Odkaz / Zakladatelé

19.08.2023

Fenomenální věc, která mě fascinuje tím nesmírným kontrastem - tak živoucně psané o tak plahočivých a ubíjejících skutečnostech. Máloco mi zní protivněji než úmorné bildungsromany o dívkách ze zajištěných rodin, ale Součková naprosto nabourává obvyklou představu takového vyprávění a přichází s ladně ukočírovaným proudem.
Text se točí kolem Marie Tomanové, která prochází různými životními fázemi - nejedná se však o hlavní postavu, nýbrž o jakýsi odpichový bod, kolem nějž se nabalují další a další příslušníci, přičemž jejich vazba je čím dál tím slabší, navíc svým množstvím i frekvencí výskytu Marii válcují, respektive vyrovnávají. Nemyslím si, že by Součkové šlo o jejich perfektní psychologické vykreslení; nejedná se o naprosto bedlivě prokrvené charaktery, definovány jsou spíš shlukem detailů a různými kategoriemi -
však taky jedním z hlavních motivů zde je lidské míjení, které je dáno prostorem (venkované u hradecké Roudničky X nová pražská buržoazie), genderem (bizarní umanutost v tom, kdo z páru obětuje desetihaléř pro zavolání výtahu) či socioekonomickým postavením (problematický vztah nájemník X nájemce).
Předkládanými maloměšťáky a zpovykanými vesničany by šlo velmi jednoduše pohrdnout, ale autorka místo toho dává přednost pečlivému vykreslení společenské atmosféry, v jejíž sešněrovanosti se obyvatelstvo dusí. Základním aktem rodiny Tomanových se stává jevení - neohrabaná snaha o prezentaci domnělé prestiže, která dává vzniknout groteskním situacím. Rukojmími tohoto přístupu se tak stávají děti. "číst! abys byla ještě pitomější", lamentuje matka Tomanová a její bigotní přístup odvane až obava, že by mohla vzniknout pověra, že doma na čtivo nemají finance; obdobně to je třeba s nákupem šatů. Autentický zájem je tak ututlán beze zbytku, což je vyjádřeno i nespočtem imperativů, "hubováním a pinglováním", které vytváří všudypřítomné rodinné napětí. Výchova dívek v domě, v němž "hlasy třepetají plamenem svíčky", tak nemůže vyvrcholit v nic jiného, než že i ony přijmou vzory, snaží se líbit a chovat podle toho, co se "sluší a a patří", a vcelku pasivně přijímají svého nastávajícího, přičemž nárok je takový, aby byl "alespoň snesitelný". Domnělá emancipace od rodičů se však záhy překlápí do nové svazující role, jejíž pohyb je omezován paranoidním bědováním manžela. "Ach, jak byl člověk nešťastný", píše Součková v jednom z mála míst, kde se (snad) jasně vynořuje vypravěč. Směřuje to sice k postavě Marii (a rovněž by šlo mnoho situací interpretovat pomocí genderových teorií), ale použitím abstrakta je jasné, že smutek zde zasahuje celé lidství, které není schopné odpoutat se od ustálených vzorců. Plyne z toho akorát odcizení napříč rodinou, která si nedokáže navzájem vyjednat své skutečné potřeby.
Proti tomuto životu, který by ideálně měl fungovat na základě přesně nalajnovaných konvencí, který je zmítán stereotypy a jehož představitelé žijí v iluzi jasně uspořádané reality, klade autorka způsob vyprávění. Řazení kapitol sice zhruba chronologicky odpovídá postupnému vývoji, ale dění (či spíš nedění - těžko nacházet v jednotlivých událostech příčiny a následky) uvnitř nich je ovládáno principem asociačním, který přehazuje události jako elektrická jiskra od tramvaje. Máme tak před sebou vyprávění s časem výsostně subjektivním. V jednom odstavci se mísí jak (zdánlivá) přítomnost, tak i zpětné reminiscence vyvolané drobnými detaily či náhlé průhledy do budoucnosti. Takové uspořádání ale možná mnohem lépe odpovídá skutečnému vnímání člověka, které není racionálně konstruováno a naopak neovladatelně přepíná mezi různými směřováními. Někdy dochází tímto způsobem až k realisticky úplně vymknutému vyprávění, kdy dění dostává imaginativní ráz a v příběhu se zjeví například sudičky (jejichž fatalistické ladění jako by tvořilo jen zdánlivý protiklad k nelítostným determinantům výchovy).
V takovém proudu se vypravěčský konstrukt ztrácí a nechává lapat po hlasu všechny ostatní. Máme zde sice dialogy, ty ale nejsou vyznačeny uvozovkami, nýbrž pomlčkami, takže pevná hranice mezi jednotlivými promluvami se maže. To umocňují rovněž další způsoby vyjádření především polopřímá řeč, jejíž původce mnohdy není jasný, případně se zjevuje až v nečekané chvíli, a dále také vnitřní monology, které jako by k někomu směřovaly, ten však není valně určitelný. Nejasná fokalizace tak způsobuje, že mnohé skutečnosti zde vidíme dokola a dokola, akorát pořád jinýma očima. Dominantní a pořádající hlas však téměř absentuje, jen ve vzácných chvílích na sebe upozorňuje v autorském plurálu, aby dokázal, že před sebou čtenář nemá rodinnou kroniku, nýbrž literární dílo: "museli bychom to vyhledati a sestaviti". Iluzi neochvějných pravd a faktů v proudu subjektivních domněnek vytváří paradoxně klepy a pověry. Věty uvedené slovy typu "všichni vědí" jako by se snažily suplovat vypravěčský hlas, záhy se však podlamují pod chrlením dalších mnohohlasí. Kontrast světa, v němž se občané utvrzují ve svém jednoznačném obrazu světa repetitivními frázemi jako "co je do všeho" či "všem se nelze zachovat", a tohoto bezprostředně neuspořádaného zpracování, je tak dokonán.
V tradičním románu bývají často určité životní milníky, podle nichž je vyprávění konstruováno. V Odkazu ani Zakladatelích po tom není ani památky. Hierarchie uváděného je značně nejasná - události, které by se nabízelo nazvat jako "klíčové", zde nemají přednost před každodenními banalitami, čímž se mimo jiné smývá význam jednotlivých událostí - jako by nevedly odnikud nikam. Názvy sice nastiňují určitou strukturu dějů v kapitole, ta je však značně neúplná a rozhodně nenaplňuje tradiční představu milníků. Skutečnost, že si bratr pana Kroupy dal párky před obědem, se může stát donekonečna omílanou skutečností, zatímco svatba dcery Tomanové je popisem značně ošizena. Je v tom i jistý podprahový humor, který chvílemi na stránkách dvojrománu čtu; pitvat se ve všednosti tak dlouho, až skutečně na povrch vytane její podstata, přestože je ve skutečnosti jen trapná a groteskní.