Zasľúbené zeme
Jean-Michel Guenassia
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/492686/mid_zaslubene-zeme-dBI-492686.jpg
5
137
137
Paríž, Alžír, Tel Aviv, Petrohrad. Hrdinovia z Klubu nenapraviteľných optimistov sa vracajú v ďalšom veľkom románe, ktorý sleduje ich životy a sny. Zachytáva štyri desaťročia od rozkladu koloniálnych mocností až po pád železnej opony, dekády plné nádejí a hľadania zasľúbených krajín. (vychádza 11. apríla) Michel Marini má len sedemnásť rokov a za sebou maturitu. Chce vycestovať za Camille, ktorá s rodinou žije v izraelskom kibuci, so svojim fotoaparátom dobyť svet a nájsť Cécile, priateľku nezvestného brata, ktorý sa nevrátil z Alžírska po tom, čo dezertoval. Ako presvedčený komunista sa totiž rozhodol radšej meniť svet. V zajatí svojich lások a tajomstiev poslední nenapraviteľní optimisti prechovávajú veľké nádeje tohto búrlivého obdobia. Od kolonializmu k pádu sovietskeho bloku, od zázrakov konzumnej spoločnosti po mystické volanie Jean-Michel Guenassia vykresľuje intímnu epopeju celej jednej generácie.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2022 , PremediaOriginální název:
Les Terres promises, 2021
více info...
Přidat komentář
Pekný, dobre napísaný román. Nemá veľmi zmysel, rozoberať knihu vzhľadom na prvý diel, ale Zasľúbené zeme bez znalosti Klubu nenapraviteľných optimistov, ako samostatné dielo neobstoja, takže tomu v komentároch nižšie, rozumiem.
Od Optimistů dost velký sešup. Tohle je většinu času regulérní telenovela. Jediné, co mě odradilo od odložení, bylo politické pozadí, rozvoj nově svobodného Alžirska a počátky státu Izrael mě bavily asi nejvíc.
“Avšak stejně jako Mojžíš musel jsem na zemi zaslíbenou jen zdáli pohlížet...Země zaslíbená, kde ta se nachází? Sníme o ní, ale je to jen klam, jméno, které dáváme našim iluzím, nikdo ji nikdy nenajde. “
Stejně jako první díl moc pěkné čtení. Sledujeme prolínající se příběh dvou bratrů - jednoho v izraelské Haifě a druhého (nejen)v Alžíru. Jejich cesty ovlivňuje hledání a nalézání žen spojených s jejich minulostí.
V druhém díle prožijeme pokračování osudů známých i nových postav kolem hlavního hrdiny Michela v rozsahu 40 let (1965-2007). Shodou okolností čtení o Izraeli, Židech emigrujících z východu a zakládání kibuců u Galilejského jezera poblíž Golanské výšiny je dnes víc než aktuální.
A čtyřlístek
“Nikoho by ani nenapadlo předpokládat, že mají ty čtyřlístky jakoukoli ochrannou moc ale naše čarovná mysl nás ponouká ke snění. Takže když už ho člověk má, radši si ho nechá, protože jeden nikdy neví. Důležité je doufat, chtít věřit, a když se pak na nás usměje štěstí, myslíme si, že nám osud přece jen maličko píchnul."
No... přišlo mi to jako, že vytáhl poznámky k Optimistům co nepoužil a doplnil tam pár dalších nápadů a hurá... No za mě je to o moc slabší než ten "první díl". Ten měl myšlenku, tohle je opravdu jen nastavovaná kaše...
(SPOILER)
Jsem typ člověka, kterej si knihy, který přečte, potom moc nepamatuje. A i když jsem četla optimisty před rokem, bála jsem se, že už si toho moc pamatovat nebudu. Naštěstí autor vždycky postavu přiblížil, za což jsem mu vděčná.
Mně se druhej díl líbil. Možná i víc než ten první, možná proto, že všem se moc líbil a mně zas tolik ne.
V druhém díle sledujeme osud Michela, jeho bratra Francka a pak některých dalších postav. Osud Michela se mi líbil nejvíc a vadilo mi, že ve druhé části knihy nedostal tolik prostoru. Zato bratrův osud mě občas nudil - asi mě prostě nezajímají jiné země (zaslíbené?), ani náboženství, ke kterému se později dostal.
Občas mi ale přišlo, že všechno bylo hrozně ideální, romantické. Opravdu by byl muž ochoten riskovat všechno, jen aby viděl svou dávnou manželku? Aby si mladý kluk dojel pro svou milou?
Co mě taktéž mrzelo, bylo to, že Cécile nedostala v románu tolik prostoru, kolik si zasloužila. A mě napadá otázka, zda činu, co provedla, později litovala?
"Kolik statisíců vzrušujících knih, okolo kterých projedeme bez povšimnutí? Kolik tisíců význačných autorů, o kterých se nic nedozvíme, jako kdyby neexistovali?" (s.101)
A já jsem ráda, že tohohle autora znám a že tohle dílo jsem si přečetla.
Bývá to tak, že druhý díl nedosáhne kvalit dílu prvního. Ani Zaslíbené země z tohoto pravidla nevybočily, přesto stále jde o knihu, kterou neváhám ohodnotit pěti hvězdami. Guenassia se opět odvázal a vybudoval široce rozkročený román, postihující jak nejosobnější lidské konání v rodině a vztazích, tak i svět vysoké politiky, s několika paralelními příběhy, které jsou propojeny rodinnými vazbami a občasným setkáním jejich postav. Uplatnil svoji hlubokou znalost i lásku k Alžíru a podle toho, jak věrohodná je epizodní kapitolka z Prahy, věřím, že stejně dobře zachytil i život v Izraeli nebo Rusku. Kniha se čte velmi dobře, Geunassia opět dokazuje, že je Mistr Vypravěč. Pravda, v poslední čtvrtině jsem občas měl dojem, že knize dochází dech, čas se zrychluje a roky letí, autor se stále méně zabývá detaily, jako by se začal obávat, že už nestihne ty příběhy "pochytat" a nějak uzavřít. Ale i tak téma hledání zaslíbené země, kterou nakonec musíme hledat sami v sobě a nepřestat hledat navzdory tomu, že bloudíme a nenalézáme, jsem v knize nacházel vrchovatě.
"Nestačí věřit, je třeba chtít věřit." (s. 35)
"Život darebáka je jako ledovec, jen zhruba z desetiny se ukáže v trestním rejstříku." (s. 83)
"Boha o nic nežádáme, Bohu dáváme." (s. 429)
Velmi příjemně se mi četl tento neokázalý, velebný, hluboce lidský příběh. Příběh, co dokáže zavinit a zničit přehnaně důsledný idealistický pitomec vedený těmi nejvznešenějšími úmysly. Příběh, co musí takový idealista prožít, aby vystřízlivěl. Příběh o hledání štěstí, o vlivu zázraků na náš život, nebo našeho života na vznik zázraku?
V této sérii se opakovaně objevil motiv vojáka, který dezertoval kvůli své lásce k ženě, a stane se tak psancem. Myslím, kromě Francka/Paula, též Carmonu, který se mihnul ve Vysněném životě Ernsta G. Čekal jsem, že bude dále rozvinuta Igorova služba Izraeli, když se mu připomněli v uralském Kunguru.
Můžeme se těšit na na další pokračování, kde se Franck vrátí zpět do Francie a Charlie si najde nový život v Itálii?
Moje srdcovka je kniha Klub nenapravitelných optimistů. Tolik jsem se těšila na jeho pokračování, zde však nastalo zklamání.
Pokusím se shrnout, co se mi na knize líbilo, a co považuji za faktory, které moje hodnocení snižují. Bylo příjemné vrátit se mezi staré známé a sledovat jejich další osudy. Myslím si však, že časové rozpětí, ve kterém se druhý díl odehrává, bylo zbytečně velmi dlouhé, resp. díky desítkám let (až do nového tisíciletí) jsem někdy ani nestíhala zaregitrovat, kolik vlastně je všem protagonistům let... Dále mi přišlo, že některé osudy byly opravdu již překombinovány. A přikláním se k názoru některých předchozích čtenářů, že postava a příběh Franca byl ke konci již "přitažený za vlasy". Těch podivných náhod a rozhodnutí bylo už moc. Navíc jsem mu nevěřila.
V některých osudech bylo těžké se orientovat a vyznat, např. příběh Cecile se tak podivně proplétal mez jednotlivými časovými obdobími a pak úplně vyšuměl do ztracena.
A pak najednou vsuvka a 20 stránek věnovaných Pavlu Cibulkovi a situaci po sametové revoluci v naší zemi. Velmi mě vždy potěší, když se některý zahraniční autor ve svých knihách věnuje i naší malé středoevropské zemi, ale proč se zde najednou, z ničeho nic, objeví Pavel Cibulka? To jsem opravdu nepochopila.
Nejvíc mě asi zaujal příběh Igora Markšiše, kdyby celou knihu věnoval jeho příběhu, vůbec by mi to nevadilo.
Takže, za mě tři hvězdičky - není to špatné čtení, pan Guenassia je zkušený vypravěč, ale asi měl v tomto případě trochu ubrat... a možná by celý román vyzněl zajímavěji.
Knihy tohoto autora mám ráda, líbí se mi styl psaní i překvapení, která se v jeho knihách objevují. A tak když jsem zjistila, že vychází pokračování Klubu nenapravitelných optimistů, musela jsem si knihu přečíst. Tentokrát se příběh odehrává v průběhu dalších 40 let. Zjistíme, jak se dařilo nejen Michelovi, ale i některým členům klubu a asi nejvíc se kniha věnuje Franckovi. Jediné, co mě mrzí, že se Michel už v druhé půlce knihy skoro neobjevuje a taky, že některé postavy zmizely ze scény a my se nedozvíme, jak to s nimi dopadlo.
"Nikdy nepůjčuje své knihy. Nikdy. Za žádných okolností. Zvláště ne ty, na kterých vám záleží, protože už je nikdy neuvidíte, míra návratnosti je nepřímo úměrná kvalitě románu. Ve většině případů přátelé ty knihy přečtou, zapomenou, že jim nepatří, a půjčí je jinému kamarádovi. Dávat z ruky musíte jedině špatné romány, co nestojí za přečtení, jednak si tím uvolníte místo v knihovničce, jednak vám to pomůže eliminovat přátele se špatným vkusem."
Po Klubu je tohle “pokračování” zklamáním a nastavovanou kaší plnou až příliš podivných náhod, nefunkčních a nedotažených odboček.
Je pozoruhodné, jak první díl dokázal zaujmout a druhý otrávit. Těch kotrmelců, přerodů, náhod a debilních rozhodnutí hrdinů, kteří bez váhání během okamžiku zahazují to, co léta budovali, by vydalo na sto životů. Postava Francka je odporná už v jedničce, takže fakt, že se dvojka točí právě kolem něho, není zrovna něco, nad čím jsem zajásal.
Súhlasím s väčšinou tu prítomných komentárov. Autor sleduje a rozvíja príbehy rôznych postáv, známych už z predchádzajúceho príbehu o klube nenapraviteľných optimistov a pridáva k nim niekoľko ďalších osôb a ich story, deje sa to v priebehu štyridsať rokov, takže dej je časovo rozsiahly a hojne bohatý. Páčilo sa mi to, ale určite sa mi viac páčil Klub.
Nemyslím si že kniha dosahuje kvalit předchozího dílu, ale přesto byla úžasná. Některé osudy bavili více jiné méně. Nejsabší byl ten Franckův, ve stylu úloví cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. V jeho případě bych ale dobré úmysly nahradil zaslepeností, aneb jak říká největší český myslitel, Horší než lidé, kteří nedokáží přijmout myšlenku, jsou ti kteří ji nedokáží opustit. Na druhou stranu u Pavla se mi moc líbil jeho návrat do Prahy. V obou knihách měl minimální prostor, ale toto se mi líbilo. Přiznávám, že to je asi dost subjektivní.
Tolik jsem se na to těšila, "Optimisté" si mě sami vybrali v knihovně, když na mě zírali z police, a já si je pak musela koupit a přečetla je mockrát, a tak jsem byla šťastná, že se autor rozhodl k určitým postavám vrátit.....a tohle dílo chvílemi zase vrátilo to kouzlo, ale povětšinou jsem si prostě říkala proč je tam toho tolik? Připadalo mi to občas jako z rychlíku, tolik se toho nakouslo a pak rychle (ne)dopovědělo, aby se mohlo skončit jinam, autor neustále jenom všechno popisoval, i pocity a emoce svých postav, a to mnohdy dost povrchně, prostě nemohla jsem si pomoct, ale přestalo mi to připadat jako román, spíš místy jako dějepisná mikrohistorická studie, oni jako exponáty z akvária, se kterými jsem se sžívala jak přes tlusté sklo... nakonec se i z Michelových pasáží ke konci vytratila ich forma, což mě mrzelo, protože bych ráda znala až do konce jeho perspektivu, byla pro mě důležitá..... Prostě je to celé takové rozporuplné, nemělo to takovou katarzi, příběh Igora a Saši v Optimistech mě zdrtil, třeba na pochopení Viktora, jehož příběh by mohl vydat na román, jsem dostala tady pár stran a pomalu žádné vysvětlení, nečekám od děl, že mi všechno naservirují jak na podnose, ale aspoň nástin motivace přijít mohl....ale i tak jsem ráda, že jsem si to mohla přečíst, jen prostě méně je někdy opravdu více....3,5 z 5, zaokrouhleno nahoru pro Michela, Cécile, Louis a Igora...
Od tohoto autora jsem už četla více knih a nejvíce mě zaujal Klub nenapravitelných optimistů. Po deseti letech, která uplynula od vydání tohoto úspěšného a vynikajícího románu, jsem se těšila na pokračování. Z mého pohledu už jde o dost slabší příběh, ve kterém se setkáváme opět s jeho hrdiny na cestě za láskou a při hledání jejich zaslíbených zemí. Čekala jsem více, takže jsem pak některé pasáže přeskakovala a nakonec knihu nedočetla. Zdálo se mi to už příliš překombinované, i když je to román svým způsobem ojedinělý a určitě si své čtenáře najde.
Román nás zatáhne přes Paříž, Florencii až do Maroka a dál do Alžíru, další část se odehrává v Izraeli, v Haifě, podíváme se i do Ruska - Petrohradu či tehdejšího Stalingradu (kde stojí největší ženská socha světa!) a závěrem se dostaneme až do Prahy. Velká cesta, velký román. A vůbec mi zpětně nevadí, že jedna z hlavních postav, Franck, mi sympatická nebyla. Jediná menší vada na kráse mi je zakončení románu ala John Irving, ale budiž!
Chápu potřebu autora pustit se do pokračování Optimistů, ale podle mě se to ukázalo jako nepřekonatelná laťka. Sice jsme u Guenassii už zvyklí na příběhy plné neuvěřitelných náhod, ale tady už to bylo za hranou, stejně jako pasáže, kdy se hlavní hrdinové právě dozvěděli nějakou překvapivou informaci, kde mi text připomínal úryvky z Cimrmana :) To, že se některé postavy chovaly zcela absurdně, byl zřejmě záměr a uznávám, že je můj problém, že mě to iritovalo.
Nicméně, možná částečně z nostalgie a lásky k Optimistům, nemohu hodnotit jinak, než vysoko, jen to chtělo nemít přehnaná očekávání.
Štítky knihy
náboženství Francie šachy Izrael Alžírsko mezilidské vztahy vystěhovalci, emigranti oběti komunismu francouzské rományAutorovy další knížky
| 2012 |  Klub nenapravitelných optimistů |
| 2016 |  Nezmar |
| 2015 | Stoprocentní riziko |
| 2014 | Vysněný život Ernesta G. |
| 2022 | Zaslíbené země |
Dočetla jsem dost náročný dvoudílný román o přátelství kamarádů a prožila s nimi všechny situace kterými prošla Francie. Jejich názory, hlavně politické, se začínaly rozcházet a tím i jejich sny o životě. Rozcházejí se i jejich cesty, migranti Igor a Saša, Louise, Marie, Cécile a Michael i Franck se rozprchou do různých částí světa a prožívají každý svůj vlastní román. Jak v Paříži, tak Tel Avivu, Petrohradu i v Praze, až pomalu přicházejí roky a tím i přání setkat se opět a navázat stará přátelství. Celý ten příběh na mně působil hodně smutně, ale i krásně.