Organická oprátka
Vilém Koubek
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/413158/bmid_organicka-opratka-IWQ-413158.jpeg
4
42
42
Ve světě zdevastovaném konfliktem mezi lidmi a stroji je jedinou jistotou smrt. Alespoň si to tedy myslel veterán Rust, a proto se stal hrobařem. Jeho poklidné zakopávání mrtvol se však desítky let po válce začne komplikovat: z tajemných skrýší totiž vylézají mechanické noční můry, které kdysi přivedly lidstvo na pokraj vyhubení. Jsou to stvoření tak strašlivá, že se jim osady, které se dobrovolně vzdaly technologie, nemají šanci ubránit. Rust by sice obyvatele své vesnice ochránit dovedl, oni jej však namísto žádosti o pomoc v panice oběsí a zahrabou do vlastnoručně vykopaného hrobu. Svým bláhovým činem si nejenže podepíšou rozsudek smrti, ale také funebráka odsoudí k vražednému zmrtvýchvstání, při kterém se mu do cesty připletou dávné kulty, robotické hrůzy, láska i šílená strojová božstva.... celý text
Přidat komentář
Autorův styl vyprávění je překvapivě poetický, na to jaký s sebou nese obsah.
Ze začátku se budete bavit, pak to časem budete muset vzdát a prostě se nechat unášet a nesnažit se to racionálně pochopit.
Ale to nevadí. Protože tahle knížka je jako pořádný trip, aniž byste se museli nastřelit nějakým doopravdovým svinstvem.
U autora budu mít asi problém s tím, že jsem první četl Posmrtnou predaci, která byla se svým celým Odpočinkem a Vincentem Krhavým vlastně ještě docela realistickou a uvěřitelnou knihou v porovnání s Čepelí a Organickou oprátkou. Ve druhé jmenované knize autor opět popouští uzdu své fantazii na maximum a možní i trochu za něj, protože nápadů se tu dočkáme nebývalo hromadu. Podobně jako u Čepele mi moc nesedl závěr příběhu, ale co se musí nechat je autorům styl psaní, který je jednoznačně čtivý, je vidět krásná hra s jazykem a výrazovými prostředky a nechybí různé wise cracky hlavních postav, které jsou drsnější než šmirglpapír a nahláškovanější, než všichni osmdesátkový akční hrdinové dohromady.
Strach dělá, zvědavost se ptá, nejistota mluví a tak dále. Po chvíli to začne být strašně otravné. Zdá se mi, že autor to pojal jako prezentaci divných slovních spojení. Mám rád postapo, ale tohle mi tedy nesedlo...
"Bernandín - Horkýže Slíže"
Jo, jo, hned jsem si musela pustit Bernandína, protože tohle je ještě větší magorárna než Čepel entropie, takže se to hodilo. Během čtení se to ale obrátilo. A Bernandín dával větší smysl než Organická oprátka.
Problém je v tom, že jsem už po pár kapitolách nevěděla, zda dočtu. A moc mě to mrzelo, protože předchozí knihu autora jsem četla s nadšením. Tady jsem se neustále myšlenkama chtěla vrátit na rozcestí, zda jsem si nespletla cestu. Chtěla jsem jít "humorná magorárna s tunou nechutné akce", ale měla jsem obavy, že jsem špatně zabočila, protože jsem šla "magorárna, kterou jsem nepobrala." A moc mě to mrzí, protože jsme se na knihu moc těšila :(
S knihou jsem se prala. Kde je ten humor, který jsem si u autora tolik oblíbila? Kde je ta lehkost předchozího čtení? (Tu vystřídala radost, že jsou kapitoly krátké, čili to knihu opticky prodlouží, a vlastně čtení zkrátí.) Kniha si určitě najde své věrné čtenáře, ale já to tentokrát nebudu. Což mě mrzí :( ale obálka je nádherná!
Představte si Zemi vyprahlou a zničenou z války. Ze světové války lidí proti strojům. Otázkou je, jestli jsme vůbec vyhráli, když nám zůstala nehostinná krajina pro přežití. Ale Rust si z toho nic nedělá, důležité je přežít a to vám zajistí povolání, které bude potřeba vždy - funebrák. Tedy do chvíle, než sám pro sebe začne kopat hrob, protože má být pověšen. Jenže to lidé ještě netuší, že se na to jde podívat i smrtící stroj, který by už 50 let měl hnít pod zemí, tak jako jeho další kamarádi.
Akční, místy s hororovými výjevy, kdy jsem si vzpomněla na Dead Space, ale dobře tomu dokáže sekundovat i lidská brutalita. Rozhodně pro nikoho se slabým žaludkem. Hlavní hrdina je cynik se svým zvláštním smyslem pro humor a hlavně je nesmrtelný. Tedy ne, že by ho nešlo zabít, ale situace, do kterých ho spisovatel posílá, ho přeci musely už stokrát zabít a on tu stále stojí a střílí kolem sebe.
Ono přeci jen je to jízda, kde Rustovi místy tu nesmrtelnost odpustíte. Co mne ale zamrzelo, byl překombinovaný záměr. Ty dávky informací z minulosti a o některých postavách, které se postupně linuly příběhem, byly příjemné. Jenže pak se to všechno v závěru střetlo, zvrtlo a nefungovalo.
Po jedné z minulých recenzí jsem obdržel pár nevraživých zpráv odsuzující můj údajně příliš negativní pohled věc, co si o sobě myslím a vůbec. Rád bych proto připomněl, že není povinné mé komentáře číst a už vůbec s nimi souhlasit.
UPOZORNĚNÍ: Text níže je subjektivním hodnocením. Mým cílem není záměrná zlovůle a hana autora, který si bez ohledu na výsledek dal s dílem práci. Nerad bych se dotkl spokojených čtenářů, sděluji pouze svůj upřímný názor. Respektujte jej prosím, jako já respektuji názory ostatních.
Začal bych s tím dobrým, protože to dlouhý výčet nebude.
Líbila se mi obálka.
Nyní k tomu ostatnímu. To, že by se spatterový žánr dal zařadit do brakové literatury, nebo že je psaný s jistou dávkou nadsázky, ještě neznamená, že nemusí být promyšlený. Ve skutečnosti by měl být přesný opak takového tvrzení předpokladem každé vydané knihy. V dokonalém světě, zdá se.
Postavy Organické oprátky jsou příliš ploché na to, aby měly opravdovou motivaci – což je nejhorší možná omluva pro nesmyslnost jejich jednání. Není nutné se tím zvlášť trápit, protože smysl nedává celý příběh, dějová linka, návazné děje a mnohdy ani jednotlivá spojení a obraty. Slova jsou skládána pouze na efekt. Nesmíte se ani na vteřinu zastavit a zamyslet, jinak zjistíte, jak moc jejich význam pokulhává.
Někdy není ani potřeba se výrazněji zamýšlet. Každého, kdo alespoň jednou zahlédl nejslavnější Einsteinovu rovnici, nebo navštívil základní školu, zarazí, jak může kyborgizovaný hrdina dobíjet energii svým vlastním pohybem.
Pokud jste naopak přemýšlet nuceni, je to bohužel na jiných místech, než bylo autorovým úmyslem. Například u věty “Jako by se ve sklepě vyloupla trhlina do sféry utrpení a její ostrost přetrhla dialog horního patra.” jsem musel zapojit i ten poslední mozkový závit, abych se jádra pudla dobral.
Zatímco v jedné části knihy básní postava Artura o časech, kdy žila opravdová zvířata, jinde vesničané vesele chovají krávy a koně. Že se nacházíme na Zemi zpustošené válkou mi neuniklo, ale když sám autor neví, kdo a co ji přežilo nebo nepřežilo, jak si pak má udělat obrázek čtenář?
Tento svět je ovšem paradoxů plný. Máme tu pokročilé laboratoře, kybernetické vojáky s okamžitou regenerací, učitele, kteří nahrávají vědomosti žákům přímo do mozků, plazmové meče, extrahující z cizích organismů energii… ale přitom se v žádné z vesnic nenajde bagřík, takže je kopáč hrobů stále velmi lukrativní profesí.
Výsledný počin prostě není věrohodný, dobře napsaný a, což byl hlavní záměr tvůrce, ani zábavný.
Kdyby mi podobný rukopis předložil někdo blízký, řekl bych mu eufemisticky: Snaha dobrá, ale tohle ti nikdo nevydá. Piš dál. Naneštěstí se zřejmě mýlím. Možná jsem příliš náročný čtenář, ale já očekávám víc. Knihu jsem zakoupil na základě neskromného tvrzení, že mám tu čest s dalším spisovatelem hrdě stanoucím po boku Jiřího Kulhánka. Byl jsem podveden, protože takové umění mu nesahá ani k okoralé kůži na patách.
Tak mne napadá, jestli ti, kdož na zadní straně obalu dílo velebí, jej vůbec četli, zda se výrokem pouze chtěli zviditelnit, nebo za něj dokonce dostali zaplaceno.
Jedno jisté je. Kvalita pohlcená kvantitou hlášek za každou cenu není dobrá strategie. Škoda, námět nebyl tak špatný, aby z něj pár dalších revizí a hodin svědomité práce neudělalo něco čitelného. Takto mi nezbývá než varovat, ať si nadměrným čtením nesnížíte hodnotu IQ.
Hodnocení: 1/5
Verdikt: Velký špatný
Já jsem bolest, já jsem smrt!
Se mnou přichází trest!
Se mnou přichází vykoupení.
Kajte se, organičtí červi!
Litujte svých hříchů.
Když jsem se na konci knihy Čepel entropie dozvěděl, že pan Koubek má za betačtenáře samé betačtenářky, říkal jsem si ajajajaj. A věděl jsem proč. Čepel entropie nebylo nic pro ženy a tak mistra pera sprdly všechny bety a on se rozhodl v Organické oprátce zmírnit svůj skvělý styl. První věc, která vás kopne do oka je hlavní postava. Ano, je to žena – jupíííí, betačtenářky prosadily své!!! A hned se to na příběhu projevilo.
Citát: Oprátka z plastového provazu na krku neškrábe.
Jakoby ani sám spisovatel tomu nevěřil, tak se první dvě třetiny příběhu ještě držel svého, ale pomalu slábnul. A slábnul. Až doslábnul. V poslední části příběhu pak panuje jen zdlouhavé vysvětlování, neprůhledný děj, marast, zmar a nekoncentrovanost. Nastala nuda. Nepřehledná nuda. Škoda. R211920 podléhal čím dál víc ženskému poprsí až se ztratil sám v sobě. Jedinou nadějí tak zůstala záhadná postava Watsona. Ale ani tady nedošlo k nějak významnému posunu, že jo pane Holmes.
Malá ochutnávka:
„Hospoda? Okomentuje Riicin název hospody.“
Bar je přímo naproti dveřím, bratr bude sedět po levý straně, zastrčenej úplně nejvíc vzadu.
„Jak to můžeš vědět?!
Nechal jsem ho tam před třiceti rokama, proč ba měl bejt jinde?
"A já tajně doufala, že z vás dvou by on mohl být ten normálnější.“
Ani Riicin (není to ten jed?) svým půvabem nějak neoslňuje a pak je sama vstřebána do finálního patosu, kdy jí vlastně čtenář, tedy já, přestane fandit. Nejlepší postavou se pro mě tak stal Nail, hrobník, který však moc prostoru nedostává. A bohužel nepomůže ani legendární českospisovatelské slovo pikosekunda. Spíš naopak působí jak stéblo, kterého se úpadek chytá.
Citát: Jednou už se ti chcípnout podařilo, víš, do čeho deš.
Moje máma vždycky říkala, že než udělám nějaký opravdu zásadní rozhodnutí, měl bych si ho nejdřív vyhonit, abych měl čistou hlavu. No a tak jsem si vyhonil....tři hvězdy. Víc ze mě nevyteče. Po první knize beru toto jako úpadek. Možná by to chtělo změnu betabab. Vybral jsem okolo deseti citátů a vyzvracel je mistru na jeho DK profil. Sice se těším na další knihu, ale s velkými obavami. Hmmmm....
Citát: A pak jsem je prostě rozsekal na sračky.
Trvalo mi, nez jsem se szila se stylem psani. Na me moc odborny a plny cizich slov. Ale jak jsem prekonala prvotni rozpaky a dej nabiral obratky, tak uz neslo knihu odlozit. Zajimavy namet, prisel mi podobny jako 2 filmy dohromady a presto unikatni svym vlastnim puvabem. A mistrnne zakonceni vse jen podrthlo. Cekala bych vsechno, ale tato kniha mi vyrazila dech, hlavne zminovany konec!
Komentář obsahuje spoilery: První 3/4 příběhu jsem byl rozhodnutý dát 5*, ale ten konec. Škoda toho konce. Kdyby Rust Mašinérii prostě zničil svým mečem, usmál bych se a byl spokojený. Takto? Zbytečně překombinované, zbytečně ke konci už zdlouhavé.
Příběh mi připomněl dětství a Fallouta, ale postupně se vše začínalo zbytečně zamotávat a kombinovat. Dobrý černý humor a skvělá ironie. Kam se hrabe Kotleta.
Osobně řadím hned za Kopřivu ve stylu alá Kulhánek(který je pořád na prvním místě).
3*
Perfektní mix westernu, splatteru a romantické komedie. Autor opět zkombinoval nekombinovatelné a okořenil to hláškami z Terminátora a tak asi milionu dalších filmů a knih. Rust je absolutní magor, ale nedá se ho nemít rád... Riicin je také šiblá, ale vzhledem k její minulosti se tomu ani nelze divit. A romantičtější způsob seznámení, než je kulka do srdce mě ani nenapadá:)
Abyste si knihu užili, nemusíte být blázen, sociopat, ani úchylák... Ale hodně to pomůže:)
Autorovy další knížky
| 2018 |  Čepel entropie |
| 2021 |  Posmrtná predace |
| 2014 | Korektor |
| 2019 | Organická oprátka |
| 2022 | Smějící se bestie |
!!! MOŽNÉ DROBNÉ SPOILERY !!!
Divná, ujetá, sprostá a vtipná. Což je kombinace, kterou mám rad. Bohužel, nejlepší je první část v pustině mezi městy a od Cementopole už to kapku ztrácí šmrnc. A závěr je úplný úlet, ve kterém jsem se poněkud ztrácel.
Občas je styl, kterým je kniha psaná, trošku těžkopádný a rušilo to při čtení.
Jedná se však o oddechovku, která pobaví, a vzhledem k tomu, ze jsem na knihu narazil úplnou náhodou a autora jsem neznal, jsem spokojený. Asi si přečtu i něco dalšího a v papírové podobě (což je pocta, protože neznámé věci a kraviny většinou kupuju elektronicky, protože knihovna není nafukovací a knížky pomalu nemám kam dávat).