Oresteia
Aischylos
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/333700/mid_oresteia-suZ-333700.jpg
4
81
81
Jediná úplně dochovaná antická trilogie, její části jsou Agamemnon, Choéfory, Eumenidy. Děj začíná tím, že se král Agamemnon vrací domů z trójské války a je zabit svojí ženou Klytaimnéstrou a jejím milencem Aigisthem. Jeho syn Orestés ho na příkaz bohů pomstí (zabije vraha i svou matku). Ze svého činu zešílí a hledá ochranu u bohů, ti však vkládají jeho osud do rukou athénské rady starších. Autor zde vyjadřuje myšlenku, že lidé mohou být souzeni pouze lidmi. Dílo je z roku 458 př. n. l.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Perlou Aischylovy Oresteiy jsou dialogy, v kterých se jeho postavy přou o pádné a krvavé svízele. Argumenty na obou stranách jsou vždy čtivé, zejména jak se rozmluvy vyvíjejí dále.
Co nepřekvapivě odpuzuje dnešní čtenáře, je Agamemnónova oběť své dcery bohům, žačež se nám Klytaimnéstřina vražda jeví jako zadostiučinění. Sice chápu, že Agamemnón nám je svým činem odporný, na druhou stranu však dílo toto odsuzovat právě pro to mně přijde nespravedlivé a nepřiměřené. Cožpak máme po Aischylovi žádat básně, které s námi budou souznít co do morálky a mínění? Nesnese-li kdo jemu odporné pohledy na svět, tomu bych literatury z dávných dob radil nečíst.
Nutno dodat, že Klytaimnéstra také není žádný andílek, je to cizoložnice, o to horší, že manžela svého podvádí, mezitím co on vede válku za vlast a lije krev. Ještě k tomu cizoloží s uzurpátorem. Klytaimnéstra sice úpí pro smrt své Ífigeny, leč syna by nejraději viděla mrtvého a ztroskotaného bůhvíkde, taková matka není chvályhodna, zato tato kniha věru je.
Agamemnon je upřímně hra dost nezajímavá a nudná. Je složena vlastně zásadně z delších proklamovaných monologů, které nemají tendenci hru posouvat dál. Naopak retrospektivně se vracejí k homérským příběhům a snaží se nám vyprávěním ukázat jak to vlastně všechno skončilo. Toto přiblížení se Homérovi pak čtenáři přirozeně nedává možnost nemyslet i na chytrého Odyssea a jeho návrat domů, shledání s věrnou Penelopou. Ta na Odyssea, požehnaného, čekala věrně až do šťastného shledání. Agamemnon takové štěstí neměl. Tragédie hry dost dobře možná pramení právě z tohoto kontrastu. Z ničeho jiného totiž nemá prakticky možnost pramenit.
Abych nebyl zlý, dlouhé monology jsou přirozeným prvkem řecké tragédie, který už tak Aischylos svým druhým hercem dost narušoval. Ale moderními divákovi to zkrátka vyhovovat nemůže, hra je tak plochou, nedynamickou. Tím pak více, že postrádá řádnou psychologii postav, se kterou přichází až Sofokles, ba dokonce spíše Eurípidés.
Ve hře se opět objevuje proroctví, Kassandra prorokuje a jak už to u řeckých proroctví bývá, to se i splní. A v konci se objevuje další proroctví, které se opět naplní, akorát až v druhé hře. Dále za povšimnutí možná stojí morální pozice hry. Agamemnon (kterého musí nutně nesnášet každý kdo kdy četl Iliadu a vlastně i každý kdo četl tuto hru, protože ten člověk je prostě upřímně nesympatický), je řeckým hrdinou, který miluje svůj lid a splňuje požadavky areté. Nu a je zavražděn. Pro cit? Slabost. Ano, morální kritéria dobra a zla, či lépe správného a špatného se neliší pouze od člověka k člověku, ale také od národa k národu a tím více od věku k věku. A souhlasím s Julianou, pravdou je, že se soudobý čtenář sblíží spíše s Klytaimestrou, než s Agamemnonem. Podívejme se na Iliadu, také se spíše sblížíme s Hektorem, než s Agamemnonem a Achylem. Ten pohled je zkrátka zcela jiný a axiomy oblíbenosti jsou stanoveny pevně, ač se nám to líbit nemusí.
Oběť na hrobě se nese v zásadě na stejném principu proklamovaných monologů, dialogy jsou spíše výjimkou. Samozřejmě to není překvapivé, ale otravné to je a tak se to hodí zdůraznit. Tato forma z hry vycucává (velice efektivně) veškeré emoce, takž shledání Oresta s Elektrou působilo tak dřevnatě, až je to nepěkné. Ale v určitém bodě to opět ukazuje jistou zvrácenou morálku antických Řeků – děti netruchlí nad tím, že otec zemřel, to je jim takřka ukradené, jediný problém je ve způsobu smrti. Oni mu tam skoro vyčítají, že zemřel tak jak zemřel. „(Kéž bys byl pod Trojou,/ otče, některým z Lyčanů/ sklán býval kopím válečníka!/ Pak v dáli hrob navršený měl bys,/ jejž rod jako břímě/ by nést snadno mohl./ Tím jméno bys potomkům dobré/ jak doma, tak venku získal,/ vážnost nám zjednal všude!)“
Musím ovšem objektivně připustit, že se ve hře dají najít nádherné metafory. Ta s hadem je, myslím, velice pěkná, později Gorgona… Jistě ta hra má umělecké kvality a to velké, ovšem, jak jsem již říkal, pohled soudobého čtenáře je může spíše ponížit.
Jestli se v Agamemnonovi objevila dvě proroctví a celá Oběť na hrobě se nese v duchu naplnění druhého z nich, symbol proroctví ve třetí hře musí nutně vyvstat nejsilněji – první promluvivší postava je slavná Pýthie!
Musím říct, že poslední díl na mne působí obecně nejlépe. Nejenže má skvělou atmosféru z povahy Sboru, monology se více blíží k dialogům než v předešlých hrách, ale hlavně… Takhle, já studuji práva. Soud je cosi co mne mimořádně přitahuje a mám to z celé duše rád. A hele, Athéna soudkyní, sbor soudců, vlastně porota. Obžalovaný Orestes a obžaloba, vlastně takové „božské zastupitelství“ erínye… To je lahoda. Coby svědek navíc Apollon. Však to je perfektní!
Další, spíše komická, záležitost je, když se bohové (jmenovitě pak Apollon) dovolávají… no… fatalismu. Předurčení, nebo zkrátka vyšší vůle. Pravil tak Zeus, co lze s tím udělat? No vskutku, co? Ono to tedy obecně vypadá skoro tak, že Zeus je vlastně omnipotentním bohem (prozaicky proto, že je schopen každému dalšímu bohu namlátit do úst), kolem kterého pobíhá banda rozhádaných dětiček, tyto jej však musí vždy a ve všem poslechnout, ať se hádají sbevíc. Jak nám ukázala Iliada, jediný způsob jak donutit Dia změnit svou vůli, je být nejotravnější dítě po dost dlouhou dobu. Není to… rozkošné?
A tady je čas to zapíchnout. Přečtu si patrně Élektru Sofoklovu, i Euripidovu, myslím, že by mohlo být zajímavé srovnávat tyto tři dramatiky na téže hře. Zatím mohu říct toliko, že se jistě jedná o zajímavý mýtus a Aischylovo provedení má mnohé literární kvality, ale provedení, pravidla takřka nejstarší podoby řeckého dramatu, mne zkrátka nudilo a nenadchlo.
A mimochodem: „Je po mně! Běda, óóó!“… hah
Bude to znít barbarsky, a stejně to napíšu: „Oresteiu“ bych odložila po několika prvních stránkách, kdybych s ní náhodou nebyla na deset hodin zavřená v autobusu ze Sparty do Soluně, kde nebyla wi-fi.
Nejspíš je nefér porovnávat Aischyla se Sofoklem a Eurípidem, protože ti, jak se říká, stáli na jeho ramenou. Ale jelikož jsem prvního básníka četla jako v pořadí posledního, jeho styl mě ničil. Nedostatek dramatičnosti a psychologizace v jeho díle obzvlášť vynikne, jestliže vedle sebe postavíme scénu shledání Élektry a Oresta u Aischyla a u Sofokla. Mladší básník vytváří napětí a zesiluje dopad události, když nejprve Élektře dává uvěřit, že je její bratr mrtvý. Také vztah obou sourozenců je v jeho podání nesrovnatelně živější a hlubší. Zato Aischylova Élektrá se dává o totožnosti cizince přesvědčit snadno, a navíc dost zvláštním způsobem (mj. podobností jeho stop se svými — wtf?).
[Čímž netvrdím, že by trilogie neměla světlá místa. Za nejsilnější scénu pokládám tu, kde Kassandra na několikrát váhá se vstupem do domu, v němž sama sobě vyvěštila smrt.]
Mimořádný prostor zde dostává chór. A já jsem u žádného jiného řeckého dramatu neměla takovou chuť ho zaškrtit — v AGAMEMNÓNOVI za jeho drzost, v OBĚTI NA HROBĚ za krvelačnost a ve všech částech trilogie za bezobsažnou rozvleklost, repetitivnost a metaforičnost. Ta se mi prostě nezdála být dobrou poesií, až na několik výjimek (krev „klímající“ na rukách, neboť zločin je už očištěn). V USMÍŘENÝCH LÍTICÍCH pak oceňuji děsivost eumenid, kterou mnohohlas chóru určitě ještě zesiloval, a pár nádherných veršů („Už se na mě vůně lidské krve usmívá.“).
Celkově mi Aischylos působil největší utrpení ze všech tří „otců zakladatelů“ dramatu, a to nejen (byť hlavně) kvůli stylu. Trilogie je zbudovaná na předpokladu, že budeme litovat Agamemnóna s Orestem, kdežto že Aigisthovi a Klytaimnéstře budeme přát zkázu. Proč? Protože proto. Určité postavy mýtu jsou zkrátka tradovány jako dobré a jiné jako špatné, třebaže dělají totéž a z týchž důvodů: konají krevní mstu, čímž naplňují předurčený osud svých obětí. Takže Agamemnónova vražda Ífigenie (byť překažená) je ok a jejího pachatele všichni opěvují jako hrdinu trójské války, kdežto Klytaimnéstřina vražda Agamemnóna ne a královna se dočká jen přirovnání ke zmiji nebo Medúze.
Divák nemá na výběr: prostě musí tenhle dvojí metr přijmout. A to ačkoli všechny pokusy o jeho racionalizaci, od starověkých po současné, vyznívají chabě. Ale pro mě Aigisthos s Klytaimnéstrou čistě záporní nejsou. Ostatně jednou z jejich motivací je vzájemná láska. Aischylův Orestés to výslovně odsuzuje (upřednostňuje povinnost k manželovi nad autentickým citem k milenci), nicméně obě postavy jsou tím bližší našim, moderním hodnotám, hlavně romantičnosti. Však také Sofie Schliemannová, když její manžel objevil údajný Klytaimnéstřin hrob v Mykénách, vyjádřila sounáležitost s nešťastnou královnou. — Inu, a pokud jste v nesprávném klubu, je dost obtížné „Oresteiu“ vychutnat.
Smrt krále Agamemnóna a pomsta jeho potomků patří k nejadaptovanějším látkám starověkého Řecka. Ať už se jí chopil Sofokles, Eurípidés nebo právě Aischylos, jehož Oresteia dvěma Élektrám předchází. Aischylos příběh pojal rovnou jako trilogii a do hry vtáhl také bohy, kteří celou situaci nějak komentují a řeší. Rozhodně to můžu zařadit ke zdařilejším dílům z antiky a musím říct, že se mi to líbilo více než Sofoklovo podání.
Tie štyri hviezdy sú vlastne mediánom medzi päťhviezdičkovým prekladom Júliusa Endersa, ktorý Aischyla preložil predovšetkým ako básnika, resp. ako dramatika silne mystického výrazu (viac v komentári ku knihe Dramata), a trojhviezdičkovým prekladom básnika Vojtecha Mihálika, ktorý, azda aj pod vplyvom socialistického výkladu, podľa mňa nedokázal uchopiť Aischylov náboženský rozmer a tým ho obral o to najdôležitejšie. Aischylos pre mňa nebol "dramatik" v tom sofoklovskom slova-zmysle, jeho hry boli omnoho spevavejšie a tým pádom občas o čosi statickejšie. Lenže to, čo im "chýba" v dramatickej rovine, vynahrádzajú krásou veršov, silou obrazov a manifestáciou moci a krásy slova, ktoré akoby získavalo dušu.
K samotnej Orestei. V prvom rade je tu rovina náboženská, ktorá ukazuje konflikt starých a nových bohov. Zjavne je tu zdôraznená moc osudu, pred ktorou nie sú často ochránení nielen smrteľníci, ale ani "noví bohovia". V podstate tu tak ide o konflikt osudu a múdrosti, či už rozvažovacej (Atény) alebo vešteckej (Apolón). K tomu sa v závere pridáva aj praktická múdrosť - areopág. Práve pomocou múdrosti a techné sa snažíme s týmto osudom bojovať, či ovládnuť ho a práve proti tomuto v závere Erýnie tak úpenlivo bojujú. Človek tu tak dostáva do rúk právo aspoň sčasti rozhodovať o vlastnom osude. Mimochodom, otázka Erýnií, že kto alebo čo zabráni ľuďom vraždiť, ak nebude nič vyššie, ak nebude nejaký kozmický poriadok a ak nebude nadpozemský súd, zaznieva v trochu obmenenej podobe aj u Dostojevského. Tým sa len ukazuje, že táto otázka je večná.
Zaujímavá (a pomerne zjavná) je aj rovina politická, v ktorej sledujeme prechod od staršej spoločenskej zmluvy založenej na krvnej pomste ku novej spoločenskej zmluve, v ktorej hrá najdôležitejšiu úlohu (aspoň podľa konzervatívca Aischyla) areopág. Tým pádom sa problém neosobného osudu mení na problém práva a obce.
S tým sa spája aj rozmer etický, v ktorom sledujeme celú sériu rodinných vrážd (Ifigénie, Agamemnóna, Klytaimnéstry) a rôznych reakcií vrahov na ne. Ako upozornila Nussbaumová, Agamemnón síce spočiatku trpel kvôli nutnosti obetovať Ifigéniu, ale následne si počínal ako "chladnokrvný vrah". Samotná Klytaimnéstra nehanebne a hrdo vraždila a hoci sa v závere pokúsila z pragmatických príčin kajať, v priamom prenose ukázala hybris. Jediný Orestes ukázal cit pred vraždou, zaváhal, a v závere sa azda aj skutočne a úpenlivo kajal. Navyše bol do istej miery nástrojom v rukách bohov. To bol vlastne aj dôvod prečo bol ako jediný omilostený. Tým sa tiež upriamuje pozornosť na problém cností a nerestí, ktorý úzko súvisí s vyššie zmienenou snahou zmocniť sa osudu. Práve jedinec, ktorý sa domnieva, že dokáže ovládnuť všetky okolnosti, ukazuje pýchu a naráža na útes. A naopak, človek, ktorý sa odovzdá do rúk osudu, otvorí sa udalostiam a bohom, je tým skutočne cnostným. Novinkou je tu potom práve areopág posvätený Aténou, vďaka ktorému sa aspoň sčasti môžeme udržiavať pri zmysloch a neskončiť v neriešiteľných diskrepanciách. To je podľa mňa Aischylova lekcia z etiky a demokracie.
Méně obtížná četba než jiná antická díla, nicméně základní konsekvence je nutné znát a rovněž je nutné vžít se do způsobu žití a myšlení tehdejších lidí. Ostatní viz marcela6183.
Konečně řecké drama které má náboj! Po přečtení Antigony a Oidipa jsem začal být skeptický a spěl jsem k tomu, že toto období zavrhnu. Pak moji zvědavost naštěstí podpořila Médea a přišla ta šlehačka na dortu. Oresteia je velká tragédie se silným tématem, velkým osudem a navazuje na nejslavnější válku všech dob. Pokud jste jako malí četli Petišku tak to pro vás bude jistě hlubší zážitek.
Po umělecké a historické stránce je toto dílo samozřejmě významné, mě osobně však nijak zvlášť nezaujalo.
Jedna stránka celého díla je děj. Jasně, existujicí i spletitější dramata a tragédie. Viděno dnešní optikou. Nelze však upřít autorovi neuvěřitelnou schopnosti dobového zpracování.
Základní kámen dnešního divadla a divadelnictví. Stojí rozhodně za přečtení - už jen proto, že vůbec je. V době, kdy vychází kdejaká slátanina, je tohle poklad hodnotitelný od pětky výše.
"To, co přijíti má, dovíš se, až se stane. Však stane se jistě. Lkáti dříve bylo by zbytečno. A osud blíží se zvolna jako svit ranní."
Oresteia patří ke starším antickým tragédiím a Aischylos ještě velmi respektuje tehdejší řecká božstva. Oresteia se tak může zdát nepříliš dramatická a až předvídatelná. Na druhou stranu - když je vnímána v kontextu dochovaných řeckých tragédií jako spojovací, či úvodní, článek ve vývoji Athénského divadla, jedná se o nadmíru důležitou a podstatnou záležitost. Potom bych doporučil Sófoklova Odipa a nakonec Euripidovu Médeiu - tak bude krásně načrtnut vývoj a posun v myšlení starého řecka (v tomto případě Athén).
Prvá grécka tragédia (či trojica tragédií) čo som čítal.
Ľúbilo sa mi to a zaujmalo ma to.
Agamemnóna som tak ako mnohí mal zapamätaného hlavne z Tróje ako záporáka a bral som to tak že aspoň viac menej ním skutočne bol. Preto ma hneď v úvode úplne prekvapilo ako pozitívne je opisovaný a ako ho vyslovne opisujú ako skromnejšieho než Priama (to by ma nikdy nenapadlo).Veľký kráľ dobyvateľ a (podľa Iliady) aj skvelý bojovník Agamemnon spáchal aj desive veci, ale vzbudzovali úctu a ludia mu nepriali zákernú smrť z rúk ženy. Úprimne určite radšej si vypočujme toto ako ho vnímal starovek a nenechajme si to vsugerovať modernými filmami..
Agamemnón aj Klytaimnéstra sú archaické a v mnohom desivé charaktery, Klytaimnéstra samozrejme pôsobivá, ale pozitívnou byť naozaj nemôže..
Záverečná časť trilógie úplne evidentne (ako neskôr poukázali Bachofen a Engels) naráža na triumf patriarchátu nad matriarchátom.Apolón aj Aténa sú dakeko spravodlivejší a objektívnejší ako Fúrie. Fúrie mimochodom vyslovne vykrikujú o tom ako ich premohli,, noví bohovia ".
A je sranda ako doslovne každý všetko argumentuje moderne povedané,, whataboutizmom ". Ako dnes : )
Veľmi prekvapivá a zaújmavá je (z dnešného uhla pohľadu)tiež pasáž ktorá úplne jasne odsudzuje existenciu otroctva ako niečo čo si bohovia neprajú.V tej dobe !2000 rokov pred vojnou Severu proti Juhu: )