Osamělost prvočísel
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/240719/bmid_osamelost-prvocisel-BJO-240719.jpg
4
1475
1475
Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Ona se nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků. Mohli by je najít jeden vedle druhého, jen kdyby se dokázali přenést přes traumata z minulosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , OdeonOriginální název:
La solitudine dei numeri primi, 2008
více info...
Přidat komentář
Začátek se mi líbil , potom už to bylo slabší. Škoda, že Michelle nedostala v knize více prostoru. Každopádně kniha to nebyla špatná a člověk si z příběhu odnese několik poznatků. Kdyby konec dopadl trošku jinak,tak by hodnocení bylo vyšší.
Krátká oddechovka, i když s hlubokým námětem o tom, jak dokáže jedno rozhodnutí provedené v dětském věku, které se zdá jako nicotné, změnit celý následující život jedince. Jak bylo popsáno v doslovu, vyskytují se v příběhu víceméně pouze lidé, kteří jsou z nějakého důvodu nešťastní či zranění; ovšem já jsem si této skutečnosti opravdu všimla až po přečtení knihy. Musím ubrat hvězdičky za neúplný závěr... něco mi tam prostě chybělo. Ale nedá mi to a přikládám i jednu větu, která se v románu objevila a zcela vystihuje celé dílo: "Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života."
Strašně hluboký příběh, který až na kost odhaluje nejtemnější stránky lidské duše a traumata z dětství, na které nelze nikdy zapomenout. Autor sleduje život dvou hlavních hrdinů, Alice a Mattia, od útlého dětství asi do jejich pětatřiceti let. Oba si s sebou nesou rány z minulosti, které čas nejen nezacelil ale ještě prohloubil a z obou vyrůstají pokřivení jedinci čím dál se vzdalující normálního života i kontaktu s okolním světem.
Neviem... nejako mi uniká zmysel tejto knihy. Jej čítanie mi prinieslo len niekoľko hodín depresívnej nálady, ovšem bez toho aby som niečo dostala - nejakú pointu, pochopenie, vhľad, alebo hoci výčitku, kritiku... čokoľvek. Vnímala som obrovské utrpenie postáv, ale ani som sa len nedozvedela z čoho ich problémy/ spôsob rozhodovania pramení. (Traumy spomenuté na začiatku knihy to rozhodne nevysvetlujú/ nespôsobujú/ nestačia. Za takýmto životom je určite niečo viac, o čom nám ale autor nič nepovedal, predpokladám, že to ani on sám nevie.)
Rozmýšľala som medzi 2 a 3 hviezdičkami. Nakoniec davam 3, lebo jazyk je "čtivý", písmenká ubiehajú bez námahy a príbeh je iste zaujímavý... len mi jeho čítanie nič nedalo.
Další taková novela, která jde hodně do psychiky a navíc umí dobře odvyprávět. Počátek asi bavil nejvíce. Spíše se asi člověk zamyslí, jestli spousta faktů z příběhu byla vůbec důležitá pro děj. K tomu věci i jako postava Denis, se kterou nás autor ujišťuje, že si vlastně žije dobře, ale de facto byla tak nějak k ničemu. V něčem to trochu připomíná i seriálové Normal People. Každopádně i když dílo svým koncem moc neuchvátí a od půlky to není úplně sláva, i tak se to čte příjemně a zajímavě. Jen jsem asi čekal více akce. Ať se to u psychologického díla říká divně.
Zajímavá kniha, která mě překvapila kladně i záporně. Bohužel spíš záporně, čekala jsem v závěru nějaký závěr, snad i rozhřešení. Ale ne.
Kladně tím, že nejde lineárně, ale vždy vylíčí v jedné kapitole něco, nějaký děj z daného roku, a pak se posunu o pár let dál. Jsem za to ráda hlavně kvůli školním letům, ve kterých zažila hrdinka šikanu, a o tom si sáhodlouze číst nepotřebuju.
Záporně tím, že se postavy v čase nijak nevyvíjí. Vždy je naznačena možnost volby (u hlavních hrdinů), dokonce si ji v poslední kapitole i hlavní hrdina uvědomuje, ale volba směřující ke kladnému závěru vybrána není. Co se týče vedlejších postav, tam je plochost až do očí bijící, ty ustrnuly už na začátku knihy. A nová postava - doktor Fabio - je asi úplný blbec, když už na první večeři nepozná ve své budoucí ženě anorektičku a z toho plynoucí následky.
Krásna a zároveň smutná kniha .Príbeh dvoch ľudí ktorí sa mohli veľakrát rozhodnúť inak ale neurobili to.Tak ako aj my,keď si šliapeme po šťastí.
Tahle kniha má na začátku obrovský potenciál velmi zajímavého příběhu. Ne že bych se vyžívala v psychologických rozborech podivínů, ale tady zrovna mám dojem, že hlubší prozkoumání zákrut lidské duše by "prvočíslům" jenom prospělo. Výsledkem je jistě atraktivní vyprávění, ale, jak už zde někdo psal, vše nakonec sklouzne po povrchu a je z toho jenom taková story.
Osamělost prvočísel si mě našla už s prvním vydáním, bylo proto příjemné se k ní s Výzvou vrátit. Člověk na ni po letech nahlíží jinak. Vidí, že kniha je panoptikum psychicky narušených lidí, kteří přesto všechno, co mají za sebou, ráno vstanou a snaží se do světa zapadnout. Nelze než doporučit.
Tíživá knížka s tísnivou atmosférou - celou dobu, co jsem příběh četla, jsem měla pocit, že mě něco tíží na hrudi. Zkrátka zmar nad zmar.
Alice i Mattia mi byly protivní, ale zajímali mě; zaujaly mě i některé vedlejší postavy, o kterých by si toho ráda přečetla víc (hlavně Soledad, Denis, Viola).
Možná jsem měla přílišná očekávání, ale příběh se mi zdá plochý a povrchní a postavy se nijak nevyvíjí (při čtení jsem neustále váhala, kolik let jim právě má být, jestli jsou ještě dětmi, nebo už dospěli), ani se toho moc nedozvíme o jejich motivaci nebo nitru.
Prostředí na mě působilo sterilně – dobře situované rodiny, které žijí v dokonalých vilách, Alicina rodina má dokonce služebnou, rodiče jsou ale nepřítomní, „v mlze“ a své děti nevychovávají, nezajímají se o ně, jejich problémy neřeší.
Naopak rozhodně oceňuji jazyk – lehký, originální, místy až poetický (velkou zásluhu přičítám i překladu). Příměr protagonistů k prvočíslům je originální a moc se mi líbil, stejně jako mnohé další, které v knize jsou.
Ústřední téma událostí, které ovlivní celý zbytek našeho života, je určitě zajímavé a k zamyšlení, ale bylo už zpracováno mnohokrát (a lépe). Coby autorův debut hodnotím pozitivně a ráda si přečtu i další jeho knihy.
Dopadlo to přesně tak, jak jsem čekala. Konec rozhodně nepovažuji za otevřený.
Prvočíselná dvojčata, dokonalá definice pro vztah hlavních hrdinů. V knize je tolik momentů s atmosférou, která by se dala krájet. Tolikrát jsem v duchu mluvila k oběma postavám a říkala jim, co mají udělat, protože to bylo tak do očí bijící! Oni to ostatně věděli sami moc dobře, přesto se rozhodli jinak.
Bylo to dobré. Už ten výstižně zvolený název! Z literárního fast foodu jsem si zase jednou odskočila na kvalitní hostinu a vychutnala si zejména styl psaní. Líbilo se mi, že autor dokáže ve čtyřech pěti větách odvyprávět složitý příběh nebo komplikovaný vztah, aniž by byl doslovný. Místo přímočarých pojmenování hmatatelně vnímám poezii nevšedního okamžiku:
„Vešli do místnosti a drželi se za ruce. Neusmívali se a jejich pohledy sledovaly rozbíhající se trajektorie, ale bylo to, jako by se jejich těla plynule přelévala jedno do druhého skrze paže a dotýkající se prsty… Vznikl mezi nimi společný prostor, jehož hranice nebyly jasně vymezené, a zdálo se, že v něm vůbec nic neschází a vzduch v něm je nehybný, ničím nenarušitelný. Alice šla o krok napřed a Mattia slabým tahem vyrovnával jeho klesavou kadenci, čímž vyrušil nedokonalost její pravé nohy. Nechal se vést a jeho chodidla nezanechávala žádný hluk. Jeho jizvy se skryly v bezpečí její dlaně. Tvářili se zasněně, jako by přicházeli z nějakého vzdáleného místa, které znají jenom oni.“
Knížka je to neradostná, protože nešťastní jsou hrdinové, kteří uvízli v situaci, z které buď neví jak dál nebo se z nějakého důvodu neodváží jednat, i když znají a mají na dosah přístupné řešení, takže si zbytečně šlapou po štěstí. Na jednu stranu je mi líto nevyužitých příležitostí, na druhou se jim nejde divit, vzhledem k jejich nestandardním osobnostem a po zklamáních, které si prožili, vzhledem k špatné zkušenosti a rozhodnutích, které pramenily právě z jejich nepasivity. Na jedno škobrtnutí se navalují další a ty pak hrdiny dusí. Jak se tak říká, kdo nic nedělá, nepodstupuje riziko a nic nezkazí…
Vedlejší postavy šlo podle mého více rozvinout a jejich potenciál nebyl zcela využitý (třeba Viola). I proto knize nedávám 100%, i když špatná nebyla.
Krásný a zároveň smutný příběh dvou lidí, které poznamená jedno rozhodnutí. Kniha se čte sama, postavy jsou propracované velice dobře a místy cítíte tu naléhavou tíhu jejich volání o pomoc. Opravdu krásná kniha.
Silný a poněkud smutný příběh dvou mladých lidí poznamenaných traumaty z dětství. Autor dokázal na poměrně malé ploše vykreslit jejich osudy v průběhu čtvrtstoletí: doba a prostředí se sice měnily, oni však stále zůstávali stejní outsideři, kteří se nedokázali vyrovnat se svými "třináctými komnatami".
Román je napsán velmi poutavě, bez zbytečného patosu. A na to, že to je autorova prvotina, "klobouk dolů".
Kniha, na kterou i přes její nedostatky nezapomenete. Ona bohužel lehké nedostatky má : i kdyby to byl pouze jediný a to ten že vás zasáhne příběh, ale od hlavních postav si udržíte celkem snadno odstup. Je to vše řečené trochu lhostejně. Kdyby autor zachoval komorní ráz i časový rámec prvních kapitol ( i podkapitol), čímž pravděpodobně vytvořil trochu jiný příběh, bylo by to o něco lepší.
4*/5
Těžko se to vysvětluje, ta kniha je na první pohled něco, ale čím víc jsem se pročítala, tím míň mě život kluka a holky zajímal. Jako by v tom svém utrpení našli zalíbení a nebo v tom našel zalíbení autor, protože nad tímhle tématem je těžké říct fuj, takže je čtenář vlastně v pasti. Jinak ale fakt skvěle napsané.
Je to poměrně těžký a smutný příběh. Ale dokáže vás neskutečně vztáhnout do děje. Osamělost prvočísel mě dost překvapila, v dobrém slova smyslu. Určitě se ke knize ještě někdy vrátím.
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno italská literatura dětství matematika verbální (slovní) komunikace samota vztahy psychická traumata mezilidské vztahyAutorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2024 | Tasmánie |
Knihu jsem přečetla za necelý den, nemohla jsem se od ní odtrhnout, i když jsem s každou další stránkou měla o něco více nepříjemný pocit. Deprese z nich přímo čišela! Co mě ale zklamalo, byl závěr, chybělo jakékoliv rozřešení, s čímž se v poslední době setkávám v mnoha knihách.