Odlévání zvonů
Jaroslav Seifert
Knížka je vlastně cyklický zpěv, v němž jsou jednotlivé oddíly, námětově různé, spjaty společnou atmosférou básníkových úvah o smyslu života a umění.
Přidat komentář
Ač je při odlévání zvonů pěkně horko, verše se zdají být poněkud chladné, bez jiskry.
Jen jednou jsem spatřil
slunce tak krvavé.
A pak již nikdy.
Zlověstně padalo k obzoru
a zdálo se,
že někdo rozkopl dveře pekla.
Ptal jsem se na hvězdárně
a vím už proč.
Peklo známe, je všude
a chodí po dvou.
Ale ráj?
Možná, že ráj není nic jiného
než úsměv,
na který jsme dlouho čekali,
a ústa,
která zašeptají naše jméno.
A pak ta krátká závratná chvíle,
kdy smíme rychle zapomenout
na to peklo.
Seifertovu sbírku "Odlévání zvonů" charakterizuje všudypřítomný eros. Asi budu hodně ošklivý, ale obsahově charakterizuje většinu veršů větička z jednoho písňového textu Sváti Karáska, popisujícího komunistické vězení: "Píču vidím i v chlebový střídce" (tuším, že to je z písně "Ženský jsou fajn"). Přiznávám, že mě tahle "samčí" poetika trochu nudila a připadala mi, ve vší kráse a vynalézavosti verše, poněkud přízemní. Zajímavější to začne být teprve ve chvíli, kdy se, vedle ženských ňader, břich a klínů, básníkovi do jeho veršů začíná vkrádat stáří a smrt... Za obsah tři hvězdičky, za vynalézavé metafory pět...
Vzpomínky, bolest, krása a dávné milování. Ač mnohdy pesimisticky laděné, přesto krásné svou opravdovostí.
Autorovy další knížky
| 1925 |  Na vlnách TSF |
| 1971 |  Maminka |
| 1999 | Všecky krásy světa |
| 1950 | Píseň o Viktorce |
| 1984 | Býti básníkem |
Jedná se o tanec zamýšlené meluzíny melancholie.