Olive Kitteridgeová je zpět
Elizabeth Strout
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/464280/bmid_olive-kitteridgeova-je-zpet-DGm-464280.jpg
5
91
91
Olive Kitteridgeová série
< 2. díl
O životních ztrátách a způsobech, jak se s nimi vyrovnat. V třinácti příbězích z pera držitelky Pullitzerovy ceny opět ožívá americké městečko Crosby a nabízí příběhy dalších svých obyvatel.Olive, bývalá učitelka a svérázná osobnost města Crosby, se za poslední dva roky téměř nezměnila. A stejně tak se příliš nezměnilo městečko Crosby. Stále se jedná o komunitu lidí, kteří řeší své složité vztahy a rozmanité starosti jak nejlépe dokáží. Ve třinácti příbězích, protknutých životem Olive, se další sousedé musí smířit s vlastním stárnutím a blížící se smrtí, znovu nalézt ztracenou naději, a když ani to se nedaří, najít si alespoň útěchu. A právě v tu chvíli jim často do života vstoupí upřímná a svérázná Olive, která jakoby vždy jasně věděla, co je třeba udělat. Od doby, kdy Olive Kitteridgeová, učitelka v penzi z malého městečka v Maine, ovdověla, uplynuly už dva roky. Smutek ze ztráty manžela ale nezměnil její povahu – dál si nebere servítky, je nekompromisní a naprosto jedinečná. Autorka novin spojila třináct pronikavých příběhů do uceleného románu prostřednictvím nezapomenutelné hrdinky Olive Kitteridgeové a zaobírá se tématy jako osamělost, stárnutí, smutek a rodinné neshody, ale také naděje, útěcha a životní zkušenosti. Na Olive čekají další životní výzvy, stejně jako na další postavy jednotlivých povídek, které se musí smířit se stárnutím a vlastní smrtelností, snažit se o zlepšení vztahů s partnery a dětmi, hledat naději v těžké nemoci a najít útěchu tam, kde by ji nikdy nečekali. Autorka Elizabeth Stroutová civilně, bez patosu a melodramatičnosti úsporným jazykem nastiňuje malá velká dramata a situace, která se v jistém věku objevují v životě mnoha lidí.... celý text
Literatura světová Povídky Romány
Vydáno: 2021 , JotaOriginální název:
Olive, Again, 2019
více info...
Přidat komentář
Napsal jsem, že první díl se mnou zamával, tak co teď napsat o tom druhým? Pomalu, ale jistě se blížím stáří. Určitě to může bejt hezká životní etapa, ale pochybuju, že ji takovou má tolik lidí, jak se “ve veřejným prostoru tvrdí. Popis stáří Olive K. bude pravdě nejspíš blíž a je to vyhlídka jen málo lákavá, když ne přímo děsivá. A to nemusí řešit finanční problémy. Cher to pravděpodobně vystihla nejlíp, když na otázku od Oprah Winfrey, ve svých 61 letech odpověděla: “I think it sucks. Amen. P.S. Vyhlídka to sice není lákavá, ale 2. díl byl možná ještě lepší než ten 1.
„Co si myslíš o Olive Ketteridgeové?“, zeptal se.
„O Olive?“ _ „Já jsem jí vždycky měla ráda.“
Olive je zpět, a stále působí jako svérázná, až bezcitná, nekompromisní stará dáma, jenže zdání klame.
S Olive se známe už nějakou dobu, z první série příběhů o obyvatelích městečka Crosby ve státě Maine, a tak vím, že to s ní fakt není někdy jednoduchý, žít vedle, nebo spíš žít s _ její nekompromisní přímostí. Někdy je vážně jak rozjetý vlak – převálcuje vše, co jí stojí v cestě, a vlastně za to ani nemůže, protože, když se dá takové soustrojí do pohybu, těžko ho zastavíš. A tak „proti ní“ – v opozici k její konfliktní a velmi složité povaze – stojí její syn, snacha, vnoučata, první i druhý manžel, a spousta dalších „nešťastníků“ v Crosby, vzájemné porozumění je často otázkou těžkých vyjednávacích taktik, a ne vždy se to povede. Každopádně každý, kdo se s Olive potká podstoupí dost tvrdou lekci sebereflexe.
Jedno je jasné, Olive je žena, kterou není snadné pochopit.
„Nemám tušení, kým jsem.“
Ale čtenář stojí ve výhodnější pozici, oproti ostatním zúčastněným, protože „vidí dovnitř, do Oliviny mysli, má k dispozici její sdílené pocity, může si tak, kromě zmíněné vlastní sebereflexe, odnést minimálně dost námětů k zamyšlení se – nad city, jako je láska, nebo třeba strach. Příběhy, ve kterých Olive hraje hlavní roli, i ty, ve kterých se jen letmo mihne, mají jedno společné, zprostředkují vcítění se do druhého, do pocitů ztráty, osamění, strachu ze stárnutí, odloučení od blízkých …
Je pravdou, že Olive se svým způsobem chování vymyká z předepsaných stereotypů, je výstřední, nezapadá do předem nalajnovaných společenských rolí, ale je taky bezpředsudečná, předsudky hází za hlavu a nic si z nich nedělá, je jí úplně fuk, jak ji lidi posuzují, je prostě přirozeně svá, za všech okolností …
Sled událostí v jednotlivých příbězích má vždy nějakým způsobem dopad na Olivin život, který tak vůbec nevypadá, že by v něm bylo obzvlášť veselo, takže se zdá skoro, že to je spíš smutné čtení, ale víte co, vlastně není! Deprese ve mně určitě nevyvolávalo, spíš, řekla bych, že dokáže vyvolat pochopení! Deziluze a skepse tu totiž nejsou stěžejní, ten pocit, o který tu jde je … důvěra! Olive je navzdory tomu, že není zrovna laskavá, že je nespolečenská a často až nezdvořilá, především hluboce lidská. Je to prostě fajn dáma - rebelka!
Asi nejlepší pak na všech příbězích je, jak každý, navzdory všem skutečnostem, končí něčím jako happy endem - nezdařené setkání, konflikt, hádka, bezútěšná situace – Olive vše přesně a detailně a naprosto otevřeně popíše – a pojmenuje chyby! Všech zúčastněných, ale hlavně ty své. Uvědomění si svých chyb totiž působí smířlivě, mile, skoro přívětivě, což je slovo, které jakoby se zdánlivě k Olive vůbec nehodilo, ale spíš je to tak, že ji naopak naprosto a zcela vystihuje – přívětivost! Je skoro neuvěřitelné, že tohle slovo lze použít v souvislosti s Olive, ale je to tak.
A pak ještě _ smíření se!
Se svými nedostatky, s realitou, se životem!
„My ale žijeme v šíleným světě!“
„Já vím. _ Řekla bych, že takový byl vždycky.“
Pěkné čtení o stáří se všemi jeho neduhy. Děti i vnuci vyrostou, odstěhují se, přátelé se pomalu vytrácejí a člověk je najednou sám. A co jiného, vzpomíná, vzpomínky jsou něco, co člověku zůstane, pokud je o ně neoloupí Alzheimer nebo stařecká demence. Ale, nebojte se, neni to smutné čtení.
Návrat svérázné Olive je stejně dobrý, ne-li lepší než původní kniha. Její drsná, ale citlivá povaha znovu dává vzniknout mnoha zábavným, ač někdy trapným situacím, ze kterých se ale umí s grácií a (ne)taktem sobě vlastním vždy dostat (téměř).
První kniha o Olive mě nadchla, tak jsem si nemohla nechat ujít pokračování. A musím říct, že je stejně dobré, v něčem možná i lepší. Čtenář už Olive zná lépe, takže jí lépe rozumí a více s ní soucítí... Jediné, co mě štvalo, byl překlad, a to hlavně dialogů. Ty jsou většinou přeloženy doslova a v češtině prostě znějí divně.
Z pokračování úspěšného a výborného románu Olive Kitteridgeová (2008, č. 2010 a 2021), za který americká spisovatelka Elizabeth Stroutová (*1956) získala Pulitzerovu cenu a který se stal námětem povedené minisérie (2014) s Frances McDormandovou v titulní roli, jsem měl trochu obavy, přece jen "nevstoupíš dvakrát do téže řeky". Ale ty se při čtení románu Olive Kitteridgeová je zpět (Olive, Again; 2019) brzy rozplynuly. Olive, bývalá učitelka matematiky, je svérázná stará žena, ne zrovna sympatická a oblíbená, která čtenáře trochu rozčiluje, což mám rád, ale zároveň vzbuzuje i neodolatelné sympatie. Její příběh se prolíná s osudy dalších postav, obyvatel městečka Crosby ve státě Maine, a to ve formě třinácti propojených povídek, stejně jako v románu prvním. V některých je Olive jen okrajovou postavou, v jiných je tou hlavní.
Olive se musí vyrovnat se ztrátou manžela, s novým vztahem a se stářím a osamělostí; má složitý vztah se synem, který má na její vkus až moc dětí (dvě vlastní a dvě nevlastní), i s jeho ženou. Olive neodolatelně upřímně glosuje události či sousedy a přátele, za její tvrdou maskou se ale skrývá citlivá žena plná životní moudrosti, která mimochodem pomůže porodit i dítě nebo navštěvuje bývalou žákyni procházející chemoterapií, od níž se jinak skoro všichni odvrátili, protože mají strach z nemoci a smrti. Což má i Olive, ale nebojí se o tom mluvit.
Některé povídky, jako třeba úchvatná Pomoc, by vydaly na samostatný působivý román. Kniha se čte doslova jedním dechem a je plná humoru, tragiky i tragikomiky a především (ne)obyčejných lidských příběhů se vším, co k životu patří (láska, smrt, nemoc, stáří, osamělost, nevěra, rozchody, vztahy ve všech formách, rodiče vs. děti, zločin, drogy, kariéra...). Oba romány mohu vřele doporučit! (Škoda, že nebyl čas přečíst si ten první znovu, ale někdy se k němu snad vrátím, stejně jako k minisérii.)
Tak tohle byla parádička. Skvěle napsaný román, výborně přeložený, opravdové počteníčko:-). Olive je stará paní, možná trošku nekorektní a příliš upřímná, má poměrně přísná kriteria nejenom na okolí, ale hlavně na sebe. Kdo vlastně je? Pozoruhodné na této knize je, že Olive nemá ve svém věku vše a všechny zaškatulkované - stále se snaží porozumět sobě i ostatním lidem, pochopit, proč se věci lidem dějí, proč žijí takové životy, vztahy...A to bych řekla, že je poučné i pro podstatně mladší lidi, snažit se nežít v klišé a standardních myšlenkových vzorcích. Knížka je trošku depresivní, na druhou stranu ale vnímám z textu i naději, že stojí za to žít do posledních svých dní, tak jako Olive.
Nádherná kniha, kéž by ještě pokračovala. Je smutná (jak tu někdo píše), ale ne beznadějně smutná, naopak, je v ní jakési smíření se životem, víra v dobro a pokorné přijetí stavu věcí. Olive je možná nepříjemná, někdy lehce asociální, ale je upřímná - nebo spíš přímočará, čestná, má hluboký smysl pro spravedlnost a soucit se slabšími. Já bych se s ní potkat chtěla. :)
Olive je nepřekonatelně nepříjemná postarší paní, ale stejně Vás to pořád nutí, o ní přečíst něco více. Autorka poutavě popisuje obyčejné věci….a třeba na konci budete mít Olive rádi
Olive je starší, rozumnější a trochu uvědomělejší. Není to nejlepší manželka ani matka a upřímně řečeno umí být pěkně drzá, ale je z ní cítit, že navzdory tomu, co říká, jí na člověku záleží. Na konci této knihy jsem si říkala, jaké štěstí měly některé z těchto postav, že měly Olive ve svém životě.
Jen jsem bohužel nebyla připravená na to, že mi u některých povídek bude tak smutno - ale bylo. Některé příběhy byla až moc skličující a těžké. Neříkám, že se mi nelíbily, jsou napsané opravdu skvěle. Jen jsem si musela dávat přestávky na nádech a výdech.
„Až zestárneš“, řekla Olive, poté co servírka odešla, „staneš se neviditelnou. Tak to prostě je. Ale je to svým způsobem osvobozující… Jdeš životem a myslíš si, že jsi někdo. Nemyslím to ani pozitivně, ani negativně. Ale myslíš si, že jsi někdo. A potom zjistíš,“ a Olive pokývla hlavou směrem k dívce, která podávala kávu, „že už nejsi nikdo. Pro servírku s velkým zadkem ses stala neviditelnou. A to je osvobozující.“
Stylisticky obdobně brilantní jako první díl, v tomto punktu velké uznání, i proto 4*.
Elizabeth Strout je mistr ve snování a následném rozmotávání složitého pletiva mezilidských vztahů, v tom umění „oloupávat člověka jako cibuli“ (jak říkával Georges Simenon) – ale tentokrát, myslím si, se autorka až příliš nechala okouzlit a vést temnou stranou síly. Náznaky teplejších, světlejších tónů probleskují ve tmě jen jako zřídkavé, ihned uhasínající jiskřičky a úsměvů a pohlazení je v knize méně než šafránu. Asi už na to holt nemám ten správný věk, aby mě bavilo číst si po večerech o umírání, o ranách osudu a o lidech, jimž sudičky rozdaly jen mizerné karty.
Vítej zpět svérázná Olive ....
A děkuji za další seznámení se všemi malými dramaty, která život přináší ....
A nejen postavám této knihy - ale můžeme zde nalézt i kousek sebe ....
Olive stárne a zdá se mi to, nebo získává jiný empatičtější přístup k lidem ?
Pěkně napsané - vždyť nakonec i ten seniorský domov může mít svá pozitiva ....
Nádherná kniha. Mám ráda tento typ knih. Jsou tak nějak o všem. O lidech, o životě, o přežívání, o smrti i o tlustém a nemocném stáří. Člověk se tam najde, uklidní ho, že lidé žijí podobně, že v sobě přes všechny trable mají laskavost, humor a pochopení. A co se týká stáří - obrovskou statečnost.
Úchvatné. Je to lepší než první díl. Olive je starší a tím pádem se zdá být čtení depresivnější. Téma smrti - k smrti se bojím smrti - je téměř všude. Ale jsou to stejné otázky, které si klademe všichni, stejná tajemství i trable řešíme ve svých rodinách.
Krásné. Dojemné. Jednou si budeme muset každý přiznat, že jsme zestárli, když se podíváme na svoje ruce, na svoje kdysi mladé tělo a budeme se velmi divit, kdy se nám to v životě vlastně stalo.
Elisabeth Strout vytvořila pro Olive - a hlavně pro mě - novou postavu. Konečně jsem si nemusela formulovat, čím mě Olive tak děsně štve a proč ji mám tak ráda; Jack to dělal za mě, díky autorce i jemu za to! :-)
Je potřeba se k takové knížce pročíst, nebo prožít? Soudím, že obojí, ale na odpovědi nesejde. Opět je tu zachycen „neoriginální“, tedy obyčejný život, opět je ztvárněn originální formou. Těšila jsem se na každou chvíli čtení, možná i proto, že smutné momenty jsou tu logické (a životem běžně dodávané) a vyváženy jsou několika hřejivými, o které se občas postarala – kdo by to do ní na první pohled řekl – i Olive.
Já tu Olive asi miluju.to byla taková nádhera.to bylo tak báječné čtení. Chtěla bych dát nejméně deset hvězdiček. Spisovatelka je neskutečně citlivá a vnímavá. Stejně jako v prvním díle mě moc bavilo číst povídku za povídkou, v každé z nich narazit na kousek Olive a skládat si z nalezených střípků mozaiku. Doporučuji
Ano, je to smutnější než první knížka o Olive, ale je to tak jiné čtení, tak moc dobře jiné. Osudy lidí, stárnutí ženské i mužské, upřímně podané. Ohlédnutí za životem, vyrovnávání se s vlastními chybami i nepříznivým osudem a další témata, která se týkají každého z nás. Ráda jsem tuto knížku každý večer otevírala.
Elizabeth Stroutová přivedla Olive zpátky a navázala (dle mého názoru velmi úspěšně) na první díl. Formát knihy je stejný: kratší povídky, jejichž sjednocujícím prvkem je malé provinční městečko a samozřejmě Olive Kitteridgeová, svérázná osůbka, která nechodí nikdy daleko pro slova.
Autorka opět prokázala svůj mimořádný vypravěčský talent. Povídky jsou doslova "cítit člověčinou", čtenář má možnost sledovat malá i velká dramata a celou škálu různých emocí.
Knihu vřele doporučuji!
Štítky knihy
americká literaturaAutorovy další knížky
| 2010 |  Olive Kitteridgeová |
| 2018 |  Všechno je možné |
| 2017 | Burgessovi chlapci |
| 2017 | Jmenuji se Lucy Bartonová |
| 2021 | Olive Kitteridgeová je zpět |
Syrové hodnocení skutečností, budování nového patrnerského vztahu s někým stejně kyselým.
Vztah se synem a jeho partnerkou víceméně na bodu mrazu, možná protože se všichni měníme ve svou vlastní matku?
Opět sebereflexe nula, leda by byla v poslední třetině, kterou už jsem vzdala.
Hlavní hrdinka se nám snaží vnutit, že je vlastně chudák. Vzhledem k tomu, že je to (aspoň myslím) bývalá učitelka má zcela nepřehlédnutelný komplex vlastní neomylnosti, z kterého neustoupí, ať se polepší ostatní...
Vlastně to není vůbec špatně napsané, jen je ten příběh iritující.