Obrazy z dějin národa českého: Tři přemyslovští králové, Poslední Přemyslovci

24.04.2023

Bylo to 650 stran hutného textu, který se nečetl snadno. Některé informace byly zajímavé, ale vzhledem k rozsáhlosti knihy, jich bylo málo.
Příběhy se hodně štěpily a mnoho odboček bylo opravdu zbytečných. Chápu, že asi měly za úkol ukázat život v té době, ale mě spíše nudily.

Zároveň jsem problém s redakcí textu - obzvláště ve vydavatelem upravené části. Celé to vypadalo, jako kdyby text vznikl automatickým rozpoznáváním z rukopisu a následně nebyl úplně doopraven.

Závěrečný seznam Vančurových poznámek k třetímu nedokončenému dílu mi silně připomněl shrnutí děje operety Proso z pera Járy Cimrmana :)

Historii mám rád, ale příště zvolím něco přímočařejšího.

20.01.2023

Jsem Vančurův fanoušek, ale tohle mě úplně nedostalo. Trochu moc o ničem. Nevím, v čem se to liší od jiných historických próz, ten jazyk ani vyprávěcí situace mě tentokrát zas tak nedostali. Jazyk okouzloval v Rozmarném létu tím, jak se tam nehodil. V Markétě Lazarové zase ten moderní vypravěč ve starém příběhu, kam už jazyk samotný pasoval. Ale sem pasuje jazyk a vypravěč "chybí". Jediné překvapení se konalo v několika větách, které evidentně Vláčil použil do svého filmu Markéta Lazarová. Nebo postava mnicha Bernarda (Menšík), kterou Vláčil „ukradl“ odsud.

19.06.2022

Vzpomínky na dětství, byť se jednalo o povinnou školní četbu.

14.08.2018

Tak si tak představuju, že by se Kosmův příběh odehrával v současné době. Starý pán by seděl někde pěkně v hospůdce, poslouchal by příběhy štamgastů a umně by je pak převáděl do knižní podoby. Bezstarostný život by ale přeťala smrt jeho milované ženy a jemu by pak zbyly už jenom ty příběhy. Bohužel z pera pana Vančury to bylo tak trochu nezáživné, poněkud archaické a hlavně povinné.

Zajímavá a poučná kniha

Vladislava Vančuru jednou napadlo, že by napsal něco o české historii. Asi ho tahle témata zajímala a možná mu taky už lezlo krkem neustálé omílání našich dějin, jak je nadrásal Palacký a k dokonalosti dovedl Jirásek. Asi si řekl. že to zkusí jinak. Zvolil si na to styl, který jako by napodoboval staré kroniky a pustil se do nejstarších slovanských a českých dějin. O nich se toho ví jen málo a tak měl hodně prostoru pro fantazii. Je vidět, že měl slušně nastudované
historické prameny, ale hlavně se poctivě snažil vcítit do duše dávných lidí, i těch nejstarších Slovanů, které líčí jako prvobytně pospolité pralidi. Jestli je možné, aby prvobytně pospolní pralidé mluvili indoevropským jazykem, to já nevím, Vančura to možná věděl.

Od pravěku a pokračuje přes Sámovu říši, Velkou Moravu období Přemyslovců a první díl končí u Soběslava. Vančura je příliš velký poctivec, než aby dal dějinám nějaký zjednodušující jednotící princip. Takže z toho není alternativní výklad dějin, ale opravdu jen
jakési obrázky, které ukazují trochu do hloubky, jak to tenkrát bylo. Autor se snaží být kronikářsky nestranný, ale nedá mu, aby občas některé postavě nedal protekci. Docela láskyplně píše o duchovních osobnostech, hlavně o svatém Václavovi a svatém Konstantinovi. Vančura byl komunista, ale hlavně humanista. Křesťanství raného středověku je pro něj pokrokový myšlenkový proud, který uhlazoval divošství, potlačoval krutost a nahrazoval je lásku k bližnímu. Jen občas se dočteme taky něco málo z marxismu, jako například v povídání o
Soběslavovi, kde čtenář volky nevolky utrpí teoretické rozumování o pojmech lid a národ a jak tyhle dva pojmy souvisejí. Jinak mi to všecko v prvním díle připadalo zajímavé.

Z koncepce knihy se vymyká humoristická povídka Kosmas. Autor se tady v pohodě vypořádal s historicky neprokázanými příběhy, jako například Přemysl Oráč nebo dívčí válka, ale hlavně se tady vyznal ze své lásky a obdivu ke Kosmovi, který je pro něj něco jako starší brácha spisovatel. Přímo vášnivě je tady popsána lidská posedlost, která ze slušného člověka udělá spisovatele. Rovnou se taky dozvídáme, co podle Vančury tvoří dobrého spisovatele, a sice v negativu při hodnocení nějakého podřadného pisálka:

"Činil to jazykem bez síly, bez zaujetí, suše, přesně, latinou osvědčenou, větami otřelými a slovy, která kulhají jako křápavé babizny a ďáblové s jednou tlapou a jedním paznechtem."

Téhle jediné povídce bych dal pět hvězdiček.

Na konci prvního dílu přišla válka ne jako historická událost, ale jako hrozná přítomnost. Pan Vančura zdá se znervózněl a člověk se mu nediví. Z druhého dílu se mi trošku líbil jenom ten první - historický román z doby Přemysla Otakara I. Torzo třetího dílu má význam jen pro literární vědce.

Já tedy zase na rozdíl od Jaryna....mě lákal hlavně název. Ale na každé stránce násilí, intriky. Pro mne rozhodně ne pohlazení po duši. Takže je mi líto, ale nedočetla jsem též.

29.06.2015

Jediný oddíl, který jsme byly nuceny přečíst -kosmas- nás odstrašil tak ,že bychom si už nikdy nepřečetly zbytek!

21.09.2014

Název chce člověka jakoby za každou cenu odradit, ovšem četba je to úžasně napínavá a svěží.

23.07.2014

Prozatím končím na straně 445 a budu pokračovat zase někdy příště. Kniha je to velice zajímavá, nicméně se nedá (alespoň z mého pohledu) přečíst na jeden zátah. Doporučuji si tuto knihu umístit na viditelné místo v knihovně a v případě chuti si přečíst kapitolu.

13.03.2013

Pokračování v úryvcích z českých dějin a stylizovaných portrétech slavných osobností. Knihu asi nelze číst jedním dechem, jako spíš po douškách. Pro mne se její největší hodnota skrývá ve Vančurově bohatém jazyce.

08.03.2013

Nádherné a uvěřitelné. Mistrné vyprávění, jež propůjčuje, podobně jako štětec Zdeňka Buriana, živé barvy a jasné kontury dávným krajům a postavám. Mimochodem, jsem jediná, komu se při čtení OZDNČ vybavují pasáže z Tolkiena...?

20.01.2012

Kniha psána krásným a rozmanitým českým jazykem, z které je cítit autorova láska k rodné zemi a její bohaté historii.Škoda jen,že toto dílo nestačil již Vančura dokončit.