Ohnice
Jiří Jakub (p)
Svazek obsahuje čtvrtou básnickou sbírku významného českého básníka první poloviny dvacátého století, která vznikla v letech 1939-1940. Orten věnoval tuto sbírku památce svého zemřelého otce a pokusil se v ní zachytit pocity ohrožení i předtuchu konce života. Celý cyklus je rozdělen do čtyř částí, v nichž se navíc ještě prolíná autorův melancholický vztah k určitým předmětům, touha po poznání i víra v poezii, která se pro mladého básníka stává jedním z nejdůležitějších nástrojů k přežití. Orten se uprostřed krutého okupačního období, "podminovaného" nelítostnou hrozbou rasových zákonů, pokouší najít důvěrné pouto s věcmi, jež se pro něho stávají symbolem čistoty i dokonalosti. Proto oslovuje studánku, starou knížku, koš s jahodami nebo dokonce i sněhové vločky: to vše mu přináší pocit harmonie, jenž je však v druhé polovině sbírky odsunut a do středu Ortenovy pozornosti začnou pronikat úzkost i obavy ze smrti, předznamenávající tragický rozměr básníkova osudu.... celý text
Přidat komentář
Básnickou sbírku Ohnice jsem četla kdysi na vysoké škole, ale jelikož mám hlavu děravou, tak jsem si z této sbírky příliš mnoho nezapamatovala. A tak jsem se do ní pustila nyní znovu. (V tomto směru to Formou a hlavně obsahem je tato sbírka dost nelehká ke čtení. O to víc musím smeknout před tím, že něco tako hutného a silného dokázal Jiří Orten vytvořit v tak mladém věku. Nebudu tvrdit, že jsem všem básním této sbírky rozuměla, protože prostě nerozuměla. Chybu hledám hlavně u sebe a ve své určité neschopnosti se na některé básně vnitřně napojit a rozumově ani emocionálně pojmout, co básník sděluje. Od toho se také odráží mé hodnocení - to je však beze sporu ryze subjektivní. A určitě bych nerada, aby to vyznělo tak, že Ohnice je špatná sbírka a nestojí za přečtení. Protože opak je pravdou. Určitě za pozornost stojí a moc ji doporučuji vyzkoušet. A prostě sami uvidíte, jak vám to bude sedět a jak tomu budete schopni porozumět.
básně jsem velmi niterní, autor v nich vyjadřuje melancholii, bolest, strach - to vše vychází z dobových reálií, v nichž Orten vyrůstal a žil. Stín války a protižidovské útlaky se těžce promítají do Ortenova života a to pak do této sbírky. Básník užívá hodně metafor, náznaků - spousta věcí je ukryta mezi řádky. Snad právě proto byly pro mne některé básně hůř srozumitelné. nicméně to nemění nic na tom, že Orten užívá krásného květnatého jazyka, krásných obratů, jejichž význam občas bolí.
Celkově dávám 3 hvězdy, ale dáno je to hlavně mnou a tím, jak jsem bojovala s porozuměním. A asi jsem taky ne vždy byla úplně naladěna na to číst tak deprimující poezii. Pořád ale mám v sobě dost respektu, úcty a obdivu, jak v mladém věku dokázal Orten vyjádřit tak mnoho a tak silně.
P.S. Nejsem si nyní jista, jestli můj komentář aspoň trochu dává smysl, ale snad jo... lépe to neumím.
Moc pěkná sbírka. Nejvíce se mi líbí básně: Touha, Báseň léta a Křtitel. První dvě zmíněné už jsem někdy slyšela a vyvolávaly ve mně zvláštní pocit, který nedokážu popsat…třetí báseň - Křtitel ve mně vzbudila veliký smutek a melancholii, neznala jsem ji ale, mohu ji označit za jednu z nejkrásnějších, co jsem kdy četla…
.... narovnej hřbet, má malá kniho
a dýchej z plných plic ....
Sbírka obsahující plno myšlenek, emocí, značné senzibility - ale i melancholie ....
a já dýchala a rozdýchávala tu poezii slov ....
" Myslíš si snad, že nekončí
krajina jež nás rozloučí
myslíš si snad, že bezmezná je,
že na konečnost si jenom hraje ....."
A poslední přání básníka :
Své verše klade sem, časem již pocuchané,
své verše, život svůj, z nějž něha na zem kane
a zemí proniká až dolů, k hlíně rodné....
A to, co v nás nechává radost i bolest :
Mluvil jsem slovy, ztichám také jimi.
Vzala mi víru, život navrací mi.
Jsou odpuštěna.
Pro mne verše na večerní rozjímání - a úvaha, co by ještě jeho básně mohly přinést ....
Moje nejoblíbenější sbírka od Ortena. Hodně věcem v ní nerozumím a jsem ráda, když v básni poodhalím význam třeba jen několika málo veršů, ale myslím si, že právě o tom poezie je. Nikdy nemůžeme v plném rozsahu pochopit "co tím básník chtěl říci", to ví jenom on sám (a někdy možná ani on ne), ale občas můžeme nahlédnout za slova, můžeme najít smysl, který ani sám autor nezamýšlel, může to v nás vyvolat zasutou vzpomínku, myšlenku, pocit... To je dlé mého pravé poslání poezie. Při čtení Ortenových básní se obracím sama do sebe, do vlastního nitra, a zároveň bloudím širým světem a dívám se na něj novýma očima. Mnoho básní působí ponuře, je v nich stísněnost, žal, bolest, touha po smrti, nejistota, marnost, ale přes to všechno se v nich zobrazuje také láska ke světu a přírodě, dojemná přilnavost k věcem a v neposlední řadě i naděje a láska. Taky miluju Ortenův jazyk, to, jak pracuje se slovy, někdy verše působí lehce, až hravě, jindy jsou těžké jako olovo, ale přesto zní tak krásně, až to bolí. Jsou verše, které zasáhnou hluboko do srdce, uvíznou v hlavě a už tam zůstanou...
Sám o sobě Orten napsal, že přes své mládí podobá se králi. Pro mě je odjakživa král. Bezbranný chlapec i neskutečně moudrý muž v jednom. Taková hloubka, taková krása, takový talent, takový osud... A v Ohnici je to všechno.
To všechno zmůže sen.
Ty ale víc chtěj zmoci.
Ač plod je zablácen,
chtěj ryzost po ovoci.
(Dětská)
Hraje si dívka s tmou a slovy
a dává polibek svým rtům,
nikdo je nazpět nevyloví
neskutečnému rybářovi,
jen tichý pláč je ve snu poví
z polštářů medvídkům.
(Dívčí)
Orten známý ("Na paměť mléka crčícího …"), Orten tragický ("Čí jsem? / Jsem zimy tvrdé plodům / a smrti, chce-li čas / jsem lásky, s níž se míjím o dům, / dán za jablka červům napospas), Orten cvičící (viz názvy několika básní) a překvapivě i Orten hravý:
Jsem na polibek malý,
povídal trávě zajíc,
když přiběhl k ní zdáli.
Léta mi utíkají,
povídal trávě zajíc.
a dobrýtro se mi líbí,
přiběhl jsem až z dáli,
dobrýtro se mi líbí.
Přece tě nepolíbím,
jsem na polibek malý,
léta mi utíkají
rychleji, než se chce,
povídal trávě zajíc.
Léta mi utíkají
tak divoce,
chtěl bych je dohoniti
ještě než bude tma,
povídal trávě zajíc.
Chtěl bych je dohoniti
a střihnul ušima.
"Jsi žena, neboť věříš příliš.
Nalézáš pravdu, když se mýlíš.
Nalézáš to, co ztrácí čas.
Nalézáš, neboť ztratilas.
Ta krajina je bezbarvá.
Tou krajinou, kde jsme my dva,
nabírá bolest jako lžicí
šťávu a vláhu pro trpící.
Jsem cosi jiného, než ty jsi.
Neztratil jsem, neb neměl jsem."
První část mě naprosto okouzlila, třeba Život nebo Potkal jsem studánku... (...a řekli jsme si více, než lidé říci mohou si.) Spoustou motivů mi Orten připomněl Seifertovu Maminku, jinými zase Skácela.
Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela, ...
Můžeme se dočíst, že ve sbírce Ohnice převládá motiv úzkosti, smrti, strachu (ČL od počátku k dnešku, s. 707). Nejsem si jist, zda je to nejvhodnější popis sbírky, neboť může působit dojmem, že je pesimistická. Ve skutečnosti však tyto verše píše zraněná melancholická duše toužící po klidu, nikoli oslavující zmar. Proto mezi básněmi můžeme objevit i prvky erotiky a lásky.
Mezi nezapomenutelné básně patří První báseň, Touha, Nenapsaná, Smutná, Dívčí.
Ohnice -- sbírka, jejíž čtenář již potřebuje víc času na pochopení a na její vstřebání. Asi to není ten typ poezie, který si otevřete někde v šalině cestou do práce; ne pokud ji chcete opravdu prožít.
Přiznám se, že při prvním čtení mě příliš nenadchla. Neporozuměl jsem jí. Ale při každém dalším nahlédnutí jsem jí byl o kousek blíž. Postupně jsem začal pronikat do myšlenkových tajů Ortena a některé verše mě uchvátily (a uchvacují stále).
Jistě, nejsem ještě na konci cesty k pochopení celého toho hlubokého básnického světa. Ale jsem už tak daleko, že není cesty zpět.
Zkuste zpomalit a vychutnat si ji i Vy. Třeba si Vás také získá.
"A táhnou tudy vrány, táhnou hejno zmijí
a táhne tudy píseň, kterou ďas má rád.
Ty běžíš za nimi, utíkáš kalvárií.
Je velmi pozdní čas. Otvírá ústa zrad.
..." Báseň naděje (J. Orten)
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2013 |  Elegie |
| 1986 |  Milostný listář |
| 1958 | Deníky Jiřího Ortena |
| 2012 | Ohnice |
| 1939 | Čítanka jaro |
A ani Orten mě příliš neoslovil. Možná se časem dostanu do bodu, kdy už mě budou zajímat jen populárně naučné knihy o psychologii a pedagogice a přírodní vědy.
*
První báseň
Na paměť mléka crčícího
a rorýsů a borovic
a chleba, jenž se nepřejídá,
a hněvu, který ticho hlídá,
narovnej hřbet, má malá kniho,
a dýchej z plných plic.
Vezmi si mě a nech mne dýchat
o chvíli déle, než smím žít,
vyprávěj dětem o svobodě
a řekni rtům o čisté vodě
a lukám, kde jsou písně cikád,
když šero padá na pažit.
Citlivá chůze, procházení
okolo plotů, řek a míst,
kde bolí každé prudší slovo,
kde poddávám se nad olovo,
do ohně mizím, do kamení,
abys už mohla číst.
Snad někdo přijde, samotinký,
naplněn spásou po okraj.
Barvínky spí a jejich barvy
můj tichý západ sladce barví.
Já ležím navždy u maminky,
kde je má zem, můj kraj.
Kde končí svět. Kde začíná se.
Kde vichr vichří hlas,
až zvedne se a píseň vydá,
zatímco smrt mu napovídá
o životě, jímž počne zase
zpívati boleráz.
Na paměť mléka crčícího
ze skal až do konvic,
na paměť biče, který šlehá
tam, kde je něha, kde je něha,
narovnej hřbet, má malá kniho,
a dýchej z plných plic.