Odpoutaný Prométheus
Percy Bysshe Shelley
Lyrické drama. Odpoutaný Prométheus je vrcholným dílem Percy Bysshe Shelleyho z roku 1820. Jedná se o filozofické drama, jehož hlavním tématem je osvobození lidské myšlenky. Je to obměna antické báje o Prométheovi, který se vzepřel bohům Titánům a přinesl lidem oheň. V antické báji se pak Prométheus nakonec podvolí Diově vůli, kdežto u Shelleyho vzdoruje až do té doby, dokud není tyran svržen z trůnu. Tento tvrdý vzdor jedince proti silnější vůli se nazývá titanismus. Shelley v tomto díle vyslovil své přestavy o svobodném životě člověka a o konečném vítězství dobra nad zlem. Znění tohoto textu vychází z díla Odpoutaný Prométheus tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Mladá fronta v roce 1962. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2018 , Městská knihovna (Praha)Originální název:
Prometheus Unbound, 1820
více info...
Přidat komentář
Popis knihy: v mytologii se Prométheus nevzepřel bohům-Titánům, ale bohům (to Prométheus je naopak Titán). Taky se nepodvolil, ale osvobodil ho Héraklés.
On se respektive ani přímo nevzpeřel, jen je podvedl (přesněji Dia).
Spousta příběhů v řecké mytologii často mělo/má několik verzí, ale myslím, že tady jich víc není, Prométheus se nepodvolil.
Knížka samotná? Anarchistická, utopistická, antimonarchistická, "znásilňující" řeckou/římskou mytologii, neuctivá a mohl bych pokračovat.
Vždycky, když se nepolitičtí spisovatelé (bez sebemenších základů politologie, ekonomie, práva, atd) pouští do "filozofování" o politice, tak to opravdu stojí za to. -,-
Můj původní komentář k tomuto dramatu jsem se rozhodl smazat po přečtení komentáře od Jass, považoval jsem jej poté za poněkud omezený a hloupý, respektive, já jsem si připadal poněkud omezený. Přečetl jsem si tedy tuto báseň znovu. A se smutkem konstatuji, že se můj pohled na ni příliš nezměnil. Snad jsem teď textu ochoten přiznat vícevrstevnost.
Inu, první věc, kterou je třeba zmínit je samotná postava Prométhea. Ač se jedná o hlavní motiv knihy, dějově má pouze význam motivace, nikoliv prostředku, či hlavního hrdiny. A tak nám Prométheus ztvárňuje pouze důvod pro revoltu proti diktátorovi – Demogorgon jako zástupce celého světa otroků svrhává Jova, tyrana a brutálního despotu. A jsou to právě postavy Demogorgona a Prométhea s Jovem, které můžeme považovat na celé básni za to opravdu zajímavé.
Koho reprezentuje Jupiter? Nabízejí se nám tu dvě roviny. Mytická – Bůh a pragmatická – jakýkoliv monarcha, tyran. Z důvodů celkového kontextu zůstaňme u první možnosti. Jupiter, jakožto jeden z celého pantheonu bohů, nám tu v rámci příběhu zastupuje monoteistického omnipotentního boha.
Proti tomu se nám staví dva revoltující. Prométheus a Demogorgon. Prométheus je přirovnán k Ježíši. Prométheus se dokonce stává – přiznaně – předchůdcem Krista. Upřímně se mi toto přirovnání ovšem nezdá vhodné, ba dokonce, nezdá se mi platné. Ježíš je synem – dílem mocného tyrana, kterého se snaž de facto zpropagovat mezi větší množství otroků tím, že poněkud zmírní jeho krutost. Prométheus se a priori rve za lidskou samostatnost, svobodnou vůli. Zatímco Ježíš káže: „Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.“, Prométheus metá Jovovi do tváře: „Hleď na tuto Zem a dav svých otroků, jimž dáváš za modlitby, lopotu a strašnou oběť srdcí zlomených jen planou naději a bídný strach.“.
Jistě, mohli bychom říci, že Prométheus a Ježíš spolu nesou motiv utrpení. Jenže zatímco Ježíš nese své utrpení pocházející z rukou lidstva samého jako propagandu „vladařova odpuštění“, Prométheus nese to své z rukou tyrana jako trest za revoltu, za vzdor, kterým chtěl z otroků udělat nositele svobodné vůle. Nakonec mi z toho vychází to, že Shelly snad musel použít motiv Ježíše jako satiru.
Podobnost Prométhea a Miltonova Satana, tu už bych byl ochoten připustit poněkud spíše. Oba jsou představiteli vzdoru proti tyranovi a ani jeden neuspěje. Pravda, Satan je běžně brán jako charakter s, pokud nic jiného, velkým přebytkem špatných charakterových vlastností. Milton na druhou stranu v jejich předvádění nepůsobí tak úplně přesvědčivě, takže můžeme na připodobnění Satana a Prométhea přistoupit bez větších obtíží i přes to, že Prométheus jakoukoliv negativní charakteristiku postrádá.
Obzvláště výraznou podobnost nutně pocítíme, když Prométheus říká: „Tři tisíce let, hodin bez spánku a vteřin rvaných dravou bolestí, až rostou v roky, muka, samota, zoufalství, výsměch – toť mé mocnářství, oč slavnější než to, jež obzíráš ze svého trůnu.“ a vzpomeneme si na Satovnovo přeslavné Líp v pekle vlást.
Větší podobnost se Satanem bych však viděl spíše v Demogorgonovi. S tím rozdílem, že Demogorgon uspěl. U Demogorgona jako démona, či ducha bychom mohli také spatřovat pokračování řady titáni – bohové – duchové? – a na konci třeba i lidé.
Tento komentář se stává příliš dlouhým a to jsem se rozčílil jenom nad jedním bodem. Samotný se plánuji zamyslet ještě nad Duchem hodiny a některými dalšími motivy, ale zde se o tom již šířit nebudu. Shrnu už jen rychle můj názor nad celou knihou. Ano, první část je zajímavá a její motivy by se daly dlouze rozebírat, zbytek knihy se však stává z naprosté většiny bezobsažného krasořečnění, které nejen že nemá žádný faktický efekt, ale ani se dobře nečte. Obsah jako takový možní zabírá čtvrtinu? Celého textu. A stále si stojím za tím, že Goethova báseň Prométheus je mnohem zajímavější čtení, nežli toto drama.
(SPOILER)
Už dlouho jsem nemusela nějakou knihu nechat tak dlouho odležet před sepsáním komentáře, ale vůbec jsem si nebyla jistá, co že si to vlastně myslím...
Předně je asi potřeba říct, že tohle není snadné dílo, zavádí svojí délkou a... nevím čím ještě, ale tváří se nevině a jednoduše, přičemž není ani jedno. Osobně jsem se v knize úplně ztratila a příliš mi nepomohlo ani když jsem si přečetla shrnutí... Jak to vyjádřil sám autor:
"Mluvíš slova tak vzdušná, nevnímám je."
Vzhledem k místnímu naladění začnu klady. Začátek je vynikající, Prométheus je pro moderního čtenáře velmi přitažlivou postavou - pro mě bylo obzvlášť fascinující ho sledovat, protože se mi zase pár teček propojila. (Ano, vím, že bych měla Shelleyho přestat číst jako komentář k dílu jeho manželky...) Přijde mi fascinující, jak jsou jejich díla částečně vrostlá do sebe. Přijde mi fascinující, že po vydání "Frankenstein or Modern Prometheus" začíná Shelley pracovat na svém vlastním Prométheovi. Přijde mi fascinující, že i tady se vyskytují Miltonovská témata. Podobnost Prométhea a Satana je neskutečně zajímavá... obzvlášť proto, že další koho Shelley do této rovnice přidává je Ježíš - Ježíš pomalu umírající na kříži se překrývá s Prométheem přikovaným ke skále zatímco je rván fúriemi. Je zajímavé, že zatímco Frankenstein/Prométheus/Satan Mary Shellyové, který Bohu krade klíč od života je šedou až spíše nesympatickou postavou, Prométheus Shelleyho je tu hrdinou, ač velmi vymykajícím se hrdinskému stereotypu.
Furie: " Vidíš ten symbol? Ti, kdo pro lidstvo
v okovech, křivdách, pohrdání trpí,
sobě i lidstvu tisíckrát víc škodí."
Osobně část s fúriemi považuji za asi nejlepší z celého díla. Jenomže jak už bylo řečeno níže, pak se celý příběh poněkud rozplizne. Myslím, že Shelley svého čtenáře poněkud přecenil - ale možná je to také tím, že dnešní čtenář už zkrátka o některých věcech nemá takové povědomí - kupříkladu postava Demogorgona mě osobně zmátla, protože jsem o něm předtím neslyšela. Celkově musím přiznat, že velký požitek z čtení mi to nepřineslo, nicméně se domnívám, že je to z důvodů daleko komplikovanějších, než navrhují komentáře níže.
Co se týče otázky, jak toto dílo mohlo být napsáno 30 let po Velké Francouzské revoluci - tohle dílo je reakcí a kritikou VFR :-) Shelley tu kritizuje nahrazování jednoho tyrana druhým (Saturna Jupiterem) a navrhuje anarchistické řešení... Je to naivní? Jistě... ale jeho myšlenku/filosofii to předává.
Otázka kladnosti Demogorgona už je trochu zajímavější. Osobně se domnívám, že Shelley zkrátka hledal někoho s potenciálem být mocnější než Jupiter (ostatně využít věštbu ohledně Thetis ke změně celého příběhu považuji z Shelleyho strany za geniální) a kdo se pro takovou roli hodí lépe než síla jejíž samotné jméno je tabu.
Stále mám ale pocit, že jsem byla schopná vstřebat možná tak 20% celého díla a zbytek mi proklouzl mezi prsty. Četla jsem Valjův překlad a oproti originálu jsou tam určité nepřesnosti (nevím jak moc, na jednu jsem přišla docela náhodou, ale byla to taková školácká chyba, která mě moc nepovzbuzuje...). Přestože hra není primárně určená k divadelní produkci, bych ji docela ráda viděla na jevišti, myslím, že v nějakém inteligentním moderním zpracování s pár škrty a pár přílepky by to mohl být úžasný zážitek...
"Ohyzdná maska spadla. Člověk je
svoboden, neomezen, bez vládců,
bez národností, nerovností, tříd,
bez bohoslužeb, hrůzy, titulů,
svůj vlastní král a moudrý, spravedlivý."
Ano, poezie to je, ale celkové filosofické zakotvení je pochybné. Patos není na místě - svrhnout tyrana do zapomnění totiž ještě nic neznamená. Nechápu, jak toto dílo mohlo vzniknout 30 let po Francouzské revoluci. Jsou tam pěkná místa, ale celek je opravdu naivní.
Začátek byl zajímavý, ale zbytek se mi nelíbil ... takže celkově mi nejspíše moc tato hra nesedla ...
Docela dobře chápu, proč se tahle knížka stala významným dílem literatury. Ale už se mi špatně četla, jak se k té neobvyklé větné stavbě přidala ještě dnes už zastaralá slova.
Krásná báseň o hrdinství a vzdoru slabšího proti silnějšímu. Vyvolává ve mě dojem, že všechno je možné, pokud vytrvale vzdorujeme a nenecháme se zničit. Jak také učinil Prométheus a byl odměněn svobodou a klidnou myslí, že žádné zlo nevykonal. V básni se objevuje mnoho postav a okouzlující dialogy, je tedy pestrá a čte se velmi dobře.
Shelleyho Odpoutaný Prométheus je především sociálně-kritické filosofické dílo a jako takové potřebuje na čtení svůj klid, čas a čistou mysl. Možná to je její hlavní problém, že toto mnoho čtenářů nemá a já osobně tu knihu nečetl zrovna v patřičném rozpoložení. Proto mi jako celek nějak neutkvěla v paměti a nějak zvlášť mě nezasáhla, což se ale nedá říci o určitých velmi zajímavých pasážích, zvláštní autorově fantazii a mnohdy až onanisticky květnaté mluvě.
Štítky knihy
anglická literatura divadelní hry anglická dramata
Autorovy další knížky
1962 | Odpoutaný Prométheus |
1960 | Lyrika |
1974 | Tři stálice |
1947 | Citlivka |
2011 | Překlady III – Sedm romantiků |
Na svou dobu jistě vzpurné a rebelující, z dnešního pohledu naivní. Jistě mi něco uniklo, nicméně mám pocit, že Shelley se nevěnuje původu stavu nebo rozhodně ne dostatečně, zato dává na odiv své přesvědčení v nevyhnutelné cestě a výsledku. Na druhou stranu, i tomu se mi nechce věřit a myslím se musím nutně vrátit ke dvoum, třem pilířům básně. Hlavně - nejsem si absolutně jistý postavou Demogorgona, bohužel zrovna tady Shelley zarazil drápek hodně málo - chtělo by se říct "Jistě, je to jen zhmotnění", ale prostě..