Ondina
Jean Giraudoux
Hra ve třech dějstvích podle povídky německého romantického básníka Friedricha de la Mette Fouqué. Giraudoux bohatě, s lyrismem i vtipem sobě vlastními, rozpracovává pohádkový motiv, v jehož jádru leží známý příběh (viz Dvořák a další) o rusalce a její lásce k smrtelníkovi. Na jeho základě dochází ke střetu dvou odlišných světů, respektive přístupů ke světu: intuitivní, přímočarý přírodní a oproti němu konformně civilizační.... celý text
Přidat komentář
Čekal jsem trochu nudnou pohádkovou selanku.
A dostal strhující drama!
Giraudoux je totiž úžasný básník, který se nezabývá nípáním v ději, ale který díky svému stříbrem trykajícímu jazyku a jemným metaforám úchvatně prokresluje scény a postavy. Drží tak celý děj v okouzlující nadsázce křehce magické atmosféry.
Zároveň je opět jemně, ale zároveň třeskutě vtipný. Po pečlivě odměřených kapkách do celé hry přimíchává šikovnou ironii.
Je to zkrátka virtuozní básník. Včetně schopnosti protknout hru nevtíravými, přirozenými postřehy a úvahami (tedy žádná křečovitá intelektuálská manýra, mnohem obvyklejší).
Vše, nad čím se tu rozplývám, do jisté míry ilustruje kratičký dialog:
Ondina:
"Vy jste básník, že?"
Básník:
"Aspoň se to říká."
Ondina:
"Nejste příliš krásný..."
Básník:
"To se taky říká... ovšem ne tak nahlas... Ale protože ucho básníka vnímá jen šepot, slyším to tím lépe."
Ondina:
"Ale když někdo píše, tím přece zkrásní, ne?"
Básník:
"Býval jsem mnohem ošklivější!"
Štítky knihy
rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 1969 |  Zuzanka a Tichý oceán |
| 1994 | Ondina |
| 1968 | Trojská válka nebude |
| 1970 |  Siegfried a Limuzinsko |
| 2015 | Bláznivá ze Chaillot |
„Copak nechápeš, že všecko, co je na tobě veliké, miluje Hans jenom proto, že to sám vidí malé? Ty jsi ta nejjasnější záře, ale Hans v tobě vidí jen hezkou plavovlásku. Jsi půvab sám a Hans miluje ztřeštěnou dívenku. Jsi dobrodružství celého života, ale pro Hanse jsi jen jednou vzrušující příhodou...Až pozná svůj omyl, dostane strach a ty ho ztratíš....“
Není to pohádkový příběh! Ani náhodou! Je to psychologické drama o míjení a nepotkávání se, které je demonstrováno na postavách z mytologického světa.
Přes lehkým perem napsané dialogy, které opravdu byly vtipné (vlastně si dokážu představit inscenaci Ondiny i jako crazy komedii ... i když ... asi si to spíš představovat nechci) jsem se nemohl zbavit nepříjemného pocitu, když jsem sledoval postavy, jak se řítí do svých nevyhnutelných nešťastných konců. Za které si mohli sami, ano. Ale stejně mi jich bylo líto, protože byli oba vlastně obětmi svého prostředí, které ani jednomu z nich nedovolovalo normálně dospívat, růst, vyzrávat. A tak první emoční rozkolísání zaměnili za osudovou lásku – přestože jejich setkání osudové bylo, o lásce se mluvit v jejich případě prostě nedá (hra není o nešťastné lásce, je o nešťastné absenci lásky jako otevřenosti pro druhého – což je něco hodně jiného než obětování se druhému). Dá se mluvit jen o jakýchsi touhách a naivních projekcích a sebeprojekcích.
Stává se to nejen princům a rusalkám, stává se to s železnou pravidelností i lidem (jen si vzpomeňme na naše vlastní první zamilovanosti a naši vlastní neschopnost je vidět alespoň trochu reálně a vlastní neochotu nechat si zkušenějšími dobře poradit). Ale lidi se z toho obvykle nějak otřepou, nasbírají zkušenosti a napříště vše prožívají dospěleji. Jenže když to přijde na rusalku, žijící ve své lesní bublině... nelze než bezmocně sledovat její tragické sebezničení.
„Ach, Hansi... oba teď doplácíme na svůj omyl. Co tě mohlo na ní tak vábit? Čím tebe mohla okouzlit rusalka? Copak tvým živlem je dobrodružství? Ne, Hansi, já tě znám! Už když jsi jako potulný rytíř putoval černými lesy, byl jsi vždycky nejšťastnější, když jsi objevil nějakou opuštěnou chatu po dřevorubcích, když jsi zas ucítil pach plesnivé slámy a mohl ses ohřát u ještě teplého ohniště. Myslel sis, že pronásleduješ obry, že hledáš zlé čaroděje a zakleté zámky a zatím jsi vždycky pátral jen po lidské stopě...“