Ohněm a mečem
Henryk Sienkiewicz
Románová epopej polského klasika zpracovává historické události z doby lidového povstání v 1. pol. 17. století pod vedením Bohdana Chmelnického. Děj se odehrává v Polsku a na Ukrajině a líčí samé počátky krvavého povstání, které původně vypuklo jako vzpoura kozáků proti polským feudálům a posléze přerostlo ve všelidový odboj.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2013 , Beta-DobrovskýOriginální název:
Ogniem i mieczem
více info...
Přidat komentář
Velmi silná kniha a jsem ráda, že jsem se k ní dostala až teď jako dospělá.
Je to totiž skvělá kniha, ale obávám se, že mladší čtenáři ji příliš neocení. Má místy velmi klidné tempo, i když se neustále něco děje. Pojednává o strašném historickém období a válce, ale...
ALE BYLA TO SKVĚLÁ KNIHA. Každá z postav měla svůj příběh a hloubku, četlo se to velmi dobře, jako bych se dívala na film. Děj byl také zajímavě vystavěný. Naprosto jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla, jak z hlediska autorovy práce s textem, tak z historického hlediska.
Hledejte pod: dechberoucí, velkolepé, polské, hrdinské, kruté, strhující, národní, fantasy a taky pod: nejlepší knihy, které kdy byly napsány.
Kdysi jsem přečetl Potopu. Bylo to dlouhé, ale bavilo mě to. To už je ale před více jak 30 lety. Tak jsem si řekl, že zkusím teď Ohněm a mečem. Recenze na knihu jsou skvělé, kdysi se mi to líbilo, tak proč ne. Bohužel už asi po 40 stranách jsem začal pochybovat, jestli to bylo dobré rozhodnutí a po 60 stranách jsem knihu vrátil zpátky do knihovny. Nejvíc mi asi vadily dvě věci - hrozně moc popisů úplně všeho, takže kniha neměla žádný spád a druhá věc - chování hrdinů této knihy mi přišlo hodně nerealistické. Takže bohužel, Sienkiewicz u mě z reparátu propadl. A není moc knih, které jsem nedočetl...
Já k tomu nemám slov, protože krutosti bojů a jsou neskutečné, a přesto jsem četla, neboť se jedná o výborné dílo. Tak jen ohodnocení a přidám palce.
(SPOILER)
Ohněm a mečem, Potopa a Pan Wolodyjowski jsou mou učebnicí dějepisu Polska, Ukrajiny, Litvy, Ruska, Švédska, krymského chanátu a Turecka během 17. století. To říkám samozřejmě s trochou nadsázky, neboť se stále jedná o beletristické dílo, ale jaké beletristické dílo! Naprosto monumentální svým rozsahem (Ohněm a mečem i Potopu jsem četl dvakrát, Pana Wolodyjowského jen jednou, ale i když knihy mají dohromady přes 2000 stran, čtou se raz dva). I po letech od jejich přečtení si vybavím mnoho scén, událostí, bitev, situací, v nichž se hlavní hrdinové ocitli. Knihy, které přečtu, si sice obvykle pamatuji, ale čím jsem starší, tím více zapomínám, ne tak však u těchto děl.
Ohněm a mečem naprosto strhne již pomalým úvodem, kdy se teprve seznamujeme s hlavními postavami, zemí, dobou, zvyklostmi... Sienkiewicz opravdu perfektně umí navodit atmosféru, kdy před sebou vidíme sled obrazů tak, jak čteme větu za větou. A jakmile naplno propukne Chmelnického povstání i se vší brutalitou a apokalypsou, člověk při těch popisech téměř zapomene dýchat. Chvíli trvá, než si člověk zapamatuje všechny postavy, jejich hodnosti a jména či na jaké straně stojí, ale stojí za to vyčkat.
Líbí se mi, že i když vyznění díla je samozřejmě jednoznačně propolské a povstání kozáků proti šlechtě je vykresleno jako jasná zrada, Sienkiewicz neopomíjí ani tuto nepřátelskou stranu a nechává ji především ústy Chmelnického promlouvat, jaké jsou její motivy.
Kniha sama je plná nezapomenutelných scén, ať už to je Bohunovo pobití Kurcewiczů, Helenino zachránění z Bohunova úkrytu, válečná apokalypsa a zvěrstva, které Skrzetuski sleduje cestou z tábora Chmelnického zpět za svým knížetem, obležená Zbaraž a utrpení jejích obránců...
Nejsem Polák, ale umím si představit, že pro Poláky tato trilogie opravdu znamenala výrazné povzbuzení srdcí, jak doufal a napsal Sienkiewicz na konci pana Wolodyjowského.
Sienkiewicz je mistrem pera, o čemž přesvědčil od první do poslední stránky. Už u popisu Divokých polí v 1. kapitole se mi tajil dech. O něco horší je charakterizace a psychologie jednotlivých postav. Lidé jsou pouhými pěšáky jak v samotné válce, tak vlastně i jakožto románové postavy. Jejich cesta a cíl jsou dány a nedávají prostor k zvratům a vlastně ani k souznění s nimi. Jedinou výjimkou je Bohun, což ho, možná proti autorově záměru, činí zdaleka nejzajímavější postavou. Jeho motivace je lidská a pochopitelná. Čtenář ví, že Bohun si nejspíš za to všechno zaslouží zemřít, ale vlastně po tom netouží, protože kdo jiný by pak čeřil příběhové vody?
Nakonec dávám jen 3*, protože navzdory všem kladům se mi kniha někdy od druhé poloviny četla hůř a hůř. Nesmyslnost a krutost války se stupňovaly natolik, že již nebylo komu přát vítězství. Obě strany se dopouštěly zločinů a znechucovalo mě, jak si ho obě strany dokázaly svorně obhájit a mít u toho ještě řeči o morálce, bohu a spravedlnosti. V tomhle ohledu mě nejvíc popuzoval Jeremiáš Wiśniowiecki, předkládaný jako morální vzor a hrdina; přitom jeho vinou nejspíš celá válka začala, když zatajil královy dekrety, kterými byla kozákům přisuzována jejich práva; a to nebyla jediná chvíle, kdy jednal proti králi. Následovalo mučení zajatců, popravy a nabodávání na kůl, to vše z jeho rozkazu, a po tom všem byl Wiśniowiecki předkládán jako hrdina?! Na mě by to spíš fungovalo jako protiválečná literatura. Ale pokud to mám brát jakožto román na podporu polského vlasteneckého cítění, tak je to dost tristní.
Po této klasice jsem sáhl po přečtení dějin Ukrajiny a před dlouhou cestou vlakem do Varšavy. V jiném rozpoložení bych si jen těžko užil těch takřka osm set stran, napěchovaných historickými událostmi a ukrajinským místopisem (pro děj je totiž podstatné, kde se nachází Čerkasy nebo Síč a zda jsou postavy před Dněprem nebo za ním). Bylo ale osvěžující zase jednou číst ryze epický historický román s až dobrodružným příběhem z doby Chmelnického povstání v polovině 17. století. Sienkiewicz jej vydával na pokračování v nejtěžších dobách po trojím dělení Polska a chtěl jím povzbudit národní hrdost. Proto to není příběh národně osvobozeneckého boje Ukrajinců (jak bývá kozácké povstání standardně vykládáno), nýbrž hrdinská báje o polských šlechticích a knížeti Jeremiáši Wiśniowieckém v boji proti divokým kozákům, kteří se spolčili s tatarskými bezvěrci (a poté v Perejaslavi roku 1654 i s ruským carem, což už ale překračuje rámec knihy). Nejvíce mě bavila úvodní část, kdy rytíř Skrzetuski putuje podél Dněpru a v zajetí přihlíží dmýchající rebelii. Později už se děj ztrácí v podrobných popisech bitev nebo pátrání po Heleně. Postavy jsou poněkud papundeklové, jejich osobnosti zahalené mlhou titánství, vroucné pobožnosti a rytířské cti, proto je tak osvěžující „lidská“ postava pana Zagłoby. Jedinou skutečně zajímavou postavou je Bohun, rozervaný mezi loajalitou vůči státu a touhou po slávě v čele povstaleckých vojsk. Ona i jeho láska vůči Heleně je upřímnější než u jeho soka, jenž nakonec vítězí hlavně proto, že je šlechtic a nikoliv „chám“. Nejvíce na mě ale zapůsobil děs občanské války, kdy „se vlci usadili ve vsích a po lesích vyjí šílení lidé“, zemi křižovaly armády a nechávaly za sebou zkázu a utrpení, zvláště Chmelnického kozáci prosluli masakry Židů a Poláků. (7/10)
Jedná se o čtivý historický román, v němž se jako červená nit proplétá milostný trojúhelník Skrzetuského, Bohuna a Heleny. Strhující popisy velkolepých bitev a obléhání jsou líčeny tak plasticky, jako by se jich autor sám účastnil. Na druhé straně jsou však tyto napínavé části prokládány poněkud rozvleklými popisy např. pátrání po Heleně. Rovněž postavy jsou popisovány většinou jako hrdinové bez bázně a hany, u nichž mně chyběly i nějaké ty lidské slabosti. Jen komická postava pana Zagloby působí v tomto směru velice osvěžujícím dojmem. Rozhodně se však jedná o dobře napsaný román, který určitě stojí za přečtení.
V rámci pokračovania môjho cyklu "Velikáni svetovej literatúry" som dostal naservírovaný epický príbeh z dôb kozáckeho povstania Bohdana Chmenického.
Na začiatku som sa na knihu musel trochu naladiť. Jednak sa v knihe používa veľa latinských, či dobových ukrajinských či poľských výrazov (zlatý slovníček na konci :), ale na začiatku to znížilo dynamiku čítania), jedna som si musel zvyknúť na (pre mňa) archaický spôsob vystupovania a komunikácie hrdinov.
Keď si tieto veci sadli, prišiel skvelý čitateľský zážitok, opisy bitiek, hrdinské skutky, silné priateľstvo, vernosť, odvaha, dynamický dej. Vynikajúce dielo, odporúčam.
Čital som "oranžovú" knihu od vydavateľstva Omega. Je škoda, že v slovenčine je Sienkiewicz prehliadaný. České vydanie je výborné.
(SPOILER)
Když sáhnu po Sienkiewiczovi, vím, že mě čeká kvalitní kniha.
Děj se odehrává v 17. století, což je pro polské dějiny dost významné časové období. V těchto letech vypukla velká kozácká povstání a pro Rzeczpospolitou (tj. polský překlad pro slovo ´republika´) nastaly krušné časy.
Hlavní hrdina románu, mladý šlechtic Jan Skrzetuski bojuje ve vojenských řadách proti těmto povstáním a zároveň bojuje svůj soukromý zápas s krutým Bohunem, neboť oba dva milují kněžnu Helenu Kurcewiczównu, ta má ráda Skrzetuského, ale dělí je od sebe mnoho překážek a nebezpečí...
A tak dále, kniha má několik dějových linek které do sebe krásně zapadají a tvoří napínavý, neopakovatelný příběh.
Ústřední čtveřice přátel - Skrzetuski a jeho přátelé Podbipięta, Zagłoba a Wolodyjowski - mi byla sympatická od samého začátku, proto také za nejsmutnější okamžik v knize považuji umučení právě pana Longinuse Podbipięty, když se snažil utéct z pevnosti obležené kozáky aby podal zprávu polskému králi, bohužel byl dopaden a po lítém boji zabit.
Každá z postav má něco do sebe a každá je něčím výjimečná - Zagłoba coby výřečný voják s hlavou plnou fortelů, Wolodyjowski a jeho malý vzrůst, který mu ale nijak nebrání být obávaným rytířem, či naopak Podbipięta a jeho nadměrná výška a síla...
Jednoduše řečeno: jde o dlouhé, kvalitní a nezapomenutelné čtení.
Výhoda (nebo snad nevýhoda?) dlouhých románů je, že k postavám tak přilnete, tak si na ně zvyknete, že pro vás je zatěžko opustit je po dočtení poslední strany.
A to je případ i této knihy.
Vybrala jsem si polský historický román a - ach, to byla nádhera!
V knize je (přibližně) popsán průběh Chmelnického povstání v Polsku v polovině 17. století. Henryk Sienkiewicz mě dokázal naprosto vtáhnout do děje, úplně jsem tam byla- s rytíři na hradbách jsem viděla kozácká ležení a při poslechu Zaglobových historek jsem cítila na jazyku medovinu. Nikdy bych nevěřila, jak mě bude bavit číst podrobný popis bitev (a že jich bylo). Nechybí humor, láska, romantika. No prostě úchvatné.
V minulých komentářích je snad vše :). Výborná kniha, která je prvním dílem trilogie, jež musela v Polácích zažehnout vlastenectví a odvahu bránit svou vlast. Bravurně napsáno, popsány lidské charaktery, touhy, chtění, úzkosti atd. Nechybí milostná zápletka. Ta je vlastně ve všech třech dílech. To však k rytířským dobám patří.
Před mnoha lety jsem viděl polský historický film Ohněm a mečem a už tehdy jsem si říkal, že literární předloha musí být geniální. A je! Lituji jenom toho, že jsem si knihu nepřečetl dřív...
...a teda taky toho, že jsem si koupil knihu z edice Omega od redaktora Pavla Tůmy s jazykovou korekturou od Ivany Jachkové (to je ta, kde je na obálce rytíř v plátové zbroji, ačkoliv se děj odehrává v 17. století). Ještě nikdy se mi nestalo, že by mě redakční úprava tak strašně štvala jako tady. Jasně, nemá to vliv na kvalitu knihy, ale tolik překlepů, špatně umístěných interpunkčních znamének a gramatických chyb, to se jen tak nevidí. Sorry, ale když se člověk živí jazykovou korekturou a nevidí rozdíl mezi my/mi, pak zřejmě někde udělal kariérní chybu. Takže pokud můžete, dejte na mě a zvolte jiné vydání.
Upřímně jsem byl knihou překvapen na všech frontách. Čekal jsem suché povídání o vojně, dostal jsem epický příběh. Čekal jsem krkolomný jazyk, dostal jsem text, který se četl sám a utíkal jedna báseň. Čekal jsem něžné vypravování o rytířské cti a dostal jsem zatraceně drsné vyprávění, ve kterém se autor s ničím nemaže a z knihy tak doslova cítíte pach tlejících mrtvol. A největším mým omylem bylo, že jsem čekal čistou fantazii a přitom jsem dostal lekci z Polských dějin. Ale k tomu později.
Kniha úctyhodných rozměrů mi nějaký ten měsíc ležela v knihovně, koukala na mě, já koukal na ní a oba jsme čekali, kdy se dáme do boje. Nakonec z toho dlouhého očekávání nebyl boj, ale pětidenní pijatika. Víte, kniha má příliš mnoho rozměrů, abych ji zde pojal celou, nejsa si jist, co vlastně za zmínku vůbec stojí a co nikoliv.
Nutné tedy podotknout, že jazyk panem Sienkiewiczem užívaný, byť ze začátku působil poněkud příliš archaicky a krkolomně, se po dvaceti stránkách proměnil v čistou jemnou smetanu, která plynula bez zaseknutí. A když už jsme u prvních dvaceti stran, musím zmínit ještě jednu věc. Právě lehoučká archaičnost slohu, i narativu umožňovala mimo perfektních dialogů, také neuvěřitelný popis. Dlouho, opravdu dlouho jsem už s takovou radostí v duši nečetl popisy krajin. Ale v Ohněm a mečem jsem si je mimořádně užíval.
U popisu bitev jsem shledal – i když ne pouze v nich – že se pan Sapkowski při psaní svého Zaklínače velice inspiroval u tohoto majestátního díla. Bitvy jsou dobrá čtvrtina knihy, počítám-li v ně i popisy bitevní krajiny, atmosféry, vojenského způsobu života. Obecně popis bídy válečné zabírá tím či oním způsobem možná více než polovinu knihy. Popisy bitev jako takových byly nejen dost rychlé, ale i přehledné a hlavně heroické. Člověku kolikrát až běhal mráz po zádech. Popis hrůz nejen Kozáky, ale i Poláky páchaných, byl naprosto mrazivý, jak už jsem ostatně psal výše.
Teď to hlavní. Historická autenticita. Víte, knihu bych možná přečetl ještě rychleji, kdybych si co chvíli neutíkal ověřovat podané informace. A musím konstatovat, že pan Sienkiewicz byl velice šikovný človíček a psycholog, který ty informace podával relativně přesně (až na nějaká ta číslíčka sem tam), ale velice si vyhrál s tím, kdy, jak a v jakém kontextu to či ono zmíní. Jestli to je napsané tak, že to zapadne do textu? Není problém. Kostra děje však přesně kopíruje první vlnu Chmelnického povstání. Nelze se však v knize vyhnout krutému nadržování Polákům a Polsko-Litevské unii. Ostatně byla kniha napsána pro povzbuzení národa, nikoliv jako dílo kronikářské.
Závěrem ještě podotknu, že se člověk u čtení nekřesťansky zasměje, hlavně vinou pana Zagloby a Podbipiety, avšak nejen jejich a jednou nebo dvakrát dokonce snad i slzička ukápne.
Kniha je prakticky dokonalá a musím konstatovat, že jsem se asi zamiloval. Snad nebude ještě delší Potopa v ničem horší.
P.s. V průběhu čtení jsem byl v kontaktu s jedním přítelem, rozeným "Ukrajincem". Bylo mimořádně zábavné s ním na toto téma konverzovat, zvláště pak, při zveličení všeho co udělali Poláci a hanění Kozáků. Další důvod proč jsem se velice bavil.
Sienkiewicz umí psát, umí vystavět příběh a má skvělé dialogy. Přesto se tato kniha čte hůře než například Quo vadis nebo Pouští a pralesem. Dnešního čtenáře zdlouhavější popisy bitev už tolik nebaví a také tato kniha je psaná opravu převážně pro poláky.
Tahle kniha patří do mé desítky nejnejnej knih. Po revoluci začaly vycházet komiksy jak houby po dešti a v jednom z nich byl příběh Křižáci na motivy knihy Henryka Sienkiewicze. Kreslil Kája Saudek. Sienkiewicze jsem do té doby vůbec neznal. Ten den jsem začal hledat v knihovnách a v antících jeho knihy. Křižáci skvělí, Potopa nádherná, Quo vadis úžasné, ale vrchol je pro mě Ohněm a mečem. Ale doporučuji starší vydání. Překlady Henrykových děl, které vyšly kolem roku 1920, nemají konkurenci. A maličkost na závěr: vím, že si historii upravoval a zkreslil, ale koho to zajímá? Já čtu příběh, na studium mám učebnice.
Autorovy další knížky
| 1990 |  Quo vadis |
| 1988 | Pouští a pralesem |
| 1986 | Ohněm a mečem |
| 1988 | Potopa |
| 1995 | Pan Wolodyjowski |
Bylo to dlouhé a náročné, ale přesto svým způsobem zajímavé. Nevadí mi dlouhé knihy, ale zde se to hodně točilo o dialozích - nejvíce řádků samozřejmě zaujímá chvástání páně Zagloby.
Ale naturalistický popis vše pozvedá.