Ohně na planinách
Šóhei Óoka
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/149164/bmid_ohne-na-planinach-ROS-149164.jpg
4
86
86
Pozoruhodná kniha japonského autora Šohei Óoky je zasazena do roku 1944, kdy japonská armáda čelila americké invazi na Filipínách. Špatné zásobování, nedostatek léků i hmotné podpory přivedly ustupující japonské jednotky na pokraj vyčerpání i k naprostému morálnímu rozkladu. Vojáci se rozprchli do hor s vyhlídkou na smrt hladem nebo vlastní rukou, resp. k tomuto účelu přiděleným granátem; nechat se zajmout bylo dle kodexu japonské císařské armády nepřijatelné. Hrdinou románu Ohně na planinách je svobodník Tamura, nemocný tuberkulózou, kterého zapudila vlastní jednotka a odmítl polní lazaret, a tak je odsouzen k deprimující izolaci od světa lidí. Ponechán sobě samému protlouká se filipínskou džunglí v neustálém ohrožení života, s nepatrnou nadějí na záchranu. Šóhei Óoka v tomto psychologickém románu prozkoumává hranice lidství, líčí příběh člověka v mezní situaci, kterého hlad, samota a beznaděj přivedou na okraj šílenství. Ohně na planinách jsou jednou z nejpůsobivějších výpovědí o zrůdnosti války ve světové literatuře. Šóhei Óoka (1909–1983) je jedním z vůdčích představitelů první vlny tzv. japonské poválečné literatury, která přinesla protiválečné postoje, psychologickou metodu a snahu o realistické zachycení skutečnosti. Jeho tvorbu ovlivnily rozhodující měrou zážitky z filipínské fronty a z amerického zajateckého tábora. Jeho nejznámější román Ohně na planinách (Nobi), v Japonsku vyznamenaný literární cenou, vyšel v mnoha překladech a byl rovněž zfilmován.... celý text
Přidat komentář
Bom dia literární rodino,
tak vám takle du po Budějovicích a koukám anitkvariát - no to jsou mi věci! Vlezu dovnitř, pám dobrej den bábo a ona pá dobrej mistře Palivo a já pám naval nějakej hit bábo a bába říká tady mistře a já pám kolik vočí a ona pá to je mistře samozřejmě zadarmo a já pám tak čus ty bábo jedna a ona pá ruku líbám služebníček a sex nechcete a já pám sorry jako, ale jsi stará jak titanik tak čus. True story.
Co mám povídat, knížku jsem vzal do ruky jen proto, že měla hezkej přebal, ale jak sem viděl asijskýho autora, vyvalily se na mě všechny ty traumata co sem s nima zažil. Jak slyším asijská literatura, hned si připadám jak Vilém Dafoe v Četě na kolenou na louce. Proto jsem ji taky nikdy moc nečeta! Ale tady musím odhodit všechny předsudky stranou. Mistr Oka hned na začátku zavalí silnej existencionalismus, kdy hlavní hrdina musí řešit, jestli umře tady nebo támhle, a já cejtil, že tu mám pořádnej materiál aspoň na pět kadění nebo dvě jízdy autobusem do Znojma. Knížka se pak slušně valí vpřed a sestává se vlastně z dvou položek - válečnej hnus a popis okolní přírody a cest. Přírodu jsem samozřejmě přeskakoval, protože kdybych kámo chtěl vidět stromy, tak se podívám z vokna ne? Si taky nečteš o hospodách když chceš jít do hospody ne?
Takže náš džaponec si to valí po filipínách a utrpení se pěkně nabaluje, dokud se nenabalí na takovej level, že jíst pijavice z mrtvol je vlastně ještě docela slušnej babica snack. Pak už nechceš. Kdyby tohle četla moje bábi, tak by asi vyzvracela i to co jedla v osmdesátkách. Tudíž já nemůžu jinak, než za pořádnou anti-válečnou nálož naložit 9/10.
Delirické bloudění japonského vojáka, kterého zapudila vlastní armáda, po ostrově plném nepřátel, mrtvol a hladu. Zprvu jasné vyprávění se s postupujícím šílenstvím hlavního hrdiny mění v rozjímání o životě, Bohu, smyslu utrpení a hranici, kam až může člověk dojít a nepřekročit ji.
"Lidé, kteří nepoznali válku, jsou napůl děti."
[SPOILER] Poměrně krátký a hodně tragický příběh o tom, že válka a křesťanství může člověka dohnat až k veganství.
Kniha nezačíná nijak špatně - ocitáme se přímo uprostřed tichomořské části druhé světové války. Bohužel pro hlavního hrdinu, narukoval již v době, kdy Japonsko dostávalo od spojenců těžce na frak.
Přichází tedy boj o přežití a přemítání nad nesmyslností války - OK.
Jenže s blížícím se koncem se to celé zvrtne a zblázní. Hrdina je ufňukaný a také poměrně hloupý člověk - co také čekat, když neustále hledá Boha. Ano, křesťanského Boha. Jakékoliv jiné náboženství, typičtější pro tuto oblast, bych akceptoval. Ale tohle bylo moc. Konec je úplně mimo a tak jsem byl hlavně rád, že to brzy skončilo.
Škoda...
„Lidé však, jak se zdá, nechtějí připustit existenci takových náhod. Nejsou totiž duševně dost silní na to, aby snesli představu života jako sledu náhod, to jest vlastně představu nekonečna. V životě, který je u každého člověka sevřen mezi náhodu zrodu a náhodu smrti, počítáme všichni jen s několika málo událostmi, které připisujeme své vůli. A to, co v nás soustavně v důsledku takových událostí vzniká, označujeme pak pro vlastní uspokojení za svůj charakter nebo za svou kariéru. Snad proto, že jinak ani myslet nedovedeme.“
Vynikající poválečný román z 50. let s protiválečnou tematikou je dílem japonského odborníka na Stendhala a francouzskou literaturu obecně Šóhei Óoka. Na díle je znát inspirace francouzským naturalismem (především v syrových scénách utrpení japonských vojáků) a symbolistickou poezií (při popisu filipínské přírody). Děj románu je podán strohým jazykem, který svou lakoničností podtrhuje bezvýchodnost a přímost blížící se smrti. Rozhodně se jedná o velmi zajímavý pohled na válku ze strany agresorů, přestože právě jednotliví vojáci císařství se bojů museli účastnit, a tak byly nevyhnutelně vrženi do jatek, kde lidskost je slabost a sobeckost pomáhá přežít. Někdy však i víra v něco, co člověka přesahuje a brání mu činit zvrhlosti, ale nám se to káže o morálce, když sami máme ohromné pohodlí, a představa účasti ve válce pro mě je nepředstavitelná. Musel to být ohromný nápor nejen na fyzickou část, ale především psychickou část osobnosti vojáka. Snad nás již nic takového nepotká. Myslím, že právě četba takového válečné literatur k tomu může napomoci.
Začíná to relativně jemně, hlavní hrdina je vyhozen od jednotky, protože má tuberkulózu a nemá jídlo. Velitel mu doporučí, ať se zabije. Pak putuje filipínskou džunglí až ke svému konci. Čekala jsem rozjímání o životě, čekala jsem ledacos, ale na to, co přišlo jsem připravená nebyla. Bloudící, nemocný, hladový člověk, který už ani nevnímá realitu. Po dočtení je jasné, že po takovýchto zážitcích nebylo možné vrátit se do normální společnosti. Když se člověk dotkne absolutní hranice lidskosti, překročí své vnitřní hranice, těžko se s tím smíří. Opravdu silná výpověď a krásné popisy krajiny.
Syrový pohled na válečný konflikt na Filipínách z pohledu japonského vojáka. O tématu bojů za druhé světové války a bitev mezi americkými a japonskými vojáky dnes mnoho knih nepojednává, ale těch několik stojí za přečtení. Není to lehké čtení a autor je až děsivě popisný a prostý emocí. Děsivé svědectví o prozitem pekle na jednom vzdáleném ostrově.
Nezapomenutelná kniha. Koupená náhodou v antikvariátu Aurora - a přečtená v podstatě na jeden zátah. Nečte se snadno, ale vzhledem k námětu, styl vyprávění je skvělý, úsporný, a přitom barvitý. Někdy, s ohledem na popisované scény, dokonce až moc...
Válečná literatura mě nikdy příliš neoslovovala a právě proto jsem do čtení této knihy šel s velmi smíšenými pocity. Ty mě však velmi záhy opustily již po přečtení prvních několika kapitol. Knihu jsem přelouskal během tří dnů a musím říct, že už dlouho se mě žádné literární dílo tak hluboce nedotklo. Nejsem žádný válečný veterán, ale osud svobodníka Tamury a jeho hledání smyslu života mi bylo neuvěřitelně blízké. Možná je to také tím, že se autor nijak zvlášť nevyžíval v popisech fyzického utrpení vojáka stiženého tuberkulózou, ale právě se naopak víc zaměřil na jeho vnitřní pocity, vnímání okolního světa i sebe samého. Nemohu říct, že by mi představa přežívání na rozbombardovaném tropickém ostrově přišla nějak zvlášť lákavá, ale současně mi nebyla ani naprosto cizí. A nejvíc blízké mi byly popsané pocity samoty, odloučení od společnosti, ztráta identity a veškerých ideálů, zoufalé upínání se k vyšším silám, strach z lidí a vidění nesmyslnosti v jejich počínání. Knihu jsem tedy nevnímal jen jako válečnou literaturu faktu, ale i filozofické dílo, které poukazuje na rozpad morálních hodnot a špatná pravidla.
Skvělá ukázka toho, jak extrémní situace ovlivňují naše chování. Vnitřní boj mezi přirozeným instinktem (za každou cenu přežít) a úpadkem morálních hodnot (kanibalismus). Dokonalé vykreslení duše hlavního hrdiny, který se při osamoceném putování filipínskou džunglí ocitá na pokraji šílenství a smrtí hladem. Izolace, hlad, výčitky, promluvy s Bohem, ztráta víry. Tamura, hladem umírající blázen...
Prvá polovica príbehu sa pomaly rozbieha, potom Tamurova situácia graduje - a záver je šokujúci a geniálny. Nechcelo sa mi ani veriť, že Óoka knihu vydal už v roku 1951. Nesmierne otvorený a odvážny román, v ktorom hlavný hrdina padá až na dno existenciálnych pochybností: "Keď sa to tak vezme, ludia (...) žijú len preto, že nemajú dôvod umrieť."
Myslím si, že tato kniha je jedním z nejlepších protiválečných románů všech dob. Ohně na planinách jsou sonda do duše vojáka, který moc dobře ví, že smrt je blízko. Pod vlivem okolností se přestane na svět dívat pohledem vojáka a místo toho začne své okolí vnímat jako obyčejná intenzivně žijící lidská bytost. Jeho fyzická i duševní schránka je dohnána hrůzami války až do extrému. Tamurův stav a všemožní válkou pokřivení vojáci rozprášené armády jsou pak v kontrastu s životem překypující filipínskou přírodou. Tamura se během svého putování musí potýkat s tématy jako je samota, hlad, kanibalismus a víra.
To vše je napsáno stylem, který vás donutí hltat knihu jako o závod. Přál bych si, aby si lidé v souladu s autorovým přáním z této knihy vzali ponaučení.
Člověk jakoby celý příběh dýchal společně s hlavním hrdinou Tamurou skrze stejné, tuberkulózou infikované, plíce. Ocitáme se na konci Druhé světové války na Filipínách, kde už bylo jasné, že Japonci svou válku nevyhrají. To však nelze spojit s jejich myšlením, které prohru národa nepřipouští skrze jedinečnost císaře. To, jaký to má dopad, je pro evropského čtenáře nemyslitelné. Kniha možná aspoň trochu poodhalí roušku, proč právě japonský národ za války byl právě takovým, jakým byl.
Výborně napsaná kniha vypovídá o pudu sebezáchovy člověka v drsných podmínkách v kruté válce.
Ohně na planinách
Být vyobcován z lidského společenství a takto o samotě uvržen v divočinu je pravděpodobně tou nejnezředěnější svobodou, jaké se vám může dostat. Není úniku, není komu co předstírat, není na co si hrát. Neúprosná, iluzí zbavená realita jíž Šóhei hledí do úst. Posledním pojítkem s příčetností je schopnost vnímat...krásu? Estetetika přírody coby poslední obranný val před její krutostí. V prehistorii snad i val první; nakolik je umění tím, co z lidí činí lidi? Také je mi otázkou, zda se Šóhei vůbec zbláznil, resp. co je normální? Žít opleten jemnou sítí smluvních jistot, drobných lží i konvenčních radostí, nebo stav, kdy jsem z nich zcela vytržen a stanu tváří v tvář děsivě prchavému, živočišnému tepu bytí?
Ohně na planinách jsou mimo to počinem skutečně protiválečným; obecně jsem na ten přívlastek lehce alergický. Většina tzv. protiválečné tvorby v sobě totiž vždy obsahuje faktor družnosti, neřkuli dobro-družnosti, pospolitosti, bratrství, udatnosti apod...tady je jen zmar, vše je v troskách, vše přestává platit a je jen co je. Jak se k tomu postavit, jak si uchovat...co vlastně? Bylo to "něco" vůbec doopravdy?
Za mě věčná škoda posledních dvou kapitol (SPOILER; byť samotná dobrovolnost blázince výborná je!) v nichž se Óoka pokouší o "vyšší" pointu jež nejapně kombinuje pojmy autority/nezbytnosti/nahodilosti a výsledek je, mírně řečeno, rozpačitý. Škoda.
Meditativní, kruté, hypnoticky lhostejně plynoucí a poeticky obrazné vyprávění...s nezvládnutou pointou.
4 ospale zakleté ****