Osamělost prvočísel
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/240719/bmid_osamelost-prvocisel-BJO-240719.jpg
4
1475
1475
Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Ona se nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků. Mohli by je najít jeden vedle druhého, jen kdyby se dokázali přenést přes traumata z minulosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , OdeonOriginální název:
La solitudine dei numeri primi, 2008
více info...
Přidat komentář
Autora mám moc rád a na dotisk této knihy jsem čekal dlouho. Příběh se točí okolo dvou kamarádů, kteří si nesou nějaké trauma z dětství. Nicméně zde naráží na neschopnost komunikace a vyjádření vlastních pocitů.
(SPOILER)
Zajímavá kniha o vztahu dvou tak trochu zvláštních jedinců. Musím spisovatele, pana Giordana, velice pochválit, jak na pouhých 250 stranách rozehrál příběh rozervané dívky a velmi zvláštního chlapce, kteří se kdysi, řečeno slovy knihy, rozhodli k něčemu, a následky tohoto rozhodnutí si nesou do budoucnosti.
Asi více mi bylo líto Mattii, jehož rozhodnutí nevzít postiženou sestru na oslavu spolužákových narozenin mělo fatálnější následky. Přemýšlela jsem o tom, zda Mattia měl poruchu autistického spektra už předtím, nebo na něj zapůsobilo zmizení sestry (u té jsem si poruchou PAS téměř jistá), že začal trpět přinejmenším obsedantně kompulsivní poruchou se sebepoškozováním.
Mattiovi rodiče se k němu vůbec nechovali pěkně. Otec z toho vychází lépe, ale stejně mu jako malému chlapci dával žertem za vinu, že Michela je postižená. Matka na Michele lpěla, nicméně starost o ni vesele přehrávala na Mattiu. Navíc po Michelině zmizení cítila k Mattiovi nenávist a pěkně mu ji dávala najevo. Ani jednoho z rodičů Basolinových nezajímalo, jak se Mattia cítí, když chodí s Michelou do stejné třídy.
Alice na mne působila poněkud sobecky a rozmazleně, s lidmi ráda manipulovala (jak v okamžiku rozchodu správně odhalil Fabio). Její anorexie měla podle mého názoru důvod v tom, že Alice měla nějakou potravinovou alergii/intoleranci mléka a mléčných výrobků a bála se najíst, aby jí nebylo špatně (vzpomeňte zažívací problémy před její nehodou na lyžích), a pak také v onkologickém onemocnění matky (anorexii mají dost často dívky vážně nemocných matek, protože nechtějí dospět). I když Alice působí společensky přijatelněji než Mattia, cítila jsem, že se se vším mnohem hůř vyrovnává.
Závěr knihy na mne zapůsobil kupodivu optimisticky: Mattia se podle mého rozhodl zůstat na univerzitě v cizině a možná i pokračovat ve vztahu s Nadiou, Alice padla na úplné dno, od kterého se může odrazit. Oba jsou přeci jenom docela mladí a mohou začít znovu.
Hledání smyslu své vlastní existence a (sebe)pochopení je jedna z nejtěžších společenských a morálních disciplín v našich fádních životech. Protagonisté nám nejednou ukázali, že touha po novém čistém štítu nebo prázdnotě nevědomí může být silnější, než všechny ostatní stability světa. Tápání v životě a téma věčného návratu tak vskutku nejsou jen nechtěnými "výsadami" dospívajících... Ach, tak citlivé, tak dušebolné čtení, tiše křičící po empatii, opravdové blízkosti a odpuštění (si).
Kniha mě opravdu zklamala. Je to taková lepší young adult literatura. Čekala jsem hluboký a neotřelý příběh, který mě zasáhne. To se ale, bohužel, nestalo.
Osamělost prvočísel vychází v Odeonu už podruhé, první vydání bylo před lety dost rychle rozebráno. Román vypráví o dvou přátelích, kteří se za celý život nedokázali nijak výrazněji zapojit do společenského života. Alice trpí anorexií a od dětství ji trápí nedostatek sebevědomí, Mattia má lehčí formu autismu a nese si s sebou i důsledky jedné obrovské chyby, kterou udělal v dětství. Je to neveselé čtení a odnáším si z něj především to, jak obtížně se lidem s jakýmkoliv (psychickým) hendikepem žije, jak křehká je lidská psychika a jak bysme neměli kohokoli za cokoli odsuzovat, aniž bychom věděli, co daný člověk prožil a prožívá...
Silný čtenářský zážitek. Paolo Giordano dokázal v kratičkém románu výborně podchytit komplexnost lidských povah i osudů. Celou knihu zahalují hustá mračna velmi tíživé a depresivní atmosféry. Objevuje se zde nelehké téma šikany, anorexie, neschopnosti komunikace nebo třeba sebepoškozování. Hlavní hrdinové jsou stejní, ale přesto tak odlišní. Autor píše explicitně, nic nepřikrášluje. Zároveň se v textu objevuje plno úvah a zajímavých myšlenek. Nejedná se o titul, který bych každému na potkání doporučovala. Musíte vědět, do čeho jdete. Osamělost prvočísel s vámi totiž zůstane ještě dlouhou dobu po dočtení.
Vždycky jsem se knížek z Odeonu trochu bála, protože mi přišly složité a náročné na čtení. Ale nakonec jsem sáhla po knížce Osamělost prvočísel.
Moc ale nevím, co k ní napsat, protože tuhle knihu si prostě budete muset přečíst,haha.
Autor zde vykresluje osamělost dvou jedinců, každý si prošel určitým traumatem v dětství a to se s nimi táhne po celý život. Nemůžou se tak začlenit mezi ostatní “normální” lidi. Líbilo se mi, že příběh (a hlavně konec) nebyl nijak přikrášlený, ale prostě tak nedokonalý, jaký život může být.
Z knížky jsem si vzala hodně myšlenek a jsem ráda, že jsem ji přeci jen dala šanci.
Styl psaní je jednoduchý ke čtení, řešená témata už jsou zde mnohem těžší (autismus, anorexie, sebepoškozování).
Knihu můžu jedině doporučit!
Nebýt poruchy příjmu potravy u Alice, tak bych se možná i dokázala vcítit a knihu si užila naplno. Takhle jsem ji sice zhltla, ale zároveň jsem často obracela oči vsloup, soudila jsem ji a její jednání a tak nějak pochybovala.
Konec to prakticky nemá, ta kniha tak jako vyčpí do ztracena.
A pozor - autor je Ital, hlavní hrdinové jsou Italové, skoro celý děj se odehrává v Itálii, ALE absolutně jsem postrádala prostě ten italský drajv. Italský emoce a italskou vůni léta jsem hledala a nenacházela. Na druhou stranu je to čtivé.
(SPOILER)
Bon giordano bruno přátelé dobré literární recenze, tady Peči. Čau čau. Takže - Osamělost prvočísel je příběh Alice a Máti, kterým se v dětství stala velmi nemilá věc - Máťa ztratil segru dvojče v parku a Alice na lyžáku zahučela ze skály. No a k tomu všemu, nebo možná díky tomu se oba stanou děsnýma outsiderama a čtenář sleduje jejich outsiderování životem.
Je to strašně beznadějný, smutný a depresivní a tak dále pana krále, má to bejt strašně tragicky romantický, protože přes všechny životní nesnáze oba hlavní hrdinové maj nakonec skončit přeci jen spolu - což se nestane - a i přesto pečiradar zaznamenal nějakou nekalost. I když se mi to četlo jak chleba s máslem, tak tomu nemohu dát víc než 7/10, něco tomu prostě chybí.
Příběh jako takový nebyl špatný. Styl psaní autora mi sedl a na to že to byla Odeonka, se mi kniha četla dobře. Nicméně od knihy jsem měla větší čekání i skrz hodnocení na databáze knih. Čekala jsem asi větší drama, větší tíhu příběhu a osudů hlavních postav. Pro mě je to rychle zapomenutelný příběh. Kniha mě prostě nezasáhla tak, jak jsem očekávala.
Osamělost je v současném světě dost aktuální téma. Na spoustu lidí těžce dopadá a pocit izolace a vyčlenění je od ostatních ještě více vzdaluje. To je případ i hlavních hrdinů Alice a Mattia. Anotace mi přišla úplně scestná. Problémy, které s kterými hlavní hrdinové bojují, se objevují předtím než se Alice a Mattio "špatně rozhodli". Vystavět příběh na tom, že kdyby se tehdy rozhodli jinak, by byli v životě šťastnější mi přijde nesmyslné, i když to zní lákavě. Na budoucí kvalitě jejich života se daleko více podíleli jejich rodiče. Alicin otec se choval až despoticky a Mattia byl v žertu od svého otce obviňován z toho, že zavinil mentální postižení své sestry. Někde v komentářích jsem se dočetla, že hlavní hrdinové byli bezcitní, s čímž musím nesouhlasit. Spíš se domnívám, že oba měli "avoidant attachment style", což znamená, že ačkoliv velmi toužili po blízkém a hlubokém vztahu, spřízněné duši, báli se někomu otevřít, zřejmě kvůli vztahům v rodině. Na ochranu si kolem sebe vystavěli vysoké zdi. Radši se sami uzavřeli do samoty, než aby riskovali citovou újmu.
Další zajímavý aspekt knihy pro mě byla část dospívání. Autor klidně mohl přitlačit na pilu, protože děti dovedou být velmi kruté a manipulativní.
Celkově knihu hodnotím 3,5 hvězdičkou, jazyk autora mě moc nenadchl, ale obsah byl moc zajímavý.
"Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života."....o životě......o smutných osudech.....
Zajímavá kniha o dvou osamělých existencích toužících po společnosti, které ovšem nejsou schopny. Mohl by to být obyčejný zapomenutelný román - autorův styl psaní a schopnost obrátit děj jiným směrem ve chvíli, kdy už si člověk myslí, že ví, jak bude pokračovat, jej ale dělají svým způsobem jedinečným.
(SPOILER) Rozhodnutí uděláme během pár vteřin, ale jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Ústřední myšlenka knihy je bezesporu fajn, ale tragédií bylo v příběhu na jednu knížku trochu moc, nemyslíte? Nechci vypadat jako škarohlíd, ale rakovina, sebepoškozování, anorexie atd. je na dva hlavní hrdiny fakt slušná nálož. Navíc, moc se mi nechce věřit tomu, že by se ze svých traumat z dětství nedovedli dostat ani natolik, aby se spolu prostě a jednoduše vyspali. Jinak pěkný, četbu jsem si užila a možná sáhnu i po dalších autorových knížkách. Snad v nich trochu ubral.
Knížku jsem vzala do ruky na základě tipu z podcastu. Odeonky nejsou moje primární četba, takže jsem do čtení šla s respektem a očekáváním těžšího čtení. Knížka se mi četla ale pro mě překvapivě dobře. Celkově působí temně a člověku u čtení dochází, jak maličkosti a nevyslovené myšlenky mnohdy zbytečně mění životy jiných. Zároveň jsem přemýšlela, jestli by něco bylo lepší, kdyby.... Za mě celkově spokojenost. Jen snad u Ali desetiletí skrývaná anorexie mi z pohledu okolí i jejího vlastního fyzického stavu v důvěryhodnosti lehce vadila.
Srdcová záležitost. Hned po přečtení jsem si pustila film v původním znění, vybavena zhruba pěti italskými slovíčky. Dojem umocněn. Paolo Giordano je můj písmenkový oblíbenec
Skvělý román ve kterém je spojeno zajímavé téma s výborným zpracováním. Anorexie, komplikované vztahy a zajímavé osobnosti, tohohle všeho je v této knize až až a užila jsem si jí od začátku do konce. Nepříliš uzavřený konec mi jak už to obvykle u mě bývá, ani trochu nevadil.
Vyborny soucasny spolecensky roman o nefunkcni komunikaci a velkem prostoru nevyrceneho. To zpusobuje onu osamelost, ktera hrdiny provazi zivotem. Roman ukazuje cloveka jako bytost ovlivnovanou bolestmi z minulosti. Je neuveritelne ctivy, az na konci mi doslo, jak neni zadne postave doprana harmonie zivota.
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno italská literatura dětství matematika verbální (slovní) komunikace samota vztahy psychická traumata mezilidské vztahyAutorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2024 | Tasmánie |
Rozhodně to není knížka odpočinková, i když se od ní nelze odtrhnout pro čtivost. Zanechala ve mně tolik pocitů, že je jen těžko mohu unést. Mnoho z nás má nějaký handicap, někdo menší, jiný špatně řešitelný. A tato kniha je plná "hrdinů", kteří mají problém, a co s ním? Osamělost, špatná komunikace, těžké vyrovnávání se s tím, co člověka postihne díky jednomu dávnému, ale špatnému rozhodnutí. Nelze soudit, když člověk nezažije, ale stejně vám to vrtá v hlavě - coby kdyby. Na to, jak autor tuto knížku napsal ve velmi mladém věku, tleskám. A těším se, že to není od Paola Giordana kniha poslední, kterou si přečtu.