Obžaloba člověka

23.04.2022

Formativní kniha, která má sílu měnit život lidí (a nepřímo i zvířat).
Děkuji.

25.03.2022

Napriek tomu, že kniha bola napísaná v roku 1946, je stále veľmi aktuálna, miestami až nadčasová. Celá sa venuje vzťahom ľudí k iným druhom, zrovnoprávňovaním zvierat s ľuďmi, striktnému vegetariánstvu, silnej kritike antropocentrizmu, v poslednej kapitole dokonca aj preľudneniu, pričom si vôbec neberie servítku pred ústa. Spája hinduizmus, preferenčný utilitarizmus, sentientizmus a biocentrizmus (skutočný biocentrizmus – nie tie novodobé rozprávky, ktoré píše Robert Lanza). Je to každopádne alternatíva k väčšinovým (liberálnym) pohľadom na túto tematiku – autorka je totiž nacistka. Hoci hitlerizmus ma nijakým spôsobom nefascinuje, autorka ho do knihy zapletie, našťastie, len zopárkrát – rétorika a radikalita jej názorov na tému Človek vs. Príroda je však viditeľne rozdielna v porovnaní s bežným prúdom. Je to preto skvelé rozšírenie si obzorov, a musím priznať, že niektoré vety mi akoby ťahala z hlavy – asi nie som správny intersekcionálny utopista; Striktné zákony na ochranu zvierat a Zeme a pevnú ruku na ich dodržiavaní stopercentne podporujem, a to aj keby to bolo na úkor ľudských možností a slobôd. Na keci o slobodnej voľbe, keď je v sádzke prežitie druhov a život na Zemi, už vôbec neverím.

Zhrnutie autorkiným citátom: „Činnou laskavost ke všemu živoucímu by měly vyjadřovat nejen každodenní návyky lidí po celém světě, ale také jejich oficiální instituce, zákony a předpisy. (…) Chceme nejen společnost, která s všeobecným zděšením a zhnusením vzpomíná na jatky a vivisekční laboratoře (a která na civilisace, jež takové věci strpí, shlíží jakožto na méněcenné), ale také společnost, v níž jsou pohodlné domovy pro různá toulavá zvířata stejně běžné a považují se za stejně přirozené a nezbytné, jako je tomu dnes se sirotčinci a s domovy důchodců. Přejeme si společnost se skutečně biocentrickým, nikoli antropocentrickým obecným vědomím, v níž by se, nastane-li potravní nouze, lidské bytosti neupřednostňovaly, tak jako se dnes neupřednostňují lidé žádné určité rasy či země. (…) Nestačí neškodit, nestačí nevykořisťovat kvůli lidským zájmům žádná zvířata, ba ani svět rostlin, nakolik to bude možné. Rozšířit činnou lásku na všechno živoucí, učinit všechno, co je v našich silách, a to i v náš vlastní neprospěch, abychom každému jednotlivému tvoru, ať ptáku či savci, umožnili další potěšení z pohledu na slunce, ze zdraví a z krásy – to je naše etika.“

14.02.2022

(4,5*, hodnotím anglický originál)
Obžaloba je kniha paradoxů. Na jednu stranu neúprosně racionální, když odhaluje mezery, nedomyšlenosti a pokrytectví v našem morálním poměru vůči zvířatům - ať už jsme hinduisté, křesťané nebo třeba marxisté. Na druhou stranu expresivní a plná živelně silných emocí: soucitu i opovržení. Sávitrí ale nikdy nepoužívá emoce jako argument, jen jimi svůj výklad doprovází. A kdo by se nerozčílil, když čte o Indech zavazujících tlamičky telatům, aby se nemohla kojit u svých vlastních matek? Mláďata pak sice umírají hlady, ale zbyde víc mléka pro lidi.

Zdá se, že Obžalobě se také daří vyvážovat mezi průkopnickým reformismem a smyslem pro realitu. Závěrečná kapitola o ideálním světě je lehce děsivá jako každá utopie, ale s řadou myšlenek souhlasím. Třeba že potřebujeme útulky pro vysloužilé krávy, osly, koně atd. na způsob indických góšal. Nebo že morálka by měla zahrnovat i rostliny, tudíž vypalování (pra)lesů nelze tolerovat. Pro Sávitrí je neuvěřitelně typický návrh potrestat žháře upálením - docela by mě zajímalo, jak vážně to myslí. :D Každopádně základním tónem Obžaloby je tón ironický.

Obdivuji autorčinu schopnost evokace a až básnickou krásu jazyka, ale stavba vět by mohla být... no, čitelnější (ta nekonečná souvětí se vsuvkami ve vsuvkách!). Místy mi trochu vadilo opakování a našla jsem pár nepřesností. Snad je poznámkový aparát k českému vydání vychytal, což ovšem musí posoudit jiní. Celkově je pro mě Obžaloba jedna z knih zásadních a formativních. Moje okolí dokonce v jisté etapě tvrdilo, že mě radikalizovala tak, až se to se mnou nedalo vydržet. Nicméně stále nepovažuji kastraci kocoura nebo stříhání živého plotu za zločin, takže moje bioetika je oproti autorčině ještě docela umírněná. :)

PS. Nejvíc mě bavily pasáže o zacházení se zvířaty v Indii současné i starověké. Škoda jen, že se Sávitrí nemohla podrobněji rozepsat i o Třetí říši.