aj ten najponíženejší smrteľník má pocit, že sa nachodí v raji. Ale nielen to v jeho pohľade bola dôvernosť, s ktorou sa obracal k tejto panoráme. Je to jeho Paríž. A človek nemusí byť bohatý, ba ani nemusí byť Parížanom, aby takto vnímal Paríž. Paríž sa hemží bedármi najpyšnejšími a najšpinavejšími žobrákmi, akých kedy nosila zem. A predsa aj oni majú ilúziu, že sú doma. Práve tým sa líši Parížan od obyvateľov všetkých ostatných metropol."
Nie je to však len prechádzka ružovou záhradou, Miller úprimne prezentuje aj odvrátenú tvár útočiska Stratenej generácie a otvorene priznáva, že väčšinu času bolo jeho hlavnou prioritou hľadanie obživy.
"A viem, akou diabolskou ulicou je Faubourg Montmartre s mosadznými štítmi a s gumovým tovarom, celú noc na nej blikajú svetlá a sex sa ňou valí ako stoka. Keď kráčate z Rue Lafayette na bulvár, cítite sa ako na pranieri, ženské sa na vás lepia ako kliešte, zahrýzajú sa do vás ako mravce, lichotia vám, zaliečajú sa, líškajú sa, prosia, modlikajú raz po nemecky, raz po anglicky, raz po španielsky, ukazujú vám svoje rozorvané srdcia a deravé topánky, môžete si useknúť chápadlá, môžete si zapchať uši, a jednako vám udrie do nosa lababo a Parfum de Danse, ktorý účinkuje iba do vzdialenosti dvadsiatich centimetrov. Ten malý úsek medzi bulvárom a Rue Lafayette môže z váš vycicať všetok život. Každá krčma priam kypí a pulzuje: kocky sú hodené, pokladníci sedia na vysokých stoličkách ako supy, a peniaze, ktorých sa dotýkajú, majú ľudský pach. Ani v Banque de France nenájdete protihodnotu tohto idiotského obeživa, peňazí, ktoré sa lesknú od ľudského potu a ktoré preskakujú z ruky do ruky ako lesný požiar a zanechávajú za sebou iba dym a smrad. Kto kráča v noci cez Faubourg Montmartre a vôbec sa nezadychei ani nespoti, kto nevyslovi jedinú prosbu a jedinú nadávku, ten nemá v poriadku podvozok, a ak má, mal by sa nechať vykastrovať."
Miestami, sa na môj vkus však až príliš utápal vo svojich abstraktných myšlienkových prúdoch, ktoré mi, hlavne v úvode, nabúravali tempo čítania. Zhruba po tretine som sa musel rozhodovať, či vlastne má zmysel ďalej čítať. Od polovice, možno aj v dôsledku postupného etablovania sa na autorov štýl písania, to bolo predsalen dynamickejšie. V knižnici si tento artefakt určite ponechám, aj keď nateraz nie som presvedčený, že budem mať potrebu si ho ešte niekedy prečítať. Kuriozitou pre mňa ostáva slovenské vydanie knihy z roku 1970 nielen vďaka Picassovým skicám, ale hlavne preto, že išlo o vôbec jediné vydanie tejto (vtedy ešte stále s biľagom pornografickej) knihy v komunistickom Československu. A to som Čechov vždy, keď prišlo na tému sexu v umení a vlastne aj v živote, oproti Slovákom vnímal ako tých liberálnejších. Žeby výnimka potvrdzujúca pravidlo?