Obsluhoval jsem anglického krále
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/156916/bmid_obsluhoval-jsem-anglickeho-krale-kNj-156916.jpg
4
1835
1835
Tématem Hrabalovy slavné novely je životní dráha číšníka Jana Dítěte, později hoteliéra a nakonec cestáře v době politických zvratů první půle dvacátého století. Mnohokrát v životě pocítí, že jím druzí opovrhují pro malý vzrůst, pro sympatie k Němcům, pro jeho češství, proto, že má původ odloženého dítěte, i pro osobitou životní filozofii. Nikdy však nezatrpkne, neoplácí nenávistí, nemstí se. Touží po bohatství a uznání ve své profesi, touží po milující ženě. Na sklonku života v šumavských lesích nakonec pochopí, že přizpůsobivost není vždy cestou ke šťastnému životu.... celý text
Přidat komentář
za mne skvele ctive cteni, dostala jsem se ke knizce az ted, po dlouhem odkladani a slupla ji velice rychle pri me ceste z asie. neuveritelne rychle pribeh ubihal a vtahl do deje
Hrabal je Hrabal. Hlavní postava je nesnesitelná, povrchní a vypočítavá, ale taková má být. Občas fajn motivy, ale příběh jako takový mě nevzal.
Hrabal jako autor mě nikdy moc nelákal a bude mě nelákat dál.
Kniha je v několika komentářích označována za humornou, ale já ji tak nevnímala. To, co dokážu identifikovat jako potenciálně humorné scény, ve mně vzbuzuje zčásti posmutnělé svírání srdce, zbytek je pro mě jakousi analogií hluku. A já nemám ráda hluk. (V této souvislosti jsem zvlášť vděčná, že neznám filmové zpracování.) Několikrát jsem si připomněla Havlíčkova Neviditelného, s podobně ponurými pocity v mysli, a osud hrdinova synka to jen zpečetil.
Moc mi na knize vadilo - vlastně bych asi neměla říkat na knize, obvyklejší bývá porucha na přijímači než na vysílači :o) -, že se mi nepodařilo pochopit, jak se z člověka s tak jasnou představou "co s lidma hejbá a v co lidé věří" stane horský mudrc. Uvědomuju si motivy, které k tomu přispěly nebo v nichž se ten proces odkrývá, ale proč a jak se to děje, to jsem nepobrala. Nějak mi těch sebe-konfrontací přišlo málo. Jako by chtěl autor říct, že se podobáme špinavému potoku, který se pročistí sám sebou, tím, že se špína časem usadí. Mně se zdá, že tohle ke skutečnému cíli nevede.
Pokud jde o dlouhé věty - myslím, že je to vyprávěno přesně tak, jak je potřeba, aby to bylo vyprávěno. Včetně té překotnosti a v první části převažujícího selektivního vidění světa v duchu zásady "nízkému vše nízké".
Wow. Četbu téhle knihy jsem dlouho odkládala, slyšela jsem na ni jen negativní kritiku. A taky mi trvalo asi tři čtvrtě knížky, než jsem se do ní začetla (i když to nebylo dlouhým souvětími, jak jsem původně čekala). Ale poslední stránky mě přesvědčily, že to celé stalo za to. Jsem ráda, že jsem to s Dítětem nevzdala, celý jeho příběh je skvělý.
Do knihy jsem se nemohla začít (obvykle s tím nemám problém), ale jako audio v podání Ladislava Mrkvičky je nádherná.
Mně se to moc líbilo. Dost čtenářů si opakovaně stěžuje, že nemohou přijít na chuť autorově stylu psaní, ale mně nevadí. Tato kniha je poetická, ale smutná.
Knihu jsem poslouchala jako audioknihu. Místy na mě byla až příliš vulgární, ale některé kapitoly se mi naopak moc líbily. Nebyl to přímo propadák, ale asi jsem čekala víc. Původně jsem ji chtěla zařadit do maturitní četby, ale po přečtení jsem to přehodnotila.
Byl jsem překvapen jakou krásnou a poetickou knihu mám v ruce navzdory hodnocení zde. Já dávám plný počet bodů,protože Hrabal je úžasný
Tuto klasiku jsem, hlavně pod vlivem Menzelova filmu, zařadil do loňské čtenářské výzvy jako knihu o jídle. Asi to nebyl úplně nejlepší výběr. Jídlo je samozřejmě jedním z témat a popis hostiny habešského císaře je nezapomenutelný, ale je to opravdu o něčem úplně jiném. Ač jsem ten příběh pochopitelně znal a oproti filmu se liší pouze v detailech, právě tyto detaily ho dělají mnohem surovější, krutější, ale i hlubší. Navíc je třeba přijmout Hrabalův specifický styl s jeho souvětími na půl stránky. Na to, jak je to knížka tenká, mi trvalo docela dlouho ji přečíst, ale rozhodně toho nelituji. Někdy si určitě doplním vzdělání a přečtu si i ostatní Hrabalova díla.
Sice tady níž čtu dost nelichotivé komentáře na knihu, až mě to skutečně překvapuje, ale já si nemůžu pomoct, mě kniha připadala velmi čtivá. Někdo zde píše o nechutných scénách, což má svým způsobem pravdu, ale tyto scény jenom výstižně vykreslovaly dobu, o které autor píše. Jinak by se jako na nechutné muselo nazírat na všechny knihy např. popisující válečné běsnění, prostředí koncentračních táborů a podobně. A ty dlouhé věty? To je prostě Hrabalův osobitý styl. Podle mě kniha určitě stojí za přečtení.
Třeba se k tomu dokopu nebo vrátím později, ale teď tuto knihu nejspíš nedočtu. Ke čtení se musím nutit, je to celkem nudné a to především díky příliš dlouhým větám, které se táhnou klidně i přes celou stránku. Jako četbu k maturitě spíše nedoporučuji (především těm, které čtení nebaví).
Číšník Pepa Dítě se retrospektivně ohlíží a rekapituluje svůj život. Vypráví o svých touhách a snech, o svých osobních vítězstvích a životních prohrách. a zklamáních. Osudově do jeho života zasáhnou události 2. světové války a hlavně vývoj v poválečném Československu po roce 1948. A paradoxně zjišťuje, jak je na světě krásně, až když na stáří žije zcela osamocen, nemá už žádné sny a vychutnává si svobodu, která mu mnohdy v životě tak moc chyběla.
Nevím. co si mám o téhle knize myslet. Neoslovila mě, není to nic extra, ale propadák taky není. Celkem jsem se celou dobu nutila do čtení a asi znova ne. Takový lepší průměr.
Nebýt obstojného konce, tak to byla hvězda jedna. Kniha sama je balastem rádoby nápaditých epizod bez hlubšího propracování. Nechutné scény bez špetky poezie, brr. Prototyp zbytečného díla. Jistou (částečnou) paralelou mohou být Trampoty pana Humbla od Neffa, které jsou zpracováním někde v nedohlednu před tímto nesmyslem.
Četl jsem to poněkolikáté, ale hlavnímu hrdinovi jsem ani tentokrát nepřišel na chuť.
Musím se přiznat, že tato kniha mě mírně nebavila číst, nejspíš to bylo Hrabalovským stylem šíleně dlouhých souvětí ...
Moje první myšlenky byly ty, že těch stránek nepřečtu ani pět! Strašidelně dlouhé věty přes půl stránky a celkově jeho vyjadřování, kdy v jedné větě běhal od jedné myšlenky ke druhé mě dovádělo k šílenství. Ze začátku lehce erotická kniha, později se to dalo, zajímavá pro mě byla část s Lízou, kde se (díkybohu) objevila i přímá řeč.. a pak už jen doufání a prosení, že to budu mít za sebou. Ale dočíst jsem jí chtěla, říkala jsem si, že se to třeba obrátí a tu knihu si zamiluji.. bohužel se tak nestalo. Pro mě zůstává kniha nepochopená, třeba se k ní za pár let vrátím a momentálně si budu přát, abych si ji u maturity spíše nevytáhla :)
Nemám ještě dotčeno, zbývá mi poslední kapitola, ale musím již teď říci, že je to velice čtivé dílo a chtěla bych se k němu jednou vrátit. Co mě však zarazilo byla pasáž, kdy Jan se po propuštění z fašistického vězení seznamuje s jediným přeživším člověkem z Lidic, o němž zde tvrdí, že to byl otcovrah (pro otcovu nevěru se do otce jednou v noci pustil, to je známo), ale vědělo se to snad vždy, že to bylo naopak, že ve vězení byl právě otec pro vraždu syna. Ale jak jsem se dočetla na internetu, tak i právě ten synovrah byl pak komunisty zakázán a smazán z veřejného mínění, tak možná proto si to Hrabal popletl. Nebo má nějaký jiný čtenář na toto jiný názor, který by mě osvětlil? Ráda přivítám.
Štítky knihy
sex druhá světová válka (1939–1945) nacismus láska peníze zfilmováno česká literatura králové císařové stolování, servírování, stolničení mezilidské vztahy hotely čeští spisovatelé restaurace Bohumil Hrabal, 1914–1997 Ondřej Vetchý, 1962- sluhové, lokajovéAutorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Prcek Jan Dítě vypráví příběh svého života o kariéře číšníka, kterého ambice, osud a historie vede skrze velmi zajímavé zastávky. Spisovatel nám klasicky maluje pochmurný neradostný svět a smutné konání lidí, ve kterém hlavní postava vnímá svůj život poeticky a opojně navzdory okolnostem, které často vnímá po svém, zatímco čtenáře mrazí (vyjímečně silné v rámci románu je období s Lízou). Hrabal tu opět mistrně maluje obrazy chrlením svých naléhavých nekonečných souvětí a jak je to u jeho děl psaných během zákazu činnosti do šuplíku typické, necenzuruje se, podává svědectví o povaze českého člověka a historii Československa. Je to krásně smutná kniha, jedna z nejlepších děl Hrabala a vyplatilo se k ní po letech vrátit. Mrzí mě, že režisér Menzel pojal nepovedenou filmovou adaptaci jako pitomou obveselovací grotesku a úplně zmařil pro lidi neznalé předlohy odkaz románu.