Odevzdání a odhodlání

21.10.2020

Na obalu je dílo charakterizováno jako "vzácná kniha". A opravdu. Wilber ji psal po smrti své ženy a já si náhodou koupil jeho knihu 6 let po smrti té mojí. Stejný příběh: rakovina. Jako on jsem se snažil při zdolávání nemoci o buddhistický přístup. Velmi jsem jim oběma rozuměl. Byl jsem velmi vděčný, že Wilber naprosto odmítl nesmyslná tvrzení různých "léčitelů", že si lidé způsobili rakovinu nějakými vlastními činy či myšlenkami. Byl jsem svědkem toho, jak taková "léčitelka" sdělila mé ženě, ať zpytuje svědomí, co špatného v minulosti provedla a čím si svou rakovinu způsobila. Mou ženu to hluboce zasáhlo a upadla do dlouhých depresí.
Tuhle knihu doporučuji všem, kdo se starají o onkologicky nemocné nebo i samotným pacientům, kteří jsou schopni ji přečíst. Je světlem na jejich cestě.

13.01.2020

Tato kniha svým příběhem mě hodně zasáhla....Krásný , poutavý a hodně i smutný...Proto každý z nás ať si užívá každé ráno kdy se probudí hlavně v plném zdraví.

03.01.2020

Nebudu opakovat, co napsali čtenáři níž. Za mě jedinečná kniha, ač jsem jich na téma "můj život s rakovinou" už pár přečetla. Už jen kvůli poslední kapitole má smysl ji číst, ačkoliv bez předchozího textu by asi nevyzněla tak silně. Je o tom, jak se dá krásně umřít. To je jedna z nejcennějších informací v téhle knize. Oceňuju autorovu upřímnost (i Treyinu, zprostředkovanou) a otevřenost, s jakou popsali i svou krizi. Oceňuju statě o strastech pečujících osob (!!!). A vůbec jsem ráda, že česky vyšlo něco od Kena Wilbera, kterého jsem předtím neznala. (Jak to, že do češtiny byly přeložené jen dvě jeho knihy??)
Knihu bych si netroufla doporučit podobně nemocným, kteří nejsou dostatečně ("spirituálně") otevření. Pro ně by mohla mít spíš pesimistický dopad. Ale kdo ví?

Škoda, že Treyu nikdo neseznámil také s někým jiným, než se světově známými onkology, třeba s dr. Johannou Budwig, která byla pro všechny onkology světa úhlavním nepřítelem, který je chtěl připravit o živobytí... Ale možná, že tam, kde žila neměla možnost číst o výsledcích jejího výzkumu už od padesátých let, kdy objevila jako první na světě způsob, jak rozpoznat a identifikovat mastné kyseliny a také mechanismus, jímž působí na živé buňky. Byla za to nominována na Nobelovu cenu a později za další svoje práce ještě sedmkrát, ovšem, jak výše řečeno, pro onkologii a farmaceutický průmysl byla pohromou, a tak cenu nikdy nedostala, její léčba byla odmítnuta (úspěšnost 98%) a dodnes se její metodou léčí celebrity celého světa v přísném utajení. Více v její knize Olejovo-bílkovinová strava, která ovšem česky nikdy nevyšla. Naštěstí je už tři roky k dispozici kniha Velká kuchařka a učebnice olejovo-bílkovinové stravy od jediného spolupracovníka dr. Budwig, Lothara Hinweise v překladu Mgr. H. Cmurové.
Na druhou stranu, kdyby Ken Wilber a jeho manželka Treya Killam Wilberová tuto terapii znali a důsledně použili, mělo by zřejmě toto dílo jiný závěr a pointu a zřejmě také jiný osud.

05.03.2017

Při čtení této knihy jsem si vzpomněla na Martinu. Spolužačku ze střední školy, která zjistila ve čtvrtém měsíci těhotenství, že má pokročilou rakovinu. Bylo jí lehce přes třicet. Ptala jsem se, a budu se ptát celý život, proč ona? Stejně tak se ptala i Treya. A stejně tak Martina, jako Treya, žila zdravý a aktivní životní styl. Vegetariánka, jóga, meditace, sport. Laskavé a dobrosrdečné stvoření, které nemělo nikdy vážnější zdravotní problémy. Napsala mi tehdy: "Víš, nevím, jak to říct, tak ti to napíšu tak, jak to je. Mám rakovinu, ale zvládneme to." Za půl roku jsem potkala její sestru a ta mi oznámila, že pokud se chci rozloučit, neměla bych otálet. Protože nikdo neví, jak dlouho ještě... Martina odešla z tohoto světa dva měsíce potom, co jsme se potkaly a o pár let později, u mě doma, se v obývacím pokoji ke mně tulilo malé děvčátko. Její část, otisk, který po ní zůstal. Nechci tuto knihu hodnotit, protože není důležité, které pasáže bych zkrátila nebo co bych napsala jinak. Že si umím představit knihu o jednu třetinu štíhlejší, protože místy se popis opakuje, je rozevlátý a stavba některých dialogů mi není příjemná. Je to subjektivní výpověď dvou lidí a k tomu mám přirozený respekt. Pustit někoho z venku dovnitř tak citlivého procesu jako je život a umírání s rakovinou, a upřímně se doznat jakým způsobem to poznamenalo manželství dvou lidí, je odvážný čin. Umím si ale představit, že pro oba aktéry psaní deníku a kniha samotná mohla být určitá forma psychoterapie. Podpůrná aktivita, která jim pomáhala se vypsat z bolesti, hněvu a strachu. Při čtení mě napadala řada otázek. Jak se asi musí s touto zákeřnou nemocí vypořádávat lidé, kteří nemají zajištěnu lékařskou péči ani z poloviny tak kvalitní nebo dostupnou jako Treya. Nemocní, jejichž sociální a ekonomické prostředí jim nedovoluje soustředit se na vlastní uzdravení. Kolik lidí si může dovolit opustit zaměstnání a navštěvovat ty nejlepší onkology z celého světa? Vzít si čas jen pro sebe? Pro svou nemoc? Tato nerovnost je příšerná! Toto je ten druh knih, kdy si člověk může připomenout pomíjivost života a jak důležité je žít v přítomném okamžiku a tento přítomný okamžik si uvědomovat a s radostí vychutnávat. Jak důležité jsou mezilidské vztahy. A názvem jednoho českého filmu - Díky za každé nové ráno !