Odložený život
Dita Krausová
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/459139/bmid_odlozeny-zivot-pk4-459139.jpg
4
220
220
Od oslobodenia koncentračného tábora Osvienčim prešlo sedemdesiatpäť rokov a Dita Kraus, rodená Polachová, jedna z tých, čo prežili, sa rozhodla napísať knihu spomienok nielen na koncentračný tábor, ale na celý svoj život. Narodila sa v rodine pražských židovských intelektuálov, chodila do školy, mala veľa kamarátov a nikdy jej ani na um neprišlo, že je v niečom iná. Až keď si jedného dňa našla na lavici kus papiera so slovami: Si Židovka. „Čo je to Žid?“ spýtala sa rodičov. Zakrátko to pocítila na vlastnej koži, keď po vyhlásení Protektorátu Čechy a Morava začali platiť vyhlášky a zákony, ktoré krok za krokom vylučovali židovské obyvateľstvo z väčšinovej spoločnosti. Po čase ju ako trinásťročnú deportovali s rodičmi do geta v Terezíne a neskôr do Osvienčimu, kde jej otec zomrel. Dita s matkou prešli selekciou doktora Mengeleho a s ďalšími spoluväzenkyňami ich poslali na nútené práce do Nemecka. Krátko pred koncom vojny ich presunuli do koncentračného tábora Bergen-Belsen, kde sa dočkali oslobodenia. Po vojne sa Dita vydala za Otta Krausa a veľmi pútavo opisuje situáciu a nálady v povojnovom Československu, v roku 1948 zasiahnutom februárovými udalosťami. Tie napokon prispeli k rozhodnutiu Krausovcov emigrovať aj s ročným synom do Izraela. Je to ďalšia kapitola ich života, síce slobodného, ale aj plného úskalí, akými boli existenčné zabezpečenie rodiny, hľadanie optimálneho zamestnania, aby uživili rozrastajúcu sa rodinu, choroby a pre Ditu napokon aj smrť najbližších.... celý text
Literatura faktu Válečné Biografie a memoáry
Vydáno: 2020 , Ikar (SK)Originální název:
A Delayed Life: The True Story of the Librarian of Auschwitz, 2020
více info...
Přidat komentář
Je neuvěřitelné jak dokáže člověk být silný. Dechberoucí čtení, které každého donutí se zamyslet, co se dělo.
Když jsem byla malá, v naší ulici žila stará paní - Polka židovského původu - která k nám občas zašla na štamprlku a vzácně se rozpovídala. Jako děti jsme seděly a ani nedutaly, ale samozřejmě ani trochu nechápaly, o čem mluví...
Tyto paměti Dity Krausové mi její styl vyprávění v lecčem připomínají, smutné a drásavé. A čím jsem starší, tím hůře se mi takové knihy čtou, nehledě na to, jak jsou dobré.
Jsem ráda, že kniha je celkový životopis, nepřináší jen válečné roky, ale i povídání o pěkném dětství, mnoho zajímavých informací o životě v kibucu v Izraeli, cestách, rodině a dalších tragédiích, které jsou popsány jednoduše a stručně, ale kolik bolesti musejí ukrývat. Obdivuhodná žena - občas lehkomyslná, občas trochu malicherná, ale prostě obdivuhodná.
Takovou knihu by si měli přečíst všichni. Vůbec si neumím představit, že bych něco takového přežila.
Autobiografie Židovky Dity - sledujeme celý její život od útlého dětství, dospívání až po stárnutí.
Zpověď těch nejděsivějších hrůz, které spolu s rodinou zažila v koncentračních táborech. Podává svědectví o tom, jak probíhalo osvobození, jak těžké bylo začlenit se zpět do běžného života - škola, zábava, randění. O tom, kde a kdy potkala svého manžela, s kterým založila novou rodinu.
Zaujalo mě zejména líčení života v kibucech, které jen dokazuje, že život nebyl peříčko ani po ukončení války. Ba naopak, boj za (osobní) svobodu trval dál...
Kdo čeká podrobný popis, jak to chodilo v koncentračních táborech, na své si nepřijde. Kniha je pojatá spíše jako autorčin vzpomínkový životopis, čímž se mi velmi líbila, mám moc ráda takový průřez celým lidským životem, zvláště když je z průběhu 20. století.
Opravdu zajímavá autobiografie. Popisy staré Prahy, koncentračních táborů a mladé Izraele jsou velmi poutavé. Doporučuji přečíst.
Poprvé jsem tuto dámu viděla na veletrhu Svět knihy v loňském roce a hrozně mě zaujala ta šílená fronta lidí, kteří stáli na její podpis. Začala jsem se blíže zajímat, kdo to je, až jsem se dostala k jejímu životopisu. Nicméně podtitul je celkem zavádějící, jelikož samotnému "přežívání" v koncentrácích se věnuje jen část této knihy.
Ze začátku mě kniha moc nebavila, autorka zde popisuje své dětství. Vlastně mě nejvíce zajímalo právě to syrové a reálné vyprávění o jejím pobývání v Osvětimi a dalších koncentračních táborech. To byla opravdu síla. Klobouk dolů před lidmi, kteří takové hrůzy přežili a nezbláznili se. To je pro mě docela nepředstavitelné. Ale to právě kvůli tomu, že si něco takového vůbec nedokáži představit.
A pak jsem byla hodně zvědavá na ten návrat a autorky popis života v Izraeli. Od toho jsem popravdě čekala trochu víc.
Celkově však smekám před touto osobností, její život opravdu nebyl procházka růžovou zahradou. I přesto jsem při čtení měla pocit, že si autorka váží každé (nejen) prožité chvíle svého života a také svých zkušeností. Až po dočtení jsem pochopila pravý význam názvu knihy - Odložený život.
Chvíli před touto knihou jsem četla knihu Henry - příběh polského plavce.
Teď jsem přečetla Odložený život Dity Krausové. Dle mého pohledu to bylo nebe a dudy. Vyprávění života Dity je velice pěkně zpracované. Poutavé a psáno s určitou noblesou. Začátek byl takový neuspořádaný, ale další vyprávění už bylo krásně plynulé. Autorka neměla jednoduchý život. Prošla si několika koncentračními tábory. Ani manželství s Otou mi nepřišlo šťastné. Dcera Michaela ji zemřela ve velice mladém věku. Po válce se uchýlila s rodinou do Izraele, kde v současné době i žije. Když se ji posluchači pořádaných besed o holocaustu zeptají, zda měla po válce šťastný život. Nepřímo vždy odpoví a sama přiznává: "Kéž by to tak bylo..." Je to i z vyprávění cítit. Za mě velmi pěkně zpracované vyprávění spisovatelky, která přes všechny strasti v současné době ještě žije. Doporučuji.
Začátek a konec je trochu útržkovitý, ale chápu, že paní autorce to tak dávalo smysl.
Jsem ráda, že jsem se dozvěděla hodně o životě v kibucech.
Knihy o válce a holocaustu čtu velmi výjimečně. Nyní jsem se pro jednu takovou rozhodla na základě zdejších komentářů, pro její název (připadá mi, že nyní vedeme "odložené životy") a také proto, že knihu Osvětimská knihovnice jsem kdysi odložila nedočtenou. Tuto vzpomínkovou knížku paní D.K. jsem četla pomalu a přečetla ji celou, se zájmem a obdivem. Skutečné osudy jsou vždy působivější a o to víc, když je vypravečka upřímná a prozradí i to, co si vyčítala nebo v čem chybovala. Velmi čtivé, lidské, poučné a hodnotné čtení.
Výborná kniha, cením si, že zobrazoval i dobu po válce až do současnosti na rozdíl od jiných knih s podobným tématem. Moc mi vyhovoval styl psaní a příběh mě hluboce zasáhl. Rozhodně jej budu doporučovat svým žákům :)
Nějak nevím jak mám tuto knihu ohodnotit. Musím se přiznat, že mě chvílema dokonce nudila. V předválečné a poválečné části jsem měla chuť pár stránek přeskočit, protože mi celkem nic zajímavého nepředaly.
Knihy o holocaustu si chce člověk přečíst zejména aby se dozvěděl o životě v koncentračních táborech. Tady to vlastně byla jen třetina knihy. Ale tuto část hodnotím na výbornou.
Zajímavý příběh jedné z těch šťastných, popsaný prostě bez příkras. V poválečné části jsem se trošku ztrácela.
Životní osudy Edity Polachove od mládí az do stáří. V knize popisuje dobu před válkou, za války a po válce. Neměla na růžích ustláno, a já ji obdivuji za to, co vsechno dokázala snést. Hodně mne překvapil život v Jeruzalémě v kibucu, o těchto zařízeních jsem toho ještě moc nečetla, ale myslím, že pro mne by takové uspořádání nebylo. Jedná se o životopisný román psaný zajímavou formou.
Skutečný příběh ženy, která rozhodně neměla lehký život, ale přesto se dokázala vyrovnat s traumatem holocaustu i se ztrátou většiny rodinných příslušníků, inspiroval španělského autora Antonia Iturbeho k slavnému bestselleru Osvětimská knihovnice. Autorka, vyrůstala obklopena milující rodinou až do chvíle, kdy do Československa vtrhla Hitlerova vojska. V listopadu 1942 byla celá rodina deportována do Terezína a odtud dále na východ. Jako jediná z rodiny přežila a dočkala se osvobození. Po válce se v Praze provdala za známého českého spisovatele Otu B. Krause, s kterým v roce 1949 emigrovala do Izraele. Svou neuvěřitelnou životní cestu popisuje věcně, bez zbytečného sentimentu jako čtivou mozaiku nejzásadnějších životních momentů. Podává tak ojedinělé svědectví o událostech našich dějin od meziválečných let minulého století až do současnosti. Rozhodně doporučuji k přečtení, už dlouho jsem nečetla tak zajímavý životní příběh...
Paní Dita prožila nelehký život, ale dokázala žít i s úsměvem. V knížce je spoustu informací, jak žili Židé před válkou, za války, ale i po válce. Jaký byl život, co opustili Českou republiku a jaký byl život v kibucu. O holokaustu je napsáno hodně knih, ale jak se žilo těm lidem po válce, to už popsáno nebývá. Nedávno jsem viděla v televizi pořád s paní Ditou a je to velmi příjemná paní.
Štítky knihy
koncentrační tábory Osvětim (koncentrační tábor) vzpomínky rodina Izrael Terezín emigrace poválečná doba holokaust, holocaust kibuc
Na knize je krásné to, že je to v podstatě život obyčejné ženy. Byť pro mnohé život neobyčejný. Kniha je zvláštní. Zpočátku mě moc nebavila, jakoby autorka chtěla zmínit cokoliv, na co si vzpomene a občas se dlouho věnovala nezajímavým věcem. Ale k jejímu životu to patřilo. Na knize se mi líbilo a zaujalo mě hned několik věcí - autorčin nadhled a snaha nedělat ze sebe nějakou oběť. Dané věci se prostě staly, jako součást (jejího) života a po nich šel život dál, byť se vzpomínkami. Asi málokdo nebo nikdo ze čtenářů knihy si nedokáže představit nebo se alespoň jen trochu vcítit do toho, co autorka popisuje. Naprosto mnou vnitřně v knize otřásly dvě věci - když někomu, kdo zažil to co ona, kdo zažil pokus o naprosté setření, zničení a smazání jejího lidství, po válce její židovští krajani řekli: "Musíte přejmenovat vaše dítě, protože jeho jméno není židovské." Já na jejím místě bych se otočil na patě, poslal je do (víte kam) a už by mě tam nikdo neviděl. Druhá věc bylo setkání s člověkem (židem), který prohlašoval, že koncentrační tábory přežili jen kolaboranti a kurvy. Právě tenhle pohled neidealizování mi na knize přišel nejvýraznější a nejdůležitější. Paní Dita Krausová prostě popsala svůj život, se vším všudy. Jeden lidský život. V dobrém i zlém. Život, který nebyl jen o druhé světové válce a koncentrácích, ale i o poválečném Československu, přesunu do Izraele, hodně kniha řekne o kibucích (na něž mi trochu popravila pohled) a přátelstvích a setkáních, která přetrvala i půl staletí. Jsem hodně rád a těší mě, že se dožívá tak vysokého věku a, jak sama píše v závěru: "Jsem šťastná, že přes Hitlerovy snahy nás vyhubit tu je nyní čtrnáct Krausových poválečných potomků."