• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Má písmena - Milada Součková

Pod souborným názvem Má písmena představuje Česká knižnice čtveřici žánrově odlišných, avšak motivicky provázaných textů Milady Součkové. Zvolený titul zvýznamň... detail knihy

Nové komentáře u knih Milada Součková

Amor a Psyché

„raný experimentální román, který mi námětem připomněl Nerozlučné Simone de Beauvoirové, zatímco motivicky a marionetizací postav zase Weinerovy prózy; Amor a Psyché mi třeba oproti ironickým Zakladatelům přijdou spíš deziluzivní není to čtení pro zábavu a odpočinek, vyžaduje čtenáře aspoň trochu obeznámeného s evropskou meziválečnou literaturou a metaliterárními postupy, kdy psaní reflektuje sebe sama "Jistě je již čas, aby tato kniha skončila. Jistě je již čas, aby mladistvé nerozvážnosti a blouznění byly spoutány pevnou formou. / Nechť při tomto zasnoubení Amora a Psyché, konci právem oblíbeném každým čtenářem, vystoupí Múzy, Poezie a zvláště Próza, nechť zapíská Satyr na píšťalu a Paniscus na šalmaj."“... celý text
— los

---

Zakladatelé

„mistrně zachycené mezilidské vztahy v prostředí podnikatelské elity předválečné Prahy - společným jmenovatelem jsou peníze a pomluvy volné pokračování románu Odkaz a podobně jako v něm i v Zakladatelích je Součková výrazně autobiografická; prvotním záměrem však není sepisovat klasické paměti jako v čase pevně zakotvenou výpověď o "já", ale objektivizovanou er formou zachytit pomocí drobné, nicotné subjektivní vzpomínky obecnou charakteristiku doby, společnosti; jako by si vypravěčský hlas chtěl co nejvíc zachovat odstup od popisovaných dějů, jevů a obrazů, zůstat nad věcí, přestože je jimi zcela pohlcen a nenabízí srovnání, neboť žádný korektiv, vnitřní ani vnější, nemá a nezná v kontextu celého díla a dochované korespondence se Součková hodně opakuje, znovu a znovu píše v podstatě to samé, překvapila mne svou extrémní sebestředností“... celý text
— los

---

Odkaz

„románovou tvorbu Součkové jsem dodnes neznal, dříve jsem četl jen její Mluvící pásmo (které mne moc nenadchlo), ale jako zralá prozaička mě ohromila, nejen uhrančivě výstižným, v nejmenším detailu věrným zachycením české společnosti na venkově i ve městě před první světovou válkou, ale i moderním způsobem vyprávění (často je v této souvislosti připomínán Proust nebo Joyce, mně se vybavil i Šrámek nebo Poláček): objektivizovaná forma stírá rozhraní na škále různě (ne)spolehlivých vypravěčů, komentátorů dění, personálních vypravěčů, i promluv postav a jejich vnitřních monologů, čímž dává subjektivnímu postřehu platnost nadosobní, trvalou, obecnou prostě paráda, úplně zírám, jako bych četl z rodokmenu vlastní rodiny, hned jdu na druhý díl (Zakladatelé)“... celý text
— los

---

---

První písmena

„experimentální a ve své době asi velmi originální a moderní, asociativností obrazů trochu surrealistické, absencí interpunkce a vyšinutím formy hravě poetistické, tematicky přesně vystihuje ovzduší "lepších pražských rodin" před druhou světovou; text by mohl mít stejně tak 20 jako 200 stran a dojem by zůstal stejný, ale na prvotinu vlastně proč ne...“... celý text
— los

---

Odkaz / Zakladatelé

„(2. část komentáře) Spojujícím aspektem všech postav se v závěrečné kapitole nestává jakási nadosobní myšlenka, ale prostá židle, na níž zkrátka seděl kdekdo. Materiální záležitosti převážily - když se chvějící se dítě manželů Kroupových budí v noci s otázkou "Z čeho budu živ?", až jeho rodiče zemřou, je to nejpronikavější moment celého díla - najednou vytane ta tragická skutečnost, že odkázat lze jen kilogramy a kilogramy, nikoliv cokoliv duchovního, protože takový odkaz ve vyprázdněné společnosti prostě neexistuje. Poměrně často se napříč "příběhem" míhají také různé scény z kulturního/uměleckého života. Nikoliv však ve výsostné formě, nýbrž poklesle - umělecká díla zde figurují jako spekulace, nástroje či pozlátka, divadelní role je dána protekcí, básně jsou vnímány jako bezúčelné, moderní umění je odsouzeno kvůli tomu, že "se do něj pletou ženské". Takovéto momenty jsou ale morálně odsouditelné jednoduše, mnohem sofistikovaněji si Součková střílí z literárních konvencí, když v určitých částech napodobuje detektivku či variuje Romea a Julii. Zároveň tím poukazuje na určitost "udělanost" románu, na fakt, že se sice vychází z určité konkrétní skutečnosti, ale zároveň vyslovuje skromný nárok na to, aby nebyl čten jen jako (autobiografický) dokument. Napěchováno je v té knize o moc víc. Fakt, že v maturitním kánonu na mé střední škole byly ze 120 knih pouze 4 od žen, se stává s objevováním jmen jako Grögerová, Linhartová, Hodrová či Součková čím dál tristnější. Pan Kroupa je z těch lidí majících zálibu jezdit vlaky, jimiž většina lidí nejezdí. Rád vyhledává zvláštní spojení, co na tom, že vlak jede o hodinu či o dvě déle, když při tom vidíte kus nové krajiny. V noci je přece tma a není vidět" Ale přece se jede jinudy a ne tratí známou jako staré boty. Co na tom, že se někde čeká! Člověk vystoupí, nadechne se čerstvého vzduchu, projde se, prohlédne si stanici, protáhne se a jede pěkně dál. (s. 410)“... celý text
— lubtich