Ohně: Láska a jiné katastrofy
Sigríður Hagalín Björnsdóttir
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/518927/ohne-laska-a-jine-katastrofydHRFUJ-ESF-.jpg
4
57
57
Co všechno se může stát, když se probudí aktivní sopka? Poloostrovem Reykjanes cloumají zemětřesení a probouzejí k životu osm staletí dřímající sopky. Nikdo je nezná tak dobře jako vulkanoložka Anna Arnardóttir, která si musí poradit s vůbec nejtěžším úkolem své dosavadní kariéry. Mezitím však ztrácí kontrolu nad svým na pohled krásným a dokonalým životem. Podaří se jí odvrátit tragédie, k nimž se nepochybně schyluje? Román, který spojuje vědu a literaturu, nabízí zamyšlení nad morálními i praktickými otázkami, jak jako lidé přežít ve vztazích a jak čelit přírodním živlům.... celý text
Literatura světová Romány Ekologie, živ. prostředí
Vydáno:
2022
,
Argo
Originální název:
Eldarnir: Ástin og aðrar hamfarir, 2020
více info...
Přidat komentář
Veľmi originálne a fascinujúce spojenie vedy a literatúry v jednej knihe. Hlavná postava, vulkanologička, skúma celý život prírodné živly, je veľmi racionálna a myslí si, že ju máločo môže ešte v živote prekvapiť. No občas to vybuchne, keď to najmenej čakáte. Kniha sa zamýšľa nad morálnymi i praktickými otázkami ako prežiť katastrofy, tie živelné aj tie vo vzťahoch. Napriek tomu, že dej je v istých aspektoch pomerne predvídateľný, autorke sa podaril napísať príbeh, ktorý čitateľa dokáže pohltiť a záver je hodný pomenovania psychotriler.
Keby som si z nejakej knihy chcela vypísať veľa "citátov," tak by to bola práve táto. Myšlienky z tejto knihy by sa hodili aj na maturitné témy, no uznajte, napr.: " Bez vědy jsme jen nevzdělaná zvířata vydaná napospas přírodním živlum. "
Mám ráda knížky, kde se něco nového dozvím. Kniha je nabitá dějem a tím , co se teď děje na Islandu i aktuální. Odbornou část o erupcích sopek skvěle doplňuje osobní příběh vulkanoložky Anny, takže nouze o výbuchy není ani v osobním životě.
Kniha mne opravdu chytla a nepustila až do konce. Zajímavé propojení přírodních a duševních erupcí. Ano, osobní příběh Anny je sice trochu klišé, ale na mě působil přesvědčivě - postavy nejsou černobílé a čtenář s nimi soucítí. Děj je opravdu mistrně vystavěný, krásně graduje a líbily se mi i odbočky do minulosti sopek i hlavní hrdinky. Kniha je navíc skvěle graficky zpracována.
Moc se mi líbily popisy tektoniky, chování sopek a rovina příběhu se zkoumáním a čekáním na erupci. Naopak ta osobní rovina mne moc nebavila. Paralela katastrofy lásky ke katastrofě přírodní sice vcelku obstojí, ale nějak to nebylo ono. A neseděl mi způsob psaní, v tomto případě mi absence přímé řeči přišla velmi rušivá. Knihou jsem se proto prokousávala poměrně dlouho. Hodnotím na 3hvězdy, jedna navíc za ten laicky vědecký fascinující obsah.
Island je zajímavý tím, že je prostě zajímavý. Do jeho neopakovatelné krajiny se dá zasadit nejeden neobyčejný příběh. Nebo i zcela obyčejný - jako tenhle. Odmyslete si sopku a je to obyčejná romance stárnoucí ženské, která zblbne a na pozadí vlastních trablů si řeší nějaké další.
Jenomže Island tomu přidal hodnotu, takže i když je ta milostná linka úplně pitomá, zbytek na mě zapůsobil.
Tak jo, jak se povedla další kniha od Sigríður Hagalín Björnsdóttir?
Ostrov se mi líbil, přesto tam pro mě něco dřelo, a já si knihu nemohla užít naplno, přestože téma bylo skvělé. A fakt by mě hodně zajímalo, o čem je druhá kniha autorky! Snad u nás vyjde :)
Takže, asi bych se moc nepatlala v tom, o čem je tahle kniha. Ale spíš, jak jsem knihu Ohně. Láska a jiné katastrofy pochopila...
Žena je jako sopka. Možná si myslíte, že je v klidu. Možná si myslíte, že to zabírá. Že si ji můžete zotročit a dělat si věci podle svého, mimo jejího přesvědčení. Ale ona sčítá. A potom když vybuchne, ničí všechno kolem sebe, to jo, ale zároveň se tím vytvoří něco nového a krásného, na čem lze stavět nová a krásná budoucnost. Pokud ženu respektujete a naučíte se s ní žít s takovou, pochopit jaká je, bez potřeby zkrotit jí a zotročit si jí, možná nevychouchne až tak moc. Jenom bude chvíli bublat (klidně i třicet let) hezky pravidelně v cyklech, ale neublíží vám. Co by z toho měla?
Takže jo, ta kniha je napsaná moc dobře a poutavě. Nemá žádné "nudné vědecké pasáže", ale poměrně poutavě zakomponované vědecké pasáže, kolem kterých autorka obalila příběh, který se odráží právě v tom, jak fungují sopky. Právě proto tenhle příměr funguje s Islandem (a proto fungovala i pointa autorky první knihy Ostrov), protože i v případě, pokud nevíte, jak vzniknul Island, autorka vám to (společně s těmi všemi dalšími věcmi) vysvětlí. Takže pokud vám v současnosti vadí sopky, proč žít na Islandu? Přeci jen, právě sopky dopomohly vytvořit tohle krásné místo a nebýt jich, teď tady nejste ani vy. A pokud nemáte rádi to, z čeho pocházíte, proč zůstávate a snažíte se věci měnit. Můžete jít, dveře (letiště) jsou (je) otevřené (připravené). Ta bláhová představa, že vás příroda potřebuje je sladce naivní. Ne, vy potřebujete přírodu. Ale když jí začnete ničit, omezovat a chovat se nadřazeně, nebude se jí to rozhodně líbit. A tím se vracím do předchozího odstavce a hezky se ten příspěvek uzavírá...
Ale zároveň je tam ten svíravý pocit, že ztrácíme kontrolu nad tím, co se děje kolem nás. Jenže katastrofy jsou tady z důvodu, že se příroda brání. Chce věcem nastavit opět řád. A přestože je konec smutný, dává to smysl a zapadá do sebe. A i přes všechno to špatné, dává naději do budoucna, že se věci později...napraví. Protože příroda nezná jinou cestu. A stejně tak to je u lidí. Žijeme si své životy a občas jsou stále stejné. A to nám vyhovuje. A potom přijde něco, co odstartuje sérii dalších věcí, které potom jako domino ovlivňují další věci. A občas to skončí špatně. No, je jenom na nás, zda se tím necháme semlít nebo se z toho poučíme a možná příště to bude lepší nebo prostě jiný začátek. Protože ve světě blahobytu (jako notak, sice furt remcáme, ale co nám chybí?!) je těžké neztratit sebe sama. Celý život žijeme na sudu s prachem a svět drží zapalovač a z dálky se na to kouká. Přibližuje se, vzdálí se, občas tu šňůru i zapálí, ale potom jí zase uhasí a dá tam novou. Ale lidi stárnou a tak rádi zapomínají na to, že to bylo poměrně nedávno, kdy k té výměně došlo. Necháme se kolíbat falešnou představou světa ("nemusíme to předělávat jenom proto, abychom předělávali") a on nás za to sežere, spolkne, zasype. A to samé se děje s našimi životy. Nebo snad neděje? Jo...
Nebo to prostě berte jako příběh ženy, která ztratila sama sebe a musela udělat něco, čím se zase najde. Ale na druhou stranu (s přihlédnutím k té vědecké stránce příběhu) nebylo by to až moc jednoduché, pokud by příběhové paralely byly pouhá...náhoda? Jo, to by bylo...
Navíc bylo dost fajn, jak jsou psaný dialogy v rámci textu (a celkově jeho úspora).Kdy v dost momentech nejde poznat, zda je to pokračování toho, co začalo říkat nebo jestli to je jenom takový dovětek. Podpořeno vyprávěním v první osobě (navíc tady není oddělením odražka nového odstavce, že teď už jsme jindy, když kniha neobsahuje žádný druh uvozovek). A já si to musela domyslet na dost jednoduchém pricipu: Vážně by něco takového řekla nebo si to už jenom myslela ve své hlavě jako vsuvku?
Tak nějak celkově mi přišlo, že v téhle knize tím pádem nelze vůbec přeskakovat, protože v okamžik se ztratíte...
Mě se kniha moc líbila a doporučuju. Buď jako jednoduchý příběh, když u toho nebudete přemýšlet. Nebo jako komplikované vyprávění, které je náročné na přemýšlení. Protože to je největší síla knihy. Dá se interpretovat více způsoby.
Literárně nehodnotné, geologicky naprosto nevěrohodné. Lituji svého 20 letého přesvědčení, že každá kniha se musí dočíst.
(SPOILER) Island, sopky, erupce, všechno dobrý. Jen ten milostný vztah byl tak slizce povrchní a tak urputně trapně se vyvíjející, že za mě teda celou knihu naprosto znehodnotil a z hlavní hrdinky, která měla být zjevně sympatická, udělal opravdu tupou osobu. Úplně poslední kapitolu si autorka taky mohla odpustit. Srdceryvný závěr už nemohl zmírnit napáchané škody, spíše se mi z něj udělalo nevolno. Nevím, jestli byl záměr to na úplném konci co nejvíce pocitově vyždímat, dostat do toho osud, životní odplaty atakdále, každopádně drastičtější rozřešení už vymyslet nešlo. Zlaté nedořečené konce. Nelíbilo, naštvalo.
Minimalisticky pojatý příběh o lásce, vztazích a skvěle vylíčené lidské osudy na pozadí přírodních událostí. A o sopkách jsem se dozvěděla víc, než jsem asi chtěla.
Neudělala jsem to úmyslně… Knížku uvozuje seznam postav – a když jsem se už pár desítek stran snažila zorientovat v popisech horských hřbetů a geologických vrstev, napadlo mě podívat se, jestli v závěru není nějaký slovníček, který by mě provedl neznámými pojmy. Nebyl. Ale zahlédla jsem vyústění příběhu a musela si k němu přečíst i pár předchozích odstavců, pak radši celou kapitolu, a potom ještě jednu nebo dvě.
Nejsem si jistá, že bych celý text zvládla při lineárním čtení. Na ukázku (a vážně to není ojedinělé místo): „Táta se otřásal smíchy: Nakonec se zadařilo, Porbjörnovi se povedlo, co zamýšlel, zmapovat magnetické pole Islandu. Výrazně tím pomohl potvrdit správnost Wegenerovy teorie kontinentálního driftu a dokázal, jak pohyb oceánských litosférických desek zformoval Atlantský hřbet…“.
Kniha toho nabízí hodně. Kromě informací o vulkanickém systému věrohodně ukazuje chování lidí, kteří do poslední chvíle sází na domnělou jistotu, anebo naopak dají přednost dobrodružství, než se strach ukáže oprávněným. Milostná zápletka se s popisem (naštěstí fiktivní) katastrofy doplňuje přirozeně a každý náznak, subnadpis i poznatek mají pro děj svoje opodstatnění.
„Vlastně budeme rádi až to konečně začne, co?“, přiznává policejní prezident Ragnar krátce před sopečnou erupcí svou fatální neznalost. A i já možná uvažuju až příliš zjednodušeně, protože bych si nakonec o sopkách radši četla separátně, abych jejich krásu i nebezpečnost dokázala pochopit. A vypravěčce Anně bych dopřála samostatný román nebo novelu, v které by její životní otřesy nedoplňovaly ještě ty vulkanické.
Velmi zajímavý počin, moje první setkání s islandskou literaturou. Dle mého očekávání strohou, šedivou, ale zároveň tak Islanďanům svou... Relativně stroze vyprávěný příběh o přírodní katastrofě a lásce, ale tak dokonale propojený. Spousta faktů ohledně vulkanických systémů na ostrově (občas mi to přišlo až moc složité, stejně tak mi čtení ztěžovaly různé názvy islandských reálií a absence uvozovek), spousta popisů tmy, popela... Do toho vztahová linka hlavní hrdinky... z úplného úplného konce jsem byla zaskočená. Rozhodně doporučuji přečíst a nahlédnout tak do národu, který žije (ne vždy) v souladu s přírodou svého ostrova...
Tak tohle byla naprostá pecka! Už když jsem cca před půlrokem četla Matku světla, věděla jsem, že se literárně na Island zase vrátím pro tu jedinečnou a specifickou ostrovní atmosféru.
Kniha Ohně popisuje, jak jsou Islanďané jako národ doslova propojeni se sopkami. Hlavní hrdinka Anna je uznávaná vulkanoložka, jejíž názor je stěžejní při postupu ochrany obyvatelstva při přírodních katastrofách. Anna má vulkanologii doslova v žilách, což zdědila po svém otci.
V příběhu sledujeme sopečnou aktivitu na Islandu a to zpracovanou nejen beletristicky, ale autorka nám předkládá i fakta. Metaforou k přírodním katastrofám je láska. Anna řeší komplikovaný vztah ke své matce, vztah k manželovi i dětem. Anna je rozkročena mezi rozum a vědecká fakta a svou intuici.
Celou dobu jsem si říkala, jak tohle může dopadnout, protože z každé strany cítíte, že se doslova schyluje k výbuchu. Závěr je mazec.
Islandské přírodní živly jsou popsány z vědeckého (nezjišťovala jsem nakolik pravdivě) i osobního pohledu a propojeny s osudy několika postav, plus milostná zápletka, naštěstí nijak laciná a detailní. Bavilo mě to. Od autorčina Ostrova je vidět velký posun, co se týče stylu vyprávění i celistvosti příběhu.
Moje první setkání s islandskou literaturou. Tak trochu jsem čekala romantiku, ale dočkala jsem syrového popisu dvou katastrof - přírodní a rodinné. A jedna horší než druhá. Poutavé čtení, které mi kazila absence uvozovek u přímé řeči a několik korektorských chyb. Jinak ale kniha zanechala velmi dobrý dojem.
(SPOILER) Knížka byla skutečně nesmírně čtivá, přečtena dohromady cca za dvě odpoledne. Velice jsem se na ni těšila, zaujala mě nejen anotace, ale i vkusná obálka a samotný název. A nezklamala - ovšem ani nepředčila má očekávání. Jak už je zmíněno níže, hlavní postavy jsou do značné míry šablonovité, děj, respektive jeho další spád od určité části víceméně předvídatelný. Navzdory tomu jsem ji však hltala jedním dechem, ani schematičnost postav mi nezabránila si k nim vytvořit jakési pouto a prahnout po zjištění, jak vše dopadne - Anně jsem přála šťastnější konec. Myslím, že autorčin poměrně odvážný počin spojit popis vulkanické činnosti s peripetiemi lásky se zdařil, místy se jí povedlo do děje vetkat povedená připodobnění, svěží poetičnost a zajímavé myšlenky, ale možná jsem doufala ještě v trochu niternější vhled do hrdinčiných emocí - celá aféra s Tómasem (jak již taktéž bylo zmíněno) byla popsána spíše povrchově, myslím, že tam byl o píď větší potenciál zajít více do hloubky - třeba na úkor (pro mě jako laika sem tam možná zbytečně vědeckých) popisů islandských sopečných systémů. Každopádně knihu všema deseti doporučuji, příjemné (byť smutné - párkrát slza ukápla) čtení.
Fascinující vhled do islandské sopečné /soptící/ krajiny. Znáte takovou tu touhu, že si o něčem strašně moc chcete přečíst, ale kniha, která by o tom pojednávala ještě nebyla napsaná (příp. o žádné takové nevíte)? Ohně. jsou pro mě přesně takovou knihou.
Nejdříve klady: Knížka se čte opravdu jedním dechem, rozhodně nenudí. Poštou dorazila dopoledne a před večeří bylo dočteno a to jsem musel dělat i jiné věci. Příjemné je zasazení do Islandských reálií a pokud se podíváte do map a místa si najdete, získáte hezkou představu o místech děje.
A teď k tomu, proč jen málo hvězdiček: Kniha je až neuvěřitelně schematická a to jak stavbou příběhu, tak charakterem postav. Dovoluji si tvrdit, že dějovou linku jsem (pravda až na úplný závěr), odhadl někde okolo 40. stránky. Přišlo mi, že pokud bych vzal scénář filmu Kontak s Jodie Fosterovou a zaměnil v něm kulisy hledání mimozemské civilizace za výzkum vulkánů, dostanu velmi podobnou konstrukci příběhu, včetně charakterových typů hlavních hrdinů. Postava "milovníka" je dle mého v knize poměrně násilně vložena pouze jako roznětka k situacím, které hlavní hrdince působí problémy, na kterých pak roste většina druhé části příběhu. A vzhledem k úspornému stylu vyprávění se i důležité citové scény, které hlavní hrdince zamotají život smrskávají pouze do krátkých vět typu: Zavřel za sebou dveře, hned jsme se pomilovali a když dosáhl vrcholu, vzdychl a já mu zakryla rukou ústa. Pak jsem se oblékla ... a příběh běží dál. Vzhledem k tomu, jakou paseku "milovník" v životě hlavní hrdinky nadělá, bych si dovedl představit poněkud hlubší náhled do formování jejich vztahu. Takhle mi to připadá jako z anekdoty: Co je to láska na první pohled? To, co se objeví, když se potkají dva nadržení, nepříliš vybíraví lidé ...
Podrobnější je autorka v líčení vulkanické činnosti a procesů s vulkanismem souvisejících, samozřejmě nejde o učebnici geologie, ale velmi čtivou popularizaci.
Nošením dříví do lesa je asi pochvala Argu za kvalitní zpracování knihy, velmi přijemnou a vkusnou obálku i kvalitní typografii textu.
Dovolte mi tedy shrnutí. Dle mého je kniha velmi dobrým čtivem na jedno odpoledne, nemá složitého děje ani převratných myšlenek. Jedná se o řemeslně kvalitní příběh svého druhu, ale je to přesně jedna z knih, ke které nemám jediný důvod se v budoucnu vrátit, ale komukoli ji rád doporučím jako četbu do vlaku či k vodě.
Geniální kniha o síle přírody i lásky. Spojit odborné pojednání o sopkách a román lidských vztazích chce odvahu. Autorce se to vyplatilo, napsala knihu, která nepostrádá tempo ani napětí.
Doporučuji každému i tomu kdo si nedovede představit číst román, který spojuje vědu a literaturu. Sopky jsou stejně nevyzpytatelné a výbušné jako láska.
Zamilovanost poblouznění vášen přitažlivost závislost pokušení neodolatelné jiskření diagnoza chce víc-těžký případ.
Přichází z nenadání.Nepozvaná a přesto láska potkaná.Oči ty oči.
Chemická reakce těla.Chvění z hlubin těla země duše.Rozum v nastavení vypnuto.
Vulkán se chová podobně.Ohně se bouří živoucí srdce tepe.Žhne a burácí.
Život na zemi zasel a ovlivnil.Zároven bere si i navrací vše na začátek.
Neustálý koloběh z nitra tam ve žhavém hlubokém podzemí.
Posvátná úcta bázen braná s respektem.Obětování.
Ostrov jakožto předešlá kniha této autorky velmi netradiční postapo.
Vliv novinařiny i zpravodajství je znát.Osobitý přístup a jak jinak Islandani umí prodat svůj ostrov prodat s náležitou hrdostí.
To je tak když od toho nic nečekáte a přesto vás strhne.
Ohně.Láska a jiné katastrofy si nehrají na nějakou komplikovanost jsou přímočarým celkem předvídatelným dílkem.Jenže je tu pověstné ALE.Svým stylem zasazením a samotnou čtivostí jsou tak knížkou neodolatelnou.
Celé je to dělené na krátké vsuvky z minulosti (vztah s matkou) popisky o sopkách přírodní děje aj. které nejsou vůbec na překážku ba právě naopak.
Je tu dost míst k zamyšlení i spousty úvah.Linka kde se řeší preventivní evakuace a byrokratické vedení se bojí odlivu turistů no jak to asi dopadne ?
Samozřejmě spousty dalších silných i nenápadných chvilek a napínavých odstavců.
Příroda + rodina + milostný trojúhelník + úředníci + vědci + různé katastrofy.
Poměrně dosti témat na jednu knížku.Navíc a to především samotný Island jako takový.
To je tak když má navíc někdo slabost pro takovéto vypravování.
Vše je zdánlivě dokonalé.V zajetých kolejích vztahů práce ...
A přesto tomu něco chybí.Stačí když se něco děje.
Bylo to období kdy se u nás probudili naše hory posvátné.
Byla to doba kdy se v nás něco hnulo.
Epocha zvratů kdy se vše změnilo a nikdy už nebylo vše tak jako před tím.
Ta událost měla nezaměnitelný charakter.
A to se na začátku zdálo vše tak nevině poklidné.
Nenápadně překvapující a ne až tak někdy úplně oddechové.
Ne vyloženě těžkotonážně nezapomenutelné ale sympaticky působivé.