Opožděné reportáže
Ladislav Mňačko
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/156274/bmid_opozdene-reportaze-PDm-156274.jpg
4
122
122
V řadě reportážních črt se autor zabývá nejožehavějšímí otázkami a problémy doby tzv. kultu osobnosti. Jednotlivé příběhy, vesměs autentické, jsou otřesnou četbou, která čtenáře burcuje k tomu, aby se aktivně podílel na rychlém odstranění všech těchto pozůstatků kultu osobnosti.
Literatura světová Povídky Literatura slovenská
Vydáno: 1964 , NPL - Nakladatelství politické literaturyOriginální název:
Oneskorené reportáže, 1963
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Po devatenácti letech jsem si tuto slavnou a kdysi velmi třaskavou knihu přečetl celou. Z jedenácti reportáží se mi nejvíce líbí poslední a nejrozsáhlejší, tj. Svědek (5 hvězdiček). Bývalý slovenský fašistický voják a následně sovětský partyzán, respektive čs. voják, se dávno po válce zmínil o zastřelení dvou civilních osob na okupované Ukrajině. Učinil to jenom proto, aby těmto smrtelně postřeleným osobám zkrátil trápení. Na konci padesátých let byl kvůli tomu označen za vraha, přičemž se zapomnělo na jeho zásluhy v odboji (na druhou stranu navíc přešel pod otřesným dojmem zmíněné popravy) i v následném civilním životě. Čtyřmi hvězdičkami oceňuji reportáže/povídky Zahrada muk, Kádrová legenda, Kolejnice, Úsměv, zatímco zbývajícím šesti uděluji lepší tři hvězdičky. Zahrada muk je snad nejotřesnější, poněvadž v podstatě zcela nevinnému řediteli mlýnů hrozil i trest smrti (sic!). Kádrová legenda je svým obsahem asi nejexotičtější, protože hlavním hrdinou je syn rumunského kapitalisty, jenž se dal do věrných služeb komunistickým režimům (nicméně jeho původ mu občas velmi překážel). Hrdinové řady povídek dělali dobře svoji práci, avšak měli smůlu v kapitalistickém původu, v bezohledném politickém funkcionáři, případně jejich jméno připomínalo nějakého zločince, někdy tohle všechno dohromady. Řada reportáží se točí okolo různých staveb socialismu, tj. přehrad, železnic, továren. Bohužel, některé z líčených nešvarů se dějí i v dnešní době. Zejména se to týká byrokratických nesmyslů v různých oblastech hospodářství. Dokonce i dnes může být kvalitní člověk šikanován nebo zničen z toho důvodu, že se někomu znelíbil, někomu překáží apod. V určitém smyslu tedy Mňačkovy opožděné reportáže považuji za nadčasové.
Silné a smutné čtení 11 povídek z období kultu osobnosti, politických čistek, nadšeného budování socialismu na Slovensku. Po procitnutí z revolučního nadšení byl Mňačko nekompromisním kritikem tehdejšího režimu, jeho knihy končili v trezoru. Kniha Opožděné reportáže se dá přirovnat k povídkám Solženicina.
Jedná se o první přečtenou autorovu knihu. Vzpomínám si, že jsme se o tomto autorovi učili na základní škole. Na střední škole jsme se o něm nezmínili, což je škoda. Autor je známý především knihami SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN a JAK CHUTNÁ MOC.
OPOŽDĚNÉ REPORTÁŽE jsou reportáže o nespravedlnostech, které obracely naruby osudy lidí v 50. letech v Československu.
Kniha obsahuje 11 reportáží (povídek). Na počátku knihy se nachází Úvod, ve kterém autor uvedl, proč se rozhodl napsat tuto knihu. Autor byl komunista, ale uvědomoval si chyby, kterých se dopustili komunisté v 50. letech na nevinných lidech, kterým pak ničili životy včetně jejich rodin. Paradoxem je, že se jednalo také o lidi, kteří bojovali v 2. světové válce, přidali se k partyzánům, ničím se neprovinili, byli řádnými členy KSČ, a přesto přese všechno byli na těchto lidech páchány křivdy. Myslím si, že autor musel mít hodně odvahy, aby napsal a vydal tuto knihu, protože kniha byla vydána v roce 1963. Některé osudy lidí byly velmi smutné, tragické a nepochopitelné. V knize máme vykresleny problémy, se kterými se setkávali lidé komunisté, kteří byli na vrcholových pozicích a museli je řešit.
Nejvíce mě oslovily tyto reportáže: Na hřbitově, Zahrada muk, Dva kamarádi, Svědek aj.
Pro mě nejzajímavější Mňačkova kniha. Zejména vzhledem k roku vydání - 1963. V té době musela působit jako zjevení.
Kniha o tom, ako sa rozbúrali autorove predstavy o budovateľských rokoch. Smutná kniha.
Smutné, čo všetko museli niektorí prežiť a pre aké absurdné dôvody – a že niektorí to neprežili.
Smutné, ako ľahko sa dá pod prizmou totalitnej moci zničiť život, povesť, rodina – a ako ťažko (ak vôbec) sa to dá napraviť.
Smutné, že niektoré z týchto príbehov museli čakať na šťastný koniec (či aspoň jeho ilúziu) celé roky – a že mnohé sa ho nedočkali.
Smutné, že tieto príbehy sa neodohrávali až tak dávno – a že rôzne ich spoločenské i osobné dozvuky možno vnímať dodnes.
A smutné bolo pre mňa i to, že ešte aj v dobe písania tejto knihy považoval autor všetky uvedené prípady za niečo ako chyby v systéme – a že až o pár rokov neskôr si uvedomil, že chybou je vlastne systém. Aj preto za mňa štyri hviezdičky – ešte stále sa to v nej priveľmi hemžilo dobrými súdruhmi a rôznymi socialistickými mňamkami, ktoré sú pre mňa skrátka nestráviteľné.
Rozhodne však autorovi česť za to, že túto knihu – takú mňačkovskú mea culpa – vôbec napísal; že sa stala akoby jeho literárnym pokáním.
Obyčejné příběhy obyčejných lidí, z časů převratných společenských změn a budování velkých průmyslových staveb. O řediteli mlýna, o staviteli přehrad Aloisi Krausovi, o stavbách železnic, textilních továren, hydroelektráren…
Všechny příběhy mají jedno společné. Zvůli, nespravedlnost, šikanu, byrokracii, zbabělost, zkorumpovanost, ze strany nedoučených kariérních politiků, papalášů, úředníků vůči odvážným, pracovitým, a inteligentním lidem. Některé z těch příběhů mají dobrý konec. Naštěstí.
Silné čítanie, brutálne, vynikajúce a hrozné zároveň. Vykonštruouvané procesy v päťdesiatych rokoch, po ktorých sa Vám chce plakať a zvracať zároveň. Znázorňuje utrpenie ľudí, nevinných ľudí. Táto téma sa ma bytostne dotýka, nakoľko jedného takého procesu bol objektom aj môj starký. Mňačko ako odporca komunizmu neskôr po emigrovaní stratil občianstvo, bol zbavený členstva v Zväze slovenských spisovateľov a jeho diela boli zakázané. Táto kniha je aj jeho vlastným ospravedlnením za jeho naivitu a vieru v bývalý režim, ktorému dôveroval. Najsmutnejnejšie na tom je však to, že mnoho, o čom Mňačko píše, platí aj dnes.
Moc zajímavý výlet na Slovensko 50. let. Vyjímečné svědectví o budování socialismu. Autor jednak popisuje křivdy, nepravosti a absurdity. Ale věnuje se i psychologii, pocitům, jak to sám vnímal. Píše o podvědomém vnímání strachu, který se najednou zmocnil člověka, jak je to možné a odkud se to vzalo? Píše o zinscenovaných procesech. Proč se ti skvělí, dříve stateční lidé přiznávali i k tomu, co nemohli spáchat? Jak je možné zlomit člověka? Další téma, kterého se dotkne, jsou vojáci Slovenského štátu v Německé armádě, Rychlé a Zajišťovací divize, a jejich přítomnost při vraždění na Ukrajině. Při všech těch tématech jde hlavně o sondu do nitra člověka postaveného do krajní situace.
Vynikající kniha. Jedna z těch, které, je-li to možno mimo jiné připisovat právě knihám, nastartovaly události let 1967 - 1968. Pro každého, kdo tuto dobu nezažil, by mělo být povinností si ji přečíst tak, aby se seznámil s tím jak a proč k onomu vývoji došlo. Stejně tak je to kvalitní předloha, ba přímo učebnice, pro každého novináře - jak kriticky přistupovat k aktuálním problémům společnosti.
Pravda je určitě to,že takový bordel v době,o které píše určitě byl.Že se lidé báli mluvit,protože mohlo a často také došlo k jejich uvěznění.Že se velmi často měnily různé plány továren,které tu výrobu nebyly schopné zvládnout je také pravda.Bohužel tohle všechno neřídili odborníci,ale diletanti a tak to podle toho vypadalo.
Nemilosrdné reportáže o tom, jak se poctivci Mňačkovi, skrze poznání, že i ta naše revoluce začíná požírat své děti, otevíraly oči. A to ještě nevěděl, že až je za pár let otevře úplně, stane se z komunistického partyzána a novináře emigrantem, který své úsilí otočí proti kdysi s budovatelskou nadějí a nadšením opěvovanému režimu.
95 % (69 hodnotících s průměrem 84 %).
Malá lidská dramata, která obludnost doby přetavila ve velké lidské tragédie. Některé příběhy končí šťastně, některé tragicky, ale jejich hrdinové z nich nikdy nevyjdou nepoznamenáni.
Děsivé svědectví o době, která se nám zdá vzdálená, ale měli bychom si dát pozor, aby se v nějaké formě nevrátila. V šedesátých letech jsem byla dítě a současné dění u nás mě děsí.
Místy až neuvěřitelné, absurdní. Zavedla bych jako povinnou četbu, zvláště těm, kteří s láskou vzpomínají na časy minulé.
Čtení některých povídek mě až fyzicky bolelo. Netuším, jak bych dokázal v něčem podobném žít. Jen vím, že bych buď neobstál sám před sebou a totálně se tím užíral, nebo by mě to dočista semlelo a stalo se ze mě cynické prase... :-/
"Podali mi tenhle hadr a na všechny moje otázky jen krčili rameny... Vaše cesta do NDR se zamítá... nikomu jinému, nikomu se nezamítá, jen vám se zamítá... odpovědný soudruh se... nikdo jiný, ani razítko, ani podpis, jen se... zamítá se, povoluje se, nevyhovuje se, sesesesese, kdo to je, ten soudruh se? Jak může zasahovat takovým způsobem do osudu lidí?"
Zase jsem jednou posílala knihovnici do skladu, když mi tuhle knížku přinášela, říkala, že se "na ni rozhodně fronty nestojí". Možná to je trochu škoda.
Samozřejmě, že člověk musí odhlédnout od toho, že všechny oběti konaného bezpráví 50. let, o kterém především Mňačko píše, jsou ti hodní komunisté a ti, kteří odsuzují a konají zla, jsou naopak ti špatní. Občas z některých vět vyznívá propaganda, ale na druhou stranu je to vzhledem k autorovým názorům v době, ve které kniha vznikala, pochopitelné. Myslím si, že je důležitější, uvědomit si, že Strana v tu dobu už přiznávala, že existovalo ono bezpráví, které páchali její příslušníci, a díky tomu vlastně mohla knížka vyjít. Není tedy divu, že Mňačko věřil v lepší zítřky.
Pokud bych měla vyzdvihnout reportáže, které na mě zapůsobily nejvíce, určitě by to byly: Dva kamarádi, Diář a Svědek. Při některých pasážích jsem se zmohla jen na kroucení hlavou, jindy jsem se musela smát té absurdnosti.
Smutné je, že takové časy vážně byly. A že obětí bylo hrozně moc. A měli by se připomínat, komunisté, nekomunisté, každý jeden konkrétní osud jednoho konkrétního člověka.
Oneskorené reportáže písal Mňačko ešte stále ako hrdý stranník a i keď tvrdo kritizuje, robí to tak vo viere, že ide o časy minulé a že zmena k lepšiemu už v dobe vydania knihy prebiehala. Príbehy opisujú skutočné svinstvá a absurdnosti, no proti zlým komunistom takmer vždy vystupujú dobrí komunisti a z väčšiny poviedok tak stále výrazne cítiť propagandu. Neprešlo však veľa rokov, vnútrostranícka očista sa akosi nenaplnila a v Ako chutí moc by ste propagandu hľadali už márne. A tak aj Oneskorené reportáže zostávajú hlavne údernou kritikou vtedajšieho režimu. Veru, nebolo ako za komančov !
Štítky knihy
slovenská literatura 50. léta 20. století komunismus společensko-politická publicistika reportáže publicistika
Část díla
- Diár 1963
- Dvaja kamaráti 1963
- Kádrová legenda 1963
- Klára 1963
- Koľajnice 1963
Autorovy další knížky
| 1968 |  Agresori |
| 1968 |  Ako chutí moc |
| 1997 | Někdo mě chce zabít |
| 1994 | Gigant aneb Tajemství ostrova věčné lásky |
| 1966 | Jizvy zůstaly |
Kniha, kterou by si měl přečíst každý, kdo se jako historik chce zabývat 50. lety minulého století u nás, i ten, komu rodiče a prarodiče vykládají, jak ten minulý režim byl vlastně fajn. Pokud někdo pořád neví, proč nebyl, tady najde odpověď. Ale pozor, není to příjemné čtení.