Osamělost prvočísel
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/240719/bmid_osamelost-prvocisel-BJO-240719.jpg
4
1475
1475
Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Ona se nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků. Mohli by je najít jeden vedle druhého, jen kdyby se dokázali přenést přes traumata z minulosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , OdeonOriginální název:
La solitudine dei numeri primi, 2008
více info...
Přidat komentář
Kniha ako celok bola krásna a osamelosť prvočísel je výstižný názov. Čakala som že na začiatku po alicinom a mattiovom "chybnom rozhodnutí" dá autor postavám ešte nejaký čas na to aby sa nám nejako predstavili alebo povedali ako sa cítia no potom už máme len pohľad o niekoľko rokov neskôr. Na autorov debut veľmi kvalitná kniha ktorú určite doporučujem.
Jsem na rozpacích, co o knize napsat. Určitě na ni jen tak nezapomenu, ale znovu bych do ní nešla.
Táto kniha má veľmi trefný názov, po ktorom nasleduje 250 dobre popísaných strán o osamelosti, zúfalých pokusoch o priblíženie, osudových zlyhaniach...
" Mattia získal pocit, že on s Alice sú presne takí, prvočíselné dvojčatá, sami a stratení, blízko, a predsa nie tak, aby sa mohli dotknúť. Nikdy jej to nepovedal."
My dva, vedle sebe, bez sebe. Mizející poutníci na cestě bez cíle, tak blízce semknuti se míjíme. Samotáři tělesnosti, nitro jako roztržené ticho zašumělo neprůbojně, příliš něžně. My zbloudilí ve svých životech dotýkáme se nedostižné naděje, uvrženi do podbízející se okolní netečnosti, apatie. Sami sobě jsme nevyřešenou hádankou, existencí plachého okouzlení, pocitového třepotání. Jsme jak sněhové vločky dopadající na zem tragédie. Nechat se unést tím zvláštním poutem přitažlivým, neprobádaným, tlukotem rozechvělým. Jsme o krok blíž či vzdáleni vzájemnému objetí? Je nám bráněno vyslovit se lásce naplno, oslovit ji. Jen tak vedle sebe dýcháme, přihlížíme, s ostychem nedostupní kroužíme. Jako by byl v dálce zmrazen ten hlas, který neslyší nás. Vždyť láska je ta křehká víla, která prostupuje mezi námi zahalena. Každým krokem, každým pohybem, každým očním kontaktem, nádechem i výdechem. Nechť duše, která jak smuteční stěna, prolomí se a polibkem odmění se. Já a ty, jedině s tebou, mlčet, niterně kráčet mihotající se samotou.
Kdybych měl tuto slavnou novelu charakterizovat jedním slovem, napsal bych deprese. Je to příběh dvou lidí, kteří v dětství udělali špatné rozhodnutí a celý jejich další život je už jakoby rozbitý. Jejich neštěstí se pak i pomalu šíří na jejich blízké a ostatními lidi, které v životě potkávají.
Osamělost prvočísel je z těch knih, které ve vás nechají silný dojem a přemýšlíte nad nimi, zároveň se však čtou docela těžko. Je to jednak výše zmíněnou depresivností a totálně nesympatickými hlavními postavami, ale i pomalým tempem děje a naopak uspěchaným koncem. I když můj dojem může být ovlivněný tím, že jsem ji četl ve čtečce, převážně při různých přejezdech tramvají. Taková kniha by si spíš zasloužila delší a soustředěnější čtení.
Vřele a dlouho mi byla kniha doporučována kolegyní. Ale jak už to tak chodí, co člověk, to názor.
Kolegyně mě nyní považuje za chladnokrevného cynika; nechápe, jak se mi může nelíbit kniha, ve které všichni tak strašně, strašně trpí. Ale no tak…kniha plná trpících ještě opravdu automaticky neznamená skvělá.
Bohužel, jakmile cítím byť jen závan chladného kalkulu autora, je mezi mnou a takto postiženou knihou většinou konec. A tady jsem ho intenzivně cítila. Vadila mi cíleně stupňovaná deprese, umělé hraní na city a celková plytkost postav a to bez ohledu na míru jejich utrpení. A na prvočísla to prosím nesvádějme. A ještě dvě, tři takové knihy a je dost vysoká pravděpodobnost, že se ze mě opravdu stane cynik ze všech nejcyničtější. Autoři by lidských bolestí neměli zneužívat.
Osamělost prvočísel ve mně nejednou vyvolala stejný pocit smutku, osamělosti, marnosti a nepochopení, se kterým sama bojuju a ve kterém se nevyhnutelně čas od času utápím, a právě proto jsem se dokázala ztotožnit především s myšlenkami Mattia, které mi připadaly tak důvěrně známé, že už ono blízké propojení mezi hlavní postavou a mnou mne dojímalo.
Nespočet bylo pasáží, které se mě dotkly natolik, že jsem cítila kritickou potřebu si je označit a vrátit se k nim později; když mi záložky došly, rozstříhala jsem na proužky reklamní leták který ležel na stolku, u kterého jsem toho odpoledne seděla. Konečný počet záložek pak působil natolik výmluvně, že moje ustavičná chvála na tuto knihu působila, jako bych se opakovala.
Něco na způsobu, kterým Giordano píše, je mi neuvěřitělně blízké. Jednak je to jeho čistý, objektivní styl, který je mi tolik sympatický, jednak osudy hlavních hrdinů. Máme anorektičku Alici, která se pro ostatní necítí dost dobrá, a asociálního matematika Mattia, který si naopak vystačí sám se sebou a o společnost lidí nestojí, a sledujeme jejich život od dětství, přes trapné okamžiky, kdy se setkají na gymnáziu, až do doby kdy oba dospějí natolik, že se více vzájemně nepoznávají. Ráda bych poukázala na to, že Giordano nepíše o tom, co sám nezažil- opouští postavy přibližně v jeho věku, a právě proto jeho debut působí, bez ohledu na to, nakolik je autobiografický, velmi autenticky.
Paolo Giordano je vzděláním teoretický fyzik a jeho styl to výrazně ovlivňuje, nechává to znát, když píše z Mattiova pohledu. Způsob, jakým vidí mnohé všední situace, mi přijde krásný.
Mattia záměrně prováděl každý svůj pohyb tak potichu. Věděl, že nepořádek světa může jedině narůstat, že hluk zvukové kulisy se bude zvyšovat, dokud nepřekryje všechny koherentní zvukové signály, ale byl přesvědčený, že když bude pozorně odměřovat každý pohyb, bude mít na tomhle pomalém rozkladu menší vinu.
Mattia neodpověděl. Vzal z vysokého sloupku plastový kelímek a naplnil ho coca-colou až po okraj. Snažil se co nejvíce přiblížit k hranici, kdy povrchové napětí tekutiny ještě dokáže zabránit jejímu přelití. Pak ho postavil na stůl.
Měl se usmát, podívat se jí do očí a políbit ji. To je všechno, byla to jen mechanika, banální sled vektorů, aby se jeho ústa setkala s jejími. Mohl to udělat, i když se mu zrovna v té chvíli nechtělo, mohl se spolehnout na přesnost pohybů.
„Tady je táta.“
Zpoždění odpovědi bylo sotva postřehnutelné. Mattia by si musel vzít chronometr, aby ho změřil a mohl spočítat, o kolik se signál odchyluje od přímky delší než tisíc kilometrů, která ho s otcem spojovala, ale pokaždé na to zapomněl.
Ona pomalu oddychovala. Mattia si řekl, že pokud je vztah mezi frekvencí jejích dechů iracionální číslo, pak neexistuje žádný způsob, jak se spojit a najít nějakou pravidelnost.
Že je děj vcelku tragický a Giordano hlavní hrdiny ani čtenáře nešetří? Jsem ráda, že je právě takový. Ukazuje, že narodit se do dobré rodiny není zárukou štěstí, že některé vzpomínky s námi i přes veškerou snahu zůstanou navždycky a že i nenaplněná láska může výrazně ovlivnit náš život. Ukazuje, že stačí málo, jedno rozhodnutí, a vše se může náhle změnit, a že důsledky za naše rozhodnutí, i ta, která neučiníme, neseme my sami.
Osamělost prvočísel je jednou z knih, které stojí za to přečíst opakovaně. S přehledem překonala i moje vysoká očekávání. Začetla bych se do ní od začátku třeba hned a veškeré emoce bych prožívala snad ještě intenzivněji než poprvé. Už dlouho jsem nezažila takový pocit lítosti jako po tom, co jsem Prvočísla odložila, tedy vím, byla to moc dobrá kniha.
––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––
Po patnácti měsících jsem četla znovu a jak jsem očekávala, napodruhé mě v knížce zaujaly úplně jiné pasáže, i přes ten poměrně krátký časový interval který uplynul od doby kdy jsem Prvočísla četla poprvé vidím v nich zase něco jiného.
V čem jsem zaznamenala nejzásadnější změnu byl můj nový pohled na situaci mezi Alicí a jejím manželem. Když jsem četla poprvé, připadalo mi její chování vzhledem k jejím dlouhodobým problémům omluvitelné a přestože jsem s ním nesouhlasila, dokázala jsem se do ní alespoň částečně vcítit. Nyní mi ale přišlo vyloženě nesympatické a ke konci knihy jsem k její postavě cítila spíše odpor.
Manžel je k Alici už od začátku velmi chápavý, do ničeho ji nenutí a jde poznat, že mu na ní záleží. Přesto, když jí řekne, že by s ní chtěl mít dítě a ona ví, že není schopná otěhotnět, mu tu skutečnost zamlčí. Jediné pro mě ospravedlnitelné vysvětlení by bylo, že jej miluje a nechce, aby ji opustil. Tak to ovšem není. Alice svého manžela nemiluje, je si toho vědoma a má za to, že jeho láska stačí pro ně oba. V podstatě ho jen zneužívá.
Vede si falešný menstruační kalendář a odmítá podstoupit vyšetření, zatímco marná snaha jejího manžela psychicky ničí, při sexu pláče. Přes to všechno se jí snaží domluvit, chce, aby mu popsala svůj problém, říká jí, že není pozdě, pokud podstoupí léčbu. A ona mu, jedinému člověku, který ji kdy upřímně miloval, ještě více ublíží tím, že situaci obrátí proti němu, po tom, co roky vědomě marnila jeho čas a lhala mu.
Protože tu mám komentáře k novějším Giordanovým knihám, chtělo by to pár slov i k Osamělosti prvočísel, kterou jsem teď znovu dočetl. Nevím, kde se to v Paolovi vzalo, ale jeho porozumění plíživému a trvalému smutku je dechberoucí, stejně jako křehkost, se kterou tu tíhu dokázal popsat. Rozumím námitkám v některých komentářích, ale tohle možná není titul k rozumovému zkoumání. Je to jen o pocitech vyděděnosti a odcizení, které jste buď zažili nebo ne. Za mě debut plný talentu. (Čteno v překladu Alice Flemrové.)
Neskutečně čtivá realistická depka! Člověk má chuť skočit za hl.postavami a kopnout je do zadku, ať si ten život tak nekomplikujou. Ale o čem by to pak bylo?
První pocit z první kapitoly - téměř absolutní souznění s Alicí, aniž bych kdy zažila něco takto vyhroceného. Ještě žádný autor mě tak živě neponořil do občasného vnímání vlastního dětství a dospívání.
Hned ve druhé jsem zápasila s odporem a odsouzením matky (rodiny) dvojčat!!
To, co píše o kousek dole tonysojka, přesně sedí na rodiče a blízké (včetně Fabia) Prvočísel. Z mého pohledu je to příběh o nezralosti až odmítání dospět naší "moderní evropské společnosti".
Na pozadí příběhu Mattia a Alice se mezi řádky prolínají jemné tóny o chybějící lidskosti, nevztazích, nekomunikaci, povrchnosti, prázdných lidských srdcích a zakrnělých duších, zřejmě bohaté západní společnosti. Smutná kniha o lidském utrpení z uzavřenosti, sociálních patologiích a různých psychiatrických diagnózách, kterými tento neskutečně talentovaný mladý fyzik obdařil svá Prvočísla a nejen je.
Autor je mistr lehkého pera a svěžích dialogů.
A neskutečně se mi líbil, dle mne, lehkou nadějí naplněný závěr!
Osamělost prvočísel je nádherná kniha o
- hledání sám sebe i svého místa na slunci
- odvaze k jinakosti a obrovské vnitřní síle žít s minimem podpory zvenčí
- zamřížovaném světě bídy a utrpení ze sebestřednosti a jakékoli uzavřenosti
SPOJLER
Na rozdíl od duch72 i dalších si myslím, že spojení životů Alice a Mattia by bylo jen dalším jejich traumatem.
P.S. Ještě nad žádným komentářem na DK jsem tak usilovně nepřemýšlela. Prvočísla jsou kniha, kterou jednoznačně řadím ke svým DOPORUČUJI a dlouho mi zůstane pod kůží.
Na rozdíl od matematických prvocisel, osoby v příběhu měly možnost svou osamělost změnit a tím i své osudy k lepšímu, ale tu šanci zahodily a to vědomě, jelikož v teple vězení tvořeném ukrivdenosti a sebestrednosti se dobře žije. Vyjít ven na svobodu chce práci a odvahu. Hrdinové si sice prošli utrpením a krivdou v životě, ale kdo z nás ne?
Výborně propracovaná sonda do života ne zcela standartních jedinců.
Oba hlavní hrdinové jsou osamělí, nepochopení, zmatení sami ze sebe, trpící nějakou duševní poruchou (částečný autismus, anorexie, sebepoškozování) z čehož vyplývá jejich nulová schopnost začlenit se mezi "normální" lidi a vést "normální" život. Trápí je těžká sociální izolovanost a jediné chatrné citové pouto jsou schopni navázat mezi sebou navzájem.
Stejně jako v komentáři kap66 si nemyslím, že jejich trauma z dětství jsou hlavní příčinou jejich potíží, s tímhle "duševním postižením" už se člověk prostě rodí.
Není to příběh příjemný, byť velmi dobře napsaný, nicméně syrově pravdivý. I takoví lidé (a není jich zrovna málo) mezi námi žijí - spíše tedy přežívají, v zajetí svých duševních mříží, ze kterých se jen málokomu z nich podaří vyjít ven.
Možná to byl autorův záměr, nechat čtenáře nahlédnout do toho zamřížovaného světa plného utrpení a samoty.
Téměř každý v životě o něčem nezvratně rozhodl. Takové rozhodnutí dále ovlivnilo život nejen jeho, ale i dalších, většinou blízkých lidí. V knize šlo o rozhodnutí dětí, častěji se rozhoduje dospělý člověk. Pak se musí se vším nějakým způsobem vyrovnat. Příběh mě zaujal pro vyjádření hledání místa v životě obou mladých lidí.
Prvočísla jsou osamělá, protože jsou jedinečná. Stejně jako jedineční lidé...
Nějak si mě ty knihy o samotě a osamění teď vyhledávají. A nebo je vyhledávám já?
Osud Alice a Mattiu mne oslovil. Tak trochu mi to připomnělo Malý život. Nejsou to lidé bez citu, je jen těžké najít ho schovaný za bolestí a hořem.
Jsem člověk citový; city jsou součástí mého pohledu na lidské vztahy a svět.
Dočetla jsem knihu o lidech, kteří nemají city takto nastavené, přesněji - nemohou cítit lásku k lidem, a to ani k těm, kteří jim lásku projevují. Nejsou toho prostě schopni, vůbec. A není to - podle mě - způsobeno traumaty z dětství, která byla vážně obrovská až tragická (v anotaci je jejich "špatné rozhodnutí" uvedeno jako důvod jejich další osamělosti; to si nemyslím). Je to dáno jejich nastavením: Mattia má Aspergerův syndrom (soudím podle projevů), u Alice to nijak vysvětleno není, ale její vztah k Fabiovi, naplněný sice fyzicky, ale z její strany nikoliv citově, je důkazem narušené až chybějící citové složky osobnosti také.
Proč dávám pouze 4 hvězdičky: autor chtěl naplnit svůj záměr a nechal prvočísla osamělá tak, jak to prostě v matematice je. Kvůli tomu potlačil roli všech vedlejších postav příběhu a přizpůsobil tomu i některé skutky postav hlavních; že by manžel lékař odhalil u své ženy anorexii až tak pozdě? Že by se Mattia, fixovaný na řád a pořádek, vydal sám tak daleko?
Proč dávám dokonce 4 hvězdičky: neztotožnila jsem se téměř s žádnou postavou, přesto (proto) mě obě postavy zasáhly hluboko. Mě, člověka veskrze citového, se nedostatek citu MUSEL dotknout. Jak jsem šťastná, že jsem člověk s city normálně nastavenými. Po přečtení této knížky si to uvědomuji ještě intenzivněji.
Zajímavý debut, byť po dočtení mám trochu smíšené pocity. Výrazný příběh, psaný příjemným stylem, zapamatovatelné postavy, čemuž určitě nahrává i nápad s propojením na svět matematiky. Na druhou stranu akcent jen na ta špatná rozhodnutí/nerozhodnutí, smutné životní události, řetězící se "smůlu" a tím pádem prohlubující se upadání do osamělosti a neschopnosti žít normální život (prakticky skoro každá kapitola přidá další střípek)... včetně vedlejších "nepostižených" postav, které na tom nejsou o moc lépe a nenajde se téměř nikdo (snad až na Fabia), kdo by dokázal svůj život nějak pozitivně zvládnout, nedejbože podat pomocnou ruku (což je zejména u rodičů hlavních postav poněkud zarážející), a tak každý trpně přežívá ve své izolované bublině...to vše pro mne subjektivně dělá knihu nevyváženě jednostrannou a hůře uvěřitelnou, příliš podřízenou koncepci, jakoby autor účelně a zjednodušeně zaostřoval jen na jednu stranu mince kvůli silnějšímu efektu, který chce u čtenářů vyvolat.
Nemohu však rozhodně knize upřít schopnost vyburcovat (třebas i převážně s tou letargií nesouhlasné) emoce, živě vyvolat vzpomínky na pocity odlišnosti či osamělosti, které zažije minimálně v době dospívání asi každý, stejně jako spoustu "proč" a "kdyby", které se během čtení i po něm rojí v hlavě. Pokud toto byl hlavní smysl této knihy, pak byla mise splněna.
Moc krásně napsaná kniha. Mladý spisovatel umí nádherně výstižně popsat myšlenkové pochody v hlavách hrdinů , čímž se nám stává jejich chování pochopitelnější. Jinak by jsme se v příbězích ztráceli , jako se nám to stává v životě. Zdá se, že je tato kniha velmi přínosná pro vnímavé čtenáře. Děkujeme. Musím souhlasit , že pět hvězd je v tomto případě málo....
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno italská literatura dětství matematika verbální (slovní) komunikace samota vztahy psychická traumata mezilidské vztahyAutorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2024 | Tasmánie |
Napadla mě analogie s prvočísly. Jsou osamělá proto, že s nimi ostatní čísla „nekamarádí“? Nejsou některá prvočísla sebestřední sobci? Třeba takové číslo 23, na 22 s dvěma děliteli se možná dívá se shovívavou útrpností, ale co dvacet čtyřka, Závidí jí 23 tolik dělitelů nebo se na ni dívá jako na promiskuitní děvku, která se nechá dělit kdekým? Nebo se jen tváří že jí opovrhuje a v skrytu závidí?
S oběma hlavními hrdiny mám trochu problém. Chápu, že jsou poznamenáni traumaty z dětství a rodinou, hlavně matka Mattia a otec Alice mají máslo na hlavě.
Mattia i Alice je mi opravdu líto. Na můj vkus se ale opravdu příliš zabývají sami sebou. Alice ublížila hlavně sama sobě, o něco jako cit se alespoň snaží. Mattia provází pocit viny, pravděpodobně trpí něčím jako Aspergův syndrom a opravdové lásky ani není schopen.
SPOILER souhlasím s názorem, že romantický happy end by byl na škodu příběhu a působil by nereálně