Osamělost prvočísel
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/240719/bmid_osamelost-prvocisel-BJO-240719.jpg
4
1475
1475
Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Ona se nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků. Mohli by je najít jeden vedle druhého, jen kdyby se dokázali přenést přes traumata z minulosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , OdeonOriginální název:
La solitudine dei numeri primi, 2008
více info...
Přidat komentář
Toho smutku na mě bylo místy až příliš. Nepůsobilo to moc dobře, jakoby autor chtěl za každou cenu čtenáře totálně odrovnat a tak trochu mu hrál na city. Až moc, takže (pro mě) celý příběh ztrácel na autentičnosti. Dobrý námět i myšlenka knihy, ale zpracování mi moc nesedlo..
Knížka se mi líbila, četla se skoro sama, ale že bych byla nějak unešená, to zase ne, průměr.
Už názov knihy tak trochu prezrádza, za kého súdka kniha je. Upútavka skvelá a bolo cítiť, že rozvíjajúci sa príbeh, bude niečo iné na čo sú čitatelia zvyknutí. Príbeh osamelosti dvoch odlišných ľudí, ktorí sa poznajú od detstva. Spája ich trauma, každého iná a ktorú si každý z nich prežíva svojím vlastným spôsobom. Ich zvláštne priateľstvo pokračuje a pomaly plynie až do dospelosti a občas otvára aj staré nie úplne zacelené rany. A tých je v knihe dosť. Priateľstvo, pomsta, láska.... známe témy, v tejto knihe však inak poňaté. Nie je to však kniha s dokonale dobrým koncom a nie je pre tých čo očakávajú zábavu. Avšak je to kniha skvelá a prinúti vás zamyslieť sa a premýšľať ešte dlho po jej prečítaní. Je to pre tých , ktorí nemajú radi jednoduché a duchom lacné záležitosti. Knihu odporúčam a u mňa je to na päť hviezdičiek.
Táto kniha hovorí o tom, že sme iba hračkou v rukách osudu. Je krásna a smutná. Vyhovuje mi aj autorov štýl písania, ľahký a nenútený.
Bylo mi hlavních hrdinů moc líto a to z důvodu, že svou osamělost, jim způsobilo špatné rozhodnutí v dětství. Že postupem času věděli jak na ten “normální život” jak bych měl, měla reagovat, co říci, co udělat...ale nejde to, nejde odhrnout zástěna, zbořit zeť, nedechnout se.
Za mě velká škoda, že když autor nastínil možnost, že sestřička Mattiho by mohla žít. Že nevyužil a nerozvinul osud i této dívenky. Věděli jsme, že je postižená od narození a tito lidé mají svůj vlastní svět. Tak sledovat nejen Mattiho, ale i jeho sestru, jak žije by bylo hodně zajímavé. To porovnání obou světů.
Dlouho jsem ji odkládala, a pak za dva dny přečetla. Příběh se mě hodně dotknul, hlavním postavám jsem strašně fandila, konec sice trochu zklamal, ale zas je to takové uvěřitelné.
Doporučuji přečíst.
I když jsem neměla pocit, že ta osudová rozhodnutí byla opravdu tak osudová, příběhy všech prvočísel se mi líbily. Hodně situací jako bych znala ze svého dospívání. Moc jsem si přála, aby se osud Alice a Mattii spojil, myslím, že se jejich slabosti a silné stránky pěkně doplňovaly.
Tuto knihu jsem si koupil na SVĚTU KNIH, ale už si nejsem jistý, v kterém roce to bylo (buď v roce 2018 nebo v roce 2019). Každopádně kniha se povalovala dlouhý čas v mé knihovně. Jednoho dne jsem si řekl, že nastal čas, abych se do knihy začetl. Kniha se mi líbila, jedná se o prvotinu, knihu hodnotím na 5*.
Hlavními postavami jsou Alice a Mattia, kterým se v mládí přihodily určité události, které je poznamenaly během jejich života. Jejich cesty se střetnou a my sledujeme, jak se bude jejich vztah nadále vyvíjet. Autor chtěl poukázat na to, že v jakémkoliv vztahu je důležitá komunikace a pootevřít své nitro člověku, kterého máme rádi, a dvojnásob to platí u lidí, kteří si prošli nějakým traumatem. Pokud nebudeme k druhému člověku upřímní, tak třeba zbytečně zahodíme příležitost, abychom prožili život vedle člověka, kterého milujeme. Některé události, které jsou v knize popsány, jsem zažil na vlastní kůži, takže mi to docela vyrazilo dech, ještě více mě to vtáhlo do děje. Hlavní i vedlejší postavy nejsou šťastné z různých důvodů. V této knize jsem nenašel příliš mnoho optimismu, ale částečně jsem dovedl pochopit, proč tomu tak je. Přál jsem si, aby závěr knihy končil jinak, ale bohužel nebylo tomu tak, jak jsem si přál.
Překladatelka Alice Flemrová v DOSLOVOU uvádí: „Při čtení románu si dále uvědomíme, že lidé jsou často vězni svého neštěstí a své samoty v podstatě dobrovolně, nebo lépe řečeno, nikoli proto, že by nevěděli, jak z ní ven.“ Na tomto tvrzení je určitě kus pravdy. Někdy se člověk trápí sám a provází ho různé myšlenky, nechce mluvit o věcech, na které by nejraději zapomněl, možná nechce někoho dalšího zatěžovat svými problémy a raději se stáhne do sebe, vytvoří si kolem sebe ulitu, která ho chrání a do které nikoho dalšího nepustí. Mnohdy v myšlenkách by chtěl udělat první krok, ale nikdy se to neodváží udělat, přitom by stačilo tak málo a jeho život by se mohl změnit o 180° k lepšímu.
Překladatelka v DOSLOVU píše: „Prvočísla nejsou dokonalá, například tempo vyprávění je v závěru dýchavičné a poslední kapitola působí v rámci celku trochu nesourodě..“ V Doslovu jsem se dočetl, že kniha oslovila také mladé italské čtenáře. Kniha mne mile překvapila a je jen škoda, že jsem si ji nepřečetl už dříve.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života.
Co s duší člověka udělá traumatizující dětství? Co s duší dítěte udělá, když ho zklamou ti, jimž nejvíce věřilo? Tedy rodičům? Jaký pak bude jeho život? Dokáže pak být takový člověk opravdu šťastný? Kniha nabízí odpovědi. Nečte se jednoduše. Přesto ve mně zanechala hlubokou stopu....Je to všechno tak jiné a přesto tak stejné...
Příjemné překvapení. Zvlášť první půlka byla hodně dobrá. Jen tak úplně nesouhlasím se zjednodušením, že si Alice a Mattia své potíže způsobili vlastním špatným rozhodnutím. Copak to byla jejich rozhodnutí? U první kapitoly jsem myslela jenom na to, jak hrozné je , když má dítě ambiciózní rodiče. U druhé pak, jak snadno, my, dospělí, zapomínáme, že dětství je těžké, že to není bezstarostná doba her. O tom, jak těžké je dospívání, ani nemluvím. No, a ano, Mattia se rozhodl, jenže ho k tomu tak trochu nasměrovali rodiče, kteří předtím zapomněli, jak náročné je být dítětem, jak těžké je obstát mezi jinými dětmi. Bylo mi Alice i Mattia moc líto, protože jim nikdo nepomohl, dospělí je nechali, ať si s těmi traumaty nějak poradí sami. Není divu, že to nezvládali.
Přečteno za den, nemohla jsem se od příběhu odtrhnout. Dva vnitřně zdeformování lidé se protloukají životem a jejich podělané dětství je nikdy neopustí. Ursula le Guinová napsala, že dospělí nejsou děti, které musely umřít, ale děti, které zvládly přežít. Hrdinové této knihy sice přežít zvládly, ale jen s jakousi omezenou platností. Tekly mi slzy hned při několika scénách.
Poměrně napínavý příběh, byť jsem měla problém za polovinou knihy pokračovat v četbě, neboť na malý okamžik napětí polevilo. Četla jsem knihu vydanou v češtině v roce 2015 a jsem trochu překvapená z obálky, na které sice je bledá mladá žena, ale dle strany 79 by měla mít Alice světlé vlasy, což i v traileru trochu kolísá-poznámka pod čarou, samozřejmě nehodnoceno.
Každý autor má právo si závěr učinit po svém, leč mě prostě zakončení příběhu stranou 243 zklamalo, protože otevřený konec byl takový neuspokojivý. Navíc autor skoro na konci knihy "vtáhnul" do knihy další námět, který by mohl být zajímavou vedlejší dějovou linií (a klidně bych těch pár desítek stran knihy v případě rozvinutí této části příběhu či klidně v rámci navázání na knihu uvítala), leč bylo od něj upuštěno, což se autorovi povedlo asi vcelku obstojně, byť se domnívám, že to nebylo prvoplánové a je to škoda.
Kdybych se měla vyjádřit o charakteru jednotlivých postav v knize, tak je tato šachová partie dobře rozehraná. Společného jmenovatele dle mého skromného názoru obou hlavních protagonistů (Alice i Mattiase) jsou jejich rodiče, kteří nedokáží prolomit bariéry tkvící v komunikaci i s ohledem na zlomovou událost v minulosti svých dětí, jež je oba i je (=rodiče) samotné pohltila, avšak tak nějak jinak, než jejich děti. SPOILER: Alicin manžel jako lékař nepoznal, že Alice nejí, hubne a nedojde mu, jaké následky to může mít? Najednou se diví, ale umí vyjmenovat příznaky nemoci, kam nemožnost mít děti patří? Připadalo mi to ztěží uvěřitelné-KONEC SPOILERU.
Neskutečně mně to bavilo. Všechny postavy potřebovaly odbornou pomoc psychiatra, všichni divní, tak strašně divní, osamělí jak strašák v poli. Alicia měla šupajdit k psychiatrovi už jako malá holka, mattia byl asi asperger, sympatická postava byl jedine dr.Fabio. Kniha je za mně fantastická, četlo se to samo. Těch pár večerů co jsem knihu četla jsem o ní musela pořád přemýšlet...uf
Na můj vkus je kniha příliš patetická a emocionální. To by samo o sobě nevadilo, ale v kombinaci s nesympatickými a vadnými hrdiny už ano. Alice je rozmazlená anorektička, která samu sebe nikdy nepřijala. Neváhá přitom kvůli své minulosti zničit i život svého manžela (zřejmě jediné optimistické osobnosti v románu). Knize nepomáhá ani Mattia, vzhledem k tomu, že je jedním z nejotravnějších literárních hrdinů, se kterým jsem se kdy setkal. Při jeho rozkládání pohybu náušnice do os kartézského systému jsem protáčel oči v sloup. Veškeré scény s Mattiou mi připadaly směšné, trapné a nereálné. Také jsem neměl pocit, že by měl Aspergera (už jen vzhledem k popisu jeho raného dětství). Průměrný čtenář podle mne nemůže Mattiovi a podobným postavám rozumět a proto si z příběhu o takových postavách pro sebe ani nic odnést.
Mnohými opěvovaný výrok: „Lidé jsou často vězni svého neštěstí a své samoty v podstatě dobrovolně, nikoli proto, že by nevěděli jak z ní ven.“ je opravdu nosným prvkem románu. Při komplexní úvaze jej však nepovažuji za pravdivý nebo dopovězený. Připadá mi, že je to povrchní zkratka. Neštěstí, jehož jsou lidé "vězni" chrání tyto lidi před větším neštěstím, které číhá vně takového vězení.
Koncentrovaná deprese. Pocit hnusu. Neschopnost vyjít ven. Neschopnost ustoupit. Neschopnost promluvit. A všeobjímající samota. Trochu mi vadil Mattia - na autistu/člověka s Aspergerem mi připadal vcelku citlivý a empatický (měl bych si sednout k ní a říct jí...), stejně tak autorova tendence naložit postavám "plný kotel", ať se v tom pěkně vymáchají, ale asi to mělo svůj smysl. Závěrečnou úlevu ale raději nečekejte. Oceňuji skvělý doslov Alice (!) Flemrové, který příběh doplnil o důležité souvislosti.
Ke knize jsem se dostala v rámci čtenářské výzvy, jsem nadšená, je to jedna z nejlepších knih, které jsem četla :-) .
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno italská literatura dětství matematika verbální (slovní) komunikace samota vztahy psychická traumata mezilidské vztahyAutorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2024 | Tasmánie |
Jsem rozporuplná. Dva osudy, dva osamělí lidé, kteří prodělali v minulosti trauma a nesou psychické i fyzické následky. Úplně propracovaná sonda do duše to ale není. Osamělost vnímáme velmi silně, ale jakoby spojení s minulostí pokulhává. Je zde cítit osamělost až fyzicky silně, ale jakoby ta kniha nebyla o ničem jiném a důvod jste si mohli vymyslet jakýkoli. O Alicině problému se mluví pramálo, její osudové rozhodnutí je spíš snaha na něco navléci momentální psychický stav, protože ona svou nehodu nemohla moc ovlivnit. Tak mně to přišlo na jednu stranu propracovaný pocit osamělosti do detailu, na druhou poslepované reálie bez velkých souvislostí.