Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/546591/bmid_obraz-doriana-graye.jpg
4
6899
6899
„Jediný půvab minulosti je v tom, že je to minulost.“ Oscar Wilde
Literatura světová Romány
Vydáno:
2021
,
Tympanum
Originální název:
The Picture of Dorian Gray, 1891
Interpreti: Ivan Lupták
více info...
Přidat komentář
Především díky trefným a vtipným bonmotům lorda Henryho se ke knize v budoucnu ještě určitě ráda vrátím.
Super! Děj je na tu dobu originální a myslím, že dost nadčasový, protože v knize nacházím mnoho (především záporných) prvků dnešní společnosti. Vztahy postav i jejich psychologii a charakter se dají rozebírat snad do nekonečna; ale jak brilantně, nevtíravě, zvláštně a zároveň decentně (no prostě "wildovsky") je v knize vše napsáno, to zapomenout nesmím. Kniha jako celek mě nadchla o něco méně, než jsem čekala, ale i přes to se k ní určitě vrátím, protože to stojí za to.
Kniha k maturitě. Rozhodně nemohu tvrdit, že jsem něco obdobného čekala, to ani omylem. Viděla jsem sice film, ale to už je věčnost. Četla jsem a nestačila se "divit". Mistrně vymyšleno, ale trochu dlouhé. Některé pasáže, dle mého, by tam vůbec nemusely být. Z "nekňuby" se vyklube velký hýřilec. Také na to doplatí.
Dobré. Akorát tam byl nějaký nesmysl, jak se přeskočily léta nebo něco podobného, ale docela to šlo.
Čekala jsem něco mnohem lepšího. Začíná to šíleně nudnou kapitolou, kde jsou zdlouhavé kecy o ničem, pak se to trochu rozjede, ale uprostřed knihy je zase nudná kapitola s kecy o ničem, pak se to zase trochu rozjede a následuje další nudná kapitola. Připadá mi, že ty nudné kapitoly jsou asi nejdelší. Některé pasáže jsou hodně dopodrobna rozepsané, jiné, které by zasloužily trochu rozepsat nebo aspoň zdůvodnit, proč se to tak stalo, jsou velmi strohé, až mi přijde, že jsou přeskočené. Například vím, že později byl Dorian Gray neoblíbený, ale proč, to jsem se v knize nedočetla. Bylo zmíněno, že určitým postavám ublížil, ale co jim udělal, to nevím (kromě té první, jeho lásky). Tudíž jsem hlavního hrdinu nemohla pochopit nebo naopak s jeho chováním nesouhlasit. Prostě jsem si o něm nedokázala utvořit žádný obrázek. Vím, že ho někteří lidé neměli rádi, ale proč, to nevím. Vím, že někomu ublížil, ale proč a čím, to také nevím. Prostě se to tam čtenář nedočte. Jak s ním mám tedy sympatizovat nebo naopak ne, když nevím co se stalo? Nejdřív jsem si přečetla knihu, abych mohla porovnat, zda bude lepší než film, ale nelíbila se mi ani kniha, ani film (a ve filmu jsou celkem zásadní odchylky od knihy).
Z dnešního pohledu se kniha jeví neskutečně pitomě.To co mi připadá zajímavé z rozhovorů s Henrym a jeho filozofování autor tak jako tak vykradl jinde.(ve vysvětlivkách na konci knihy) Šokující faustovské téma je zde sice zajímavě pojato jako nápad,ale hlavní motiv se totálně utápí v množství balastu tvořeného popisky tehdy možná zajímavých předmětů a lidí.
Slohově se jedná o velice slabé dílo,jehož věhlas nabobtnal do neuvěřitelných a pro mě nepochopitelných rozměrů.
Ve smyslu je to klasika rovná se je to úžasné.
Tak tohle já si nemyslím.Dneska by totálně propadl.
Ze začátku jsem si říkal, že by se to mělo spíš jmenovat: "Obraz Doriana Gaye" Ale je to bravurní kniha a lord Henry je pěknej samolibej kripl
Dorian Gray je jedna z nejzajímavějších postav světové literatury. Kniha se čte výborně (i když to asi záleží na tom, jaké máte vydání - já četl to od Odeonu s výborným moderním překladem) a dodnes se k ní vracím.
Oscar Wilde si na svém jediném románu dal výjimečně záležet. Ještě více než sto let po vydání vzbuzuje údiv, napětí provází čtenáře až do fascinujícího konce.
Přečteno jedním dechem :) jako člen mladší generace jsem nečekala, že mne kniha z 19. století takto zaujme :)
K tomu to dílu mě poprvé přivedla povinná četba a musím říct, že jsem moc ráda, že jsem jí četla... Jisté myšlenky jsou tak pravdivé a přesné a dokonala pasují i do dnešní doby... Přečetla jsem ji již 3x s odstupem let a mám jí čím dál raději...
Co byste řekli tomu, kdybychom si každý nechali u malíře namalovat kouzelný obraz, který by stárnul místo nás? Až do smrti bychom vypadali mladě, naše tváře by byly bez vrásek a tělo vitální jako ve 20ti. Lákavá myšlenka, že? Ale co naše duše, jak ta by vypadala? Proč bychom to řešili - byla by přece uvězněná v obraze, kterým se návštěvám chlubit nehodláme. Duši přece nikde nevystavujeme, podstatné je to, co je na povrchu, to, co vidíme - vždyť jen podle toho si děláme o lidech obrázek. Koho zajímá, co je uvnitř?
Klasika, jako milovník pana Wilda jsem ji musela mít a přečíst si originální story k obecně známému příběhu. Dobrá kniha a nadčasová.
Pokud ovšem hledáte drama a nějakou brutální vraždu a pokud možno přiblížení některé z verzí, kterou jste viděli v tv nebo četli v komiksu, pravděpodobně vás knížka nenadchne. Pokud si jen chcete přečíst fajn knížku směle do toho :)
Myslím si, že dnes už takový román nikoho moc nezaujme jak, protože dějová linka je hodně profláklá, tak třeba, protože dnes takové věci nikoho nešokují a nepobuřují. Ale asi chápu, co vzbudilo ten rozruch tenkrát, v konzervativní viktoriánské Anglii. Také, vzhledem k tomu, že si Wilde ze své doby dá se říct utahoval a to hlavně skrze ústa lorda Henryho, se kniha nejspíše mnoha lidem, hlavně z vyšších vrstev, nezamlouvala.
Ale řekněte, pokud byste nikdy neslyšeli o ději knihy, nepřišla by vám ta myšlenka duše, zobrazené na plátně naprosto fascinující? Mně tedy ano.
Během čtení jsem si častokrát pohrávala s myšlenkou, jak by asi vypadal obraz mé vlastní duše. Líbilo by se mi to, co bych viděla nebo bych to raději schovala pod nějaký závěs? Chci žít tak, abych se nemusela bát podívat se na takový obraz...
Nádherná kniha, při jejímž čtení jsem se nestačila divit. Jako každý jsem dopředu znala hlavní dějovou linku, přesto jsem se však nudila jen jednou a to, při popisu všeho toho drahého nábytku :D
Knihu rozhodně doporučuji.
Wildeův román je v podstatě slepený z takových třech, neustále se opakujících, částí. Zaprvé tu máme příběh, který je ovšem na scéně velmi poskrovnu a po celou dobu mi výrazně chyběl. Pak tu máme přechytralé konverzační kapitolky, které hýří životními pravdami, především z úst lorda Henryho. Ty mě zprvu přišly úsměvné, ale s přibývajícím časem mě začali spíš štvát. A nakonec tu máme nekonečné stránky plné popisování, popisování a popisování. Musím říct, že mi opravdu bylo jedno, jestli má Lejdy Támhleta šperkovnici z mosazné slonoviny z Afriky nebo jestli má Dorian tepich vykládaný diamanty, který vyšívaly slepé jeptišky z Tramtárie. Toliko popisu jsem v jedné knížce snad nikdy nezažil a musel jsem se držet zuby nehty, abych nepřeskakoval. V průběhu čtení jsem byl tím pádem ohromně ovlivněn tím, jakou z těchto částí zrovna čtu a tím se i neustále měnil můj pocit z Obrazu Doriana Graye.
Kniha zhruba do dvou třetin až zoufale nudná a nezajímavá. Člověk má skutečně chuť přestat číst a jen vědomí, že o kus dál přijde zápletka, ho udržuje u knihy, třebaže po ní nesáhne klidně celé dny. Teprve konec je možno bez problémů číst, neprožívala jsem u něho žádná velká muka, jak to zase autor protahuje.
Jde ale také o dílo, ve kterém se skrývá víc než pochybná filozofie lorda Henryho. Pokud člověk hledá, najde si v něm to své, tu svou myšlenku. A proto, ať už mi Obraz připadá jakkoliv zdlouhavý a pro dnešního čtenáře nezajímavý, bych ho ochotně doporučila na čtení. Možná na čtení pomalé, jako občasné proložení té dnešní "literatury". Ale doufám, že po Obrazu každý člověk toužící po určitém přehledu a po něčem víc než dodělání školy, aby jako něco dělal, alespoň sáhne. Možná ho znechuceně odloží, ale je lepší se s ním setkat a nejlépe dočíst, než ho znechuceně odložit hned na začátku. Tak trochu testuje vytrvalost... A zvědavost.
Štítky knihy
Anglie Londýn 19. století zfilmováno anglická literatura irská literatura rozhlasové zpracování gotické romány nesmrtelnost viktoriánská fantastika
Autorovy další knížky
| 1999 |  Obraz Doriana Graye |
| 2005 | Jak je důležité míti Filipa |
| 1999 |  Lady Fuckingham |
| 2004 | Strašidlo cantervillské |
| 1919 | Slavík a růže |
Kniha má úžasnou atmosféru. Během čtení jsem si nejednou představovala, jak sedím s Dorianem a Henrym v tom mírně zakouřeném salonku někde v koutě a napjatě poslouchám to jejich filozování o životě, ženách a manželství, notabene mnohdy v lecčems pravdivé :o) A jinak velice příjemné mrazení na posledních dvou stranách, i když jsem věděla, jak to dopadne :)