Archa. Kniha první
Alastair Reynolds
Odhalený vesmír série
< 3. díl >
Čtyři staletí po tajném odletu Spojených prvním světlohoncem z Marsu, sto let po příhodách v tavomorem zasažené Kaldeře na Žlutozemi v soustavě Epsilon Eridani a šedesát let po vyvrcholení Odhaleného vesmíru u Delty Pavonis se za dramatických okolností setkávají a utkávají hrdinové, kteří přežili předchozí události: Ultranautky Voljovová a Kuriová, transmutovaný kapitán Brannigan, dvojnásobný dezertér Clavain, Zebra, záhadný pan H i řada nových postav. Na začátku 27. století vrcholí válka mezi Spojenými a Demarchy. Strojová inteligence, která již miliony let dusí v Galaxii inteligentní život, se zaměřila na lidstvo. Ztracené zbraňové komplety musí být nalezeny. A ke všemu hypervepři nalezli zálibu v mučení a vraždění lidí… První kniha ze dvou.... celý text
Přidat komentář
Jestliže Kaldera byla v rámci universa Zmarů jakýmsi úkrokem stranou a rozvíjela si svoje vlastní témata, Archa navazuje na Odhalený vesmír daleko těsněji, než by se na první pohled zdálo. Začínáme válkou mezi Spojenými a Demarchy, která se sice pomalu blíží svému konci, přesto stále dává impuls mnoha pohnutým událostem. Do podrobností nejsme vtaženi, neboť se hned vzápětí objevují Zmarové a jejich hrozba všem inteligentním bytostem ve vesmíru. Vracíme se proto i k triumvirovi Nostalgie nekonečna Ilje Voljojové a na orbitu Obrody, kterou jsme v Odhaleném vesmíru opustili společně s Danem Sylvestem a jeho excentrickými vizemi. Reynolds nám pomaličku a polehoučku odhaluje další skutečnosti jím stvořeného galaktického universa a zatahuje nás hlouběji do struktury vyprávění. Přestože je zápletka dostatečně barvitá a bohatá, zdá se mi tato první polovina románu neobyčejně opatrná a zklidněná, ve svém konečném důsledku vlastně jen naťukává základní myšlenky a prokresluje kontury toho, co bude následovat. Ranvej je připravena, vzhůru k výškám…
Reynolds je prostě špička moderní space opery. Chcete se vydat ke hvězdám, nechat se fascinovat vizemi podivných civilizací a technologií vzdálené budoucnosti, aniž byste bloudili v nějakých obtížně pochopitelných transcendentních dimenzích? S tímto panem spisovatelem snad nemůžete šlápnout mimo.
Třetí díl "Odhaleného vesmíru" předpokládá znalost těch předcházejících, nelze jej číst samostatně. Zapomněli jste, co se dříve událo? Smůla, žádný souhrn se nekoná. Potkáme pár starých známých, seznámíme se i s několika novými charaktery: většinu jsem si oblíbila, občas jsem však měla problém porozumět jejich chování, některé činy poněkud postrádaly přesvědčivou motivaci.
Přiznávám, celá zápletka postavená na Zmarech, na vlastně nejasných záměrech tajemných strojů, mi připadala neuspokojivě podaná, přitažená za vlasy. Mnoho předpokladů, dohadů a teorií, na jejichž základě postavy jednají, přičemž já z pohledu (možná nepozorného) čtenáře neviděla dostatek důkazů hrozícího vyhlazení, tedy ani důvodů k panice.
"Archa" se mi netrefila do správného období, začetla jsem se snadno, bohužel jsem každý den vyšetřila jen pár minut při čištění zubů, případně před nočním vytuhnutím. Tato skutečnost + desítky stran hard sci-fi informací, vyvolávajících v mé lebce „bože, já jsem tak dutá“ efekt, měly vliv při konečném rozhodování: pátá hvězda zůstala těsně mimo dosah. Příště to určitě vyjde!
Třetí díl série o Zmarech. Zde se dočkáme plného objevení Zmarů, kteří konečně postřehli lidskou civilizaci a začínají jednat podle svého jména. Můj nejoblíbenější dvojdíl z této série s nápady, které berou dech (v této části za všechny hovoří Zmarská konstrukce u Rochu... něco naprosto neskutečného). A druhá část je ještě lepší!
Příběhy se začínají spojovat, takže jsem se opět setkala s oblíbenými postavami prvního dílu, navíc děj slibuje opravdu zajímavý závěr. Už se těším na další.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2003 | Odhalený vesmír 1 |
2005 | Archa. Kniha první |
2012 | Transport ledu |
2004 | Kaldera 1 |
2020 | Vzpomínka na modrou planetu |
(SPOILER) Hrozně nevyrovnaná kniha, výborné pasáže se střídají s nudnými. Místy je to výborné, místy naivní až hloupé (v této knize třeba pasáže s Trnem) . Moc jsem to nezkoumal, ale časové linky také nejsou zrovna příkladem excelentní přípravy spisovatelovy nebo spíš doklad o odbyté redakční práci.
Před nějakými patnácti léty j, kdy jsem to četl poprvé jsem byl tolerantnější.