Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/546591/bmid_obraz-doriana-graye.jpg
4
6899
6899
„Jediný půvab minulosti je v tom, že je to minulost.“ Oscar Wilde
Literatura světová Romány
Vydáno:
2021
,
Tympanum
Originální název:
The Picture of Dorian Gray, 1891
Interpreti: Ivan Lupták
více info...
Přidat komentář
Přece jen je znát, že je to kniha z 19. století, takže oslovit dnešního čtenáře je dost náročné. Přispívá tomu i zvolený překlad - kniha vydaná v roce 2013 vychází z původního vydání v Praze v roce 1915, což sice zachovává autenticitu doby, ale ubírá na působivosti textu... Přiznám se, že jsem byla již alergická na slovo rozkošný, které se vyskytovalo na každé stránce i vícekrát.... Myšlenka knihy je ale nadčasová a chápu, že v době svého vzniku mohla být tato kniha považována za "revoluční".
Mě tato kniha nebavila. Dlouho jsem dloumala nad tím, čím to bylo, že mě nenadchla, ale na nic pořádného jsem nepřišla.
Ze začátku jsem měl problém dostat se do děje knihy, ale s postupnou proměnou hlavní postavy v monstrum jsem se dokázal přimět k pokračování a vychutnal jsem si přerod mladého, krásného, ale naivního a tím pádem snadno zmanipulovatelného Doriana v jednu z nejodpornějších bytostí literatury. Až na jednu či dvě zbytečně zdlouhavé kapitoly jsem si knihu nakonec velmi vychutnal.
No žádná sláva.Docela dobře vystihl jak byl Dorian ovlivněn lordem Harrym.Znovu určitě číst nebudu.
Potkají se homosexuální malíř, šovinistické prase, mladý narcis a plkají spolu o ničem. Ne, to není začátek anekdoty, ale můj pocit z první poloviny knihy. Pokud měla být postava Henryho provokující, tak se povedla, hnul mi tedy pěkně. Pokud měla popisovat mistrného manipulátora, tak se nepovedla. Nevěřila jsem mu to. Rádoby vzletný sloh mě neokouzlil. Pokud měla kniha nastínit prázdný život aristokratických povalečů, tak zůstala na půl cesty. V těch nudných kecech se ztrácela jakákoliv myšlenka a atmosféru jsem nenašla vůbec.
Druhá polovina knihy po letech, je o stupeň zajímavější. Postrádám zde ale postupné chátrání Dorianovy duše. Postrádám popis toho, jak se stalo, že na své přátele měl tak zhoubný vliv. Ničil je schválně? Místo toho se dozvíme, jaké měl doma hudební nástroje, drahé kameny a gobelíny.
Oceňuji popis Dorianova zvrhlého uvažování a sem tam, nějakou zajímavou myšlenku. Samozřejmě i tehdy originální námět. To je asi všechno.
Ať si jsem klidně za ignoranta, ale tahle klasika mě neokouzlila. Ve své době jistě vzbudila spoustu emocí. Já mám ale pocit, jako bych četla prvoplánově provokující dílko.
„Každý z nás má v sobě nebe i peklo“ (Obraz Doriana Graye)
A někteří pak už jenom to peklo.
Námět sám o sobě zajímavý, faustovské téma je zde originálně a nepřímo zpracované. Kniha sama o sobě patří do náročnější četby, kde se čtenář občas musí zamyslet (jsou zde obsaženy opravdu pozoruhodné myšlenky). Poučným je také vykreslený obraz společnosti, která se mimochodem příliš nezměnila.
Obraz Doriana Graye však mohl být daleko lepší, kdyby byl kratší nebo důležité části příběhu byly více rozepsané na úkor mnohdy nudných scén (a nebo za to může špatný překlad?). Tím by děj bezesporu dostal lepší spád.
Mimochodem, dlouho jsem v knize neviděl tak zajímavou postavu jako je lord Henry Wotton (alter ego autora), jen škoda, že nedostal více prostoru.
Nadčasové dílo. Wilde realisticky nastavil zrcadlo soudobé pokrytecké a zkažené společnosti. Popravdě řečeno, jaká je společnost dnes? Vůbec se nedivím, že tehdejší společnost ho za toto dílo nenáviděla.
Tak to vždycky dopadá se subtilními a jemně utvářenými povahami. Silné vášně je buď musí zdeptat, nebo se jim musí poddat. Buď člověka zavraždí, nebo samy zhynou. Mělké zármutky a mělké lásky přežijí všechno. Lásky a zármutky, v kterých je velikost, zničí jejich vlastní bohatství.
Je na tom něco zvláštního, něco, co si tam musíte sami najít. A pokud to nenajdete, knížka se Vám nebude líbit. Nejde až tak moc o ten příběh, který je vlastně trošku přitažený za vlasy, ale o tu myšlenku, kterou tam Oscar Wilde schoval. Alespoň podle mě. V českém jazyce mě kniha nebavila. Odložila jsem jí po pár stránkách s nechutí a říkala jsem si: Proboha, co to je?! Ale v angličtině, musím říct, že mě čtení bavilo. Už kvůli těm citátům, nebo moudrům, kterými je příběh protkaný a ze kterých čiší taková pravda, že už to víc pravda být nemůže. Ale naprosto chápu, že tohle není kniha pro každého.
Docela náročné na čtení a zamýšlení, velmi mnoho myšlenek (citátů). Jsem ráda, že to mám za sebou a jsem ráda, že jsem ho četla. Dekadence.
Spíše než román o narcismu, jak je často Obraz Doriane Graye prezentován, jde podle mého o nadčasový román o tom, že lidská společnost vlastně nehledí, jaký je člověk uvnitř, ale spíš na to, jak vypadá zvnějšku. Wilde tohle evidentně zesměšňuje a opravdu ukazuje krutou pravdu, která ve své době nemusela být přijata úplně bez problému (o to víc, když je tu plno skrytých homosexuálních narážek). O to větší je škoda, že dnešnímu čtenáři bude činit velké problémy se knihou "prokousat", protože popisných částí je zbytečně moc, ačkoli chápu, proč je sem Wilde dával a oněch monologů a dialogů taky. Pokud ale tohle překonáte, odměnou by vám mělo být velice zajímavé a stále platné dílko o tom, že krásná tvářička není vše a mnohdy se za tím nejkrásnějším zevnějškem skrývá zákeřná bestie. Za zásadní chybu románu tak považuji snad jen to, že s blížícím se koncem autor najednou přeskočí několik let, aniž by uvedl, co vlastně Gray dělal lidem špatného a čím je ponižoval. Samotný konec už je ale strhující, mnohoznačný a dá se vykládat všelijak. I přes určité výtky a paradoxně i kvůli tomu, že to celé není o pár desítek stran delší, tak dávám 70%.
Kniha byla pro mě obrovským zklamáním. Víc k tomu ani psát nechci, protože mnozí tuto knihu dokáží ocenit (viz hodnocení), a nerada bych ji znechutila potencionálním čtenářům.
Tak bohužel, Dorian Gray mě nenadchl. A to mám tak ráda Wildeovy pohádky... Možná za to může trochu archaický jazyk, ale nemohla jsem se pořádně začíst, takže jsem knížku (ač tenkou) kouskovala a "crcala" se s ní snad čtrnáct dní. Ale možná je to tím, že jsem příběh vlastně znala předem, a nic mě už nepřekvapilo...
Tuto knihu jsem si přečetla ze zvědavosti. Děj jsem zhruba znala už před přečtením, proto mě moc nepřekvapoval. Musím, ale poznamenat, že se mi styl psaní autora nelíbí. U této knihy podle mě platí známý citát - Klasické jsou knihy, které chce mít každý přečtené, ale nikdo nechce číst.
Štítky knihy
Anglie Londýn 19. století zfilmováno anglická literatura irská literatura rozhlasové zpracování gotické romány nesmrtelnost viktoriánská fantastika
Autorovy další knížky
| 1999 |  Obraz Doriana Graye |
| 2005 | Jak je důležité míti Filipa |
| 1999 |  Lady Fuckingham |
| 2004 | Strašidlo cantervillské |
| 1919 | Slavík a růže |
Má to něco do sebe, když si můžu říct, že čtu přes sto let starou knihu a ona není poplatná jen své době, má co říct, a snad se mohu osmělit tvrdit, že vypovídá více, než většina knih současných. A Dorian Grey mě navíc přesvědčil o tom, že román jehož dějovou linku na svých bedrech nese antihrdina, mě také může čtenářsky uspokojit, aniž mě k neúnostnosti dráždí antihrdinova povaha, jak se mi stalo např. u knihy Spolčení hlupců, nebo u filmu Vlk z Wallstreet. A pravděpodobně vědět předem, že se po celých 250 stran budu muset opět potýkat s člověkem, resp. hned dvěma postavami, jejichž necharakterovost ve mě opětovně rozvlní obsah žlučníku, asi bych se do Wilda nikdy nepustil. Musí se však nechat, že postavy, tak jak to ve správném románu chodí, mají svůj charakterový vývoj, nebo je jejich skutečné nitro čtenáři postupně odhalováno, takže vždy se v dálce leskne světélko naděje o nápravě, nebo nám onu vizi člověka dobrého, kterou nabudeme hned na začátku, autor postupně ukrajuje. No jo, dynamika je k nezaplacení (i obecně). Nevěděl jsem však, co mě v románu čeká a tak jsem skočil do čtenářské temné tůně po hlavě, rukama pohladil dno lidské ješitnosti, abych se následně mohl vynořit a nadechnout se čerstvého vzduchu Wildova epického slohu a rozmazaným pohledem se nechat oslňovat zářivými aforismy lorda Henryho.
Jsem také rád tomu, že Wild v románu vykreslil téma, které už pozoruji delší dobu na lidech kolem sebe, ale především na lidech mediálně propíraných, tedy jak se křivý způsob život a především necharakterovost skutečně promítá do tváře člověka. A nepochybuju o tom, že tomu tak skutečně je. A buďme rádi za tuto zákonitost, protože budeme-li citliví, už jim nepomůže ani drahý oblek, ani nás neobalamutí sofistikovanou mluvou. Oscare díky, že jsi tento poznatek stvrdil svým skvělým románem.