Oheň po slavnosti
Kamil Bouška
Debut mladého básníka Kamila Boušky (1979), člena skupiny Fantasía. Bouškovu poezii známe dosud jen fragmentárně. Ve sborníku skupiny Fantasía, jíž je členem, publikoval rozlehlejší básně, v nichž se nechával unášet proudem slov a imaginace. Otiskl také komornější verše, v nichž vyzkoušel svoje vlastní řešení bytového interiéru, tolik rozšířeného v české poezii posledních let. Naposledy se objevily ukázky z nového cyklu Rozemnutá země, jakési osobní variace mýtu o stvoření světa. – Vzhledem k energii, s níž promlouvá v různých variantách Bouškův osobitý hlas, i vzhledem k tomu, že některé z jeho básní zmíněnou bytovou poetiku pozoruhodně nabourávají a demontují, je pro mě vydání Bouškovy prvotiny Oheň po slavnosti záslužným a očekávaným počinem – Jonáš Hájek.... celý text
Přidat komentář
Složitá sbírka Bouškova sbírka, která se mi jevila trošku nesystematická. Bouška je znám svou angažovaností (i když se zde projevuje nejméně), a tak jsem hledal různé náznaky této poetiky. Ty se však v této sbírce mnoho nevyskytují. Nejvíc na mě zapůsobily básně: Stará žena v metru, Rock a Čekárna. Při četbě jsem se také zamýšlel nad místy, kde se asi básně odehrávají. Často byl zmíněn motiv jakéhosi pokoje (místnosti, místa), to ve mě evokovalo vzpomínku na verše P. Hrušky. Ten sice tento motiv využívá odlišným způsobem a naplňuje ho jinou sémantikou, ale obrys je stejný. Jakoby se lyrický subjekt ptal po svém místu zde, po našem místu v minulosti a jaké místo budeme zaujímat v budoucím čase.
Autor právě chystá k vydání svou druhou knihu ve stejném nakladatelství. Jsem zvědavý, jaká bude. Oheň byl silný právě tou tušenou výbušností pod povrchem, která jen jemně rýhuje autorův kultivovaný projev.
Vynech minulá století. Každá zkamenělina
je přetížená životem,
který tone v záchranném kruhu z mramoru.
*
Sbírka se mi v hlavě zobrazila jako jemná pavučina. Protože je tón řeči klidný a nehýří expresivními výrazy, zdálky by se zdálo, že je síť chladná a stabilní. Zblízka je ale vidět, že mnohé uzly různobarevně svítí a možná i nebezpečně žhnou.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2018 | Inventura |
2011 | Oheň po slavnosti |
2009 | Fantasía |
2015 | Hemisféry |
2023 | Dokumenty |
Tahle Bouškova "rozčtvrcená" sbírka je dost suverénní počin – jednotlivé oddíly se sice vždy zaměřují na něco jiného (zjednodušeně: prostor, lidé, čas, osobní básně), ale dohromady tvoří dle mého dost koherentní celek. Bouška sice mění způsoby pozorování (někdy je subjekt zcela nečitelný, jindy je pouze "spolujezdec", někdy na něm báseň zcela závisí), ale jeho poetika a "nový patos" (ten funguje velmi dobře, představuji si to něco jako nepatetickou emotivnost či jak to říct, každopádně mi to Bouškovy básně evokuje) se nemění. Ostatně i poslední báseň, v níž je subjektem partnerka, už jen názvem odkazuje k návratu a tedy uzavřenosti této sbírky.
Bouška nadzvedává lino, ohmatává nábytek, odhaluje lidské pudy v nánosu všedních dní (krásná báseň "Pokojové zvíře"). Šmátrá pod povrchem, nejen v uzavřeném pokoji, ale i vnitřním světě (ostatně je v tom i jistá hra, jako bychom občas nevěděli, o co se teda jedná).
Básně z druhého oddílu pak načrtávají různé postavy ze společenského okraje. Mnohdy tuto skutečnost evokuje už samotné prostředí, kde se postavy nacházejí; zašlá kupé, šedivé chodníky, blátivá neurčitá prostranství. Není pak divu, že vsunutý výjev z doby druhé světové války nepůsobí v oddílu nijak ostentativně.
Další dva oddíly nabízejí podprahové energické obrazy plné časových změn a rozkolů ("Nad touhle fotografií zamrznou rty a ještě jednou omdlí ve mně den a podlomí kolena"), potažmo partnerské situace mnohdy formované jako rozvětvující se labyrint.
Málokdo s jazykem pracuje tak precizně jako Bouška; uhlazené verše prvního oddílu i více rozprostřené a rozmáchlé verše oddílů dalších působí uhrančivě. Kombinují se všechny smysly, nešetří se přívlastky a přirovnáními. Někdy to může působit až příliš okázale, ale popravdě mi Bouškův styl vyhovuje. Dává přednost popisu před odbočujícími metaforami, je přesný, v tom tkví i čtenářská působivost jeho textů.
Komu chybí světlo
Širokou stěnou šedi vede bílý pruh směrem k městu.
Billboardy zalité olověným obzorem
vystupují před očima jako přízraky
symboly polámaných končetin zašlého světa.
Ticho se rozkládá v ulicích jako ve smuteční síni.
Až přijedu domů, otevřu okno a mlha sevře obrysy.
Sousedé na vedlejším balkóně
budou cinkat sklenicemi
a rozlévat svůj velký hlučný smích
do malého kosmu.
(s. 19)