Orfeus. Kniha podzemních řek

Dlouho jsem od Cílka nic nečetl. Odcizil se mi. Po letech jsem si vzal jednu z jeho knih, jež mám doma, a pokusil se navodit pocity, které jsem mívával z jeho textů (nikdy to však nebylo nekritické okouzlení).
Nepovedlo se. „Zmatení jazyků“ pokračuje. Cílek dokonce nezůstal věrný ani názvu knihy, jenž se zprvu zdál být jejím pojítkem. Pojítko nemá kniha žádné a podzemních řek téměř stejně tak. Myšlenky autorovi létají sem a tam jako hejno much. A občas mají i takovou váhu, rozuměno závažnost. Je mi líto, že to musím napsat, ale třeba označit želvu za obojživelníka je docela úlet a Cílek by si to měl po sobě alespoň přečíst.
Nelze ovšem vyloučit, že s věkem se stávám cynickým a nedokážu Cílkovy textové eskamotáže docenit.
Stále respektuji Cílka jako autora odbornějších textů, ale jeho přemítání o všem a o ničem se mi přejedlo.

19.12.2018

Během četby knihy jsem nejprve cítil trochu zklamání - ne hned, až tak během druhé třetiny - protože jsem byl pln určitých očekávání, která nesplnila. Například jsem čekal, že se budou texty víc věnovat naší zemi, což je zde vcelku okrajové. Potom jsem se trochu oklepal od toho, co jsem vlastně od knihy chtěl já, zkusil jsem být nestranný a nechal pana Cílka dál vyprávět. Ve finále, po dočtení si říkám, že to vlastně nebylo zas tak špatné. Asi je to jednak proto, že jsem panu Cílkovi, jakožto oblíbenému autorovi ochoten ledacos odpustit a taky už mám řadu knih od něho přečtenou, takže takovou tu jeho roztříštěnost a neuspořádanost myšlenek jsem trochu očekával. Text a úvahy v něm si zkrátka poletují, kam se jim zachce a ne vždy je lehké je vstřebat. Asi hodně záleží i na tom, v jakém je člověk zrovna rozpoložení.