Osamělost prvočísel
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25040/bmid_osamelost-prvocisel-mKd-25040.jpg
4
1503
1503
Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Přitom nešlo o nic závažného, ona se jen nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Dalo by se to pochopit, byli ještě malí, ale tíha následků je neušetřila, naopak dopadla na ně celou svou vahou. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků, ale když se setkají, zdá se, že by je mohli najít jeden vedle druhého...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , OdeonOriginální název:
La solitudine dei numeri primi, 2008
více info...
Přidat komentář
Knížka, která je plná bolesti, smutku a osamělosti. Přesto může právě osamělým a zraněným lidem přinést naději. Tihle dva životní ztroskotanci se minuli, přesto si v nejkritičtějších momentech byli oporou. Měli by ji číst všichni, kteří by snad trochu ztráceli naději, sami sebe, smysl života... Nikdy v tom nejste sami.
Tahle knížka vám neudělá dobře. Je prosáklá odcizením, smutkem a samotou až do morku vazby. Ale stojí zato si ji přečíst.
Čím to, že i při třetím čtení (v průběhu osmi let!) se mi tahle ponurá kniha líbila? Čiší z ní smutek a tíha života. Přes všechny prohry oba hrdinové, kteří v sobě komplikovaně nesou svou osobní tragédii z dětství a zároveň své duševní i tělesné handicapy, svůj osamělý život jaksi (ač těžce) zvládají. Je mi jich líto, zároveň jsou mi svou lidskostí sympatičtí. Giordanovi se podařilo namíchat ve své prvotině skutečně neobvyklou směs pocitů.
Komentář jsem chtěla dopsat až poté, co shlédnu i film, který byl podle této knížky natočen... Jenomže jsem se k tomu ještě nedostala a tak raději píši hned, než už úplně vše zapomenu... Ač se tento příběh odehrává spíše na té smutnější vlně, líbil se mi... A když to vezmu i z toho matematického pohledu, tak jsem do poslední chvíle věřila a doufala, že se jednou trajektorie Alice a Mattia přeci jen protnou... Celý příběh o vzájemném míjení mi hodně připomněl knížku Jeden den od D. Nichollse a také Norské dřevo od H. Murakamiho... To je jen dovětek pro ty čtenáře, kteří chtějí i nadále pokračovat na té depresivnější vlně... Já jsem rozhodně musela odlehčit...
Moc pěkná kniha. Z počátku mi připadala šíleně temná a depresivní, ale jak jsem se postupně sžil s hrdiny, tak ke konci mi to už mi to ani moc temné nepřišlo. Padal na mne jen smutek. Moc zajímavý pohled do osamělých duší. V dnešní době FB to může být docela aktuální téma. Taky mne zaujala ta myšlenka, která se úplně nabízí, že nedělat nic a uzavírat se do sebe, může být velmi destruktivní i pro okolí.
Líbilo se mi. I když deprese, beznaděj, dlouhé přemýšlení bylo na místě. Zkrátka temné dílo...
Jsem také prvočíslo, proto jsem postavám naprosto rozuměla, kniha mě zasáhla - v dobrém - a budu o ní ještě dlouho přemýšlet.
Rozhodně řadím mezi "klasiku", i když ne rokem vydání. Ale stylem, vykreslením postav, které vždy jednají v souladu sama se sebou, i když by si čtenář přál, aby tomu tak nebylo. Co mě moc bavilo, jak mě autor provázel myšlenkovým tokem postavy, abych věděla co bude následovat.
Nelze jinak. Silné, poutavé, vnímající, zahlcující a pohlcují. Dílo, jehož některé výjevy zůstanou uvnitř navždy. Každý moment ovlivňuje náš další život, další směřování...
Pro mne tato kniha představuje jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků, který jsem u v současnosti odvíjejících se děl - rozuměj doba, ve které žiji - dosud zažil. Temné dílo, děj, který představuje bezvýchodně se vyvíjející život hlavních aktérů, které optimističtější budoucnost pravděpodobně nečeká. Přitom by možná značná část lidí řekla, že změnu by pro ně mohlo představovat jediné rozhodnutí, jediné vystoupení ze zajetých životních kolejí. Jenže přesně tohoto osvobozující kroku mimo vyjetou dráhu nejsou aktéři schopni. On totiž téměř stejný krok není pro různé jedince stejně dostupně realizovatelným. Každou nohu totiž tíží jiné závaží, jiné životní zkušenosti, které brání každému se subjektivní obtížností v učinění zdánlivě stejného rozhodnutí.
Pokud bych měl v mnou čtené literatuře najít něco, co by se tomuto podobalo, tak je to Norské dřevo od H. Murakami.
Asi jsem očekávala příliš. Kniha ve mě vyvolala beznaděj a tmu. Ale asi to tak mělo být.
Kdybych dala tuto knihu přečíst mé optimismem stále nabité kamarádce, která každý den potřebuje společnost mnoha nejrůznějších lidí, zřejmě by se na mě po přečtení dívala divně a kladla by si otázku, zda takoví lidé, jako jsou v této knize opravdu mezi námi existují, a zda se já vyžívám v tom číst o utrpení druhých (a tím jsem divná). Tuto knihu si zamilují zejména hluboce přemýšlející lidé (a to neznamená, že musejí být nešťastní a vůči světu zahořklí, to vůbec ne). Ti příběh Mattia a Alice ocení proto, že jim zase na chvilku odhalí jejich nejskrytější myšlenky a nejtemnější pocity a dá jim hodně témat k přemýšlení. O tom by knihy měly být.
Osamělost mě ze začátku nadchla. Konec jsem si představovala jinak, byla jsem z něj trochu rozpačitá. Ale i tak to byla velice působivá kniha, nejlepší, co jsem za poslední dobu četla.
Onen často vytýkaný pesimismus mi nevadil, naopak udělal z knihy originální kousek
„Prvočísla jsou dělitelná jenom 1 a sebou samými. Mají své místo v nekonečné řadě přirozených čísel, mačkají se jako všechna ostatní mezi jinými dvěma čísly, ale jsou vůči nim o krok pozadu“.
Příběh dvou osamělých duší, které si nesou svá temna, chyby, špatná rozhodnutí a po celý život je nezvládnou zvrátit ….
Kniha, která z vás vymačká emoce všeho druhu a příběhem lítáte jako na horské dráze. Deprese a bezmoc - ty mají tedy svých 60% jistých, ale zbytek si spravedlivě podělí naděje, víra, láska.
A přiznejte si - kdo občas není rád sám….?
Osamělost prvočísel, byla ta knížka, kterou milovali všichni správní lidé a ve mně se nakupilo tolik očekávání, že to nutně muselo skončit velkým zklamáním. Tedy... to jsem si alespoň říkala a přečtení jsem odkládala více než pět let. Shame on me. Mé obavy byly zbytečné a já se naprosto zamilovala.
Už jsem se za svůj život seznámila s milionem knižních postav, které bezmezně uctívám, ale tady jsem měla poprvé pocit, že čtu o postavách, s kterými se můžu více méně ztotožnit, přestože s nimi mám společného jen málo.
Už jsem četla lepší, námět není špatný, ale zpracování katastrofické, místy zdlouhavé až nudné, žádné vyvrcholení a závěru jsem se nemohla dočkat, který ani nepotěšil ale ani nezklamal.
Když jsem se pouštěl do četby této knihy ,čekal jsem průměrný příběh o nějakých osamělých srdcích. Naštěstí jsem našel jednu z nejlepších knih ,která krasně popisuje lidské chyby a jejich následky. Moc se mi líbilo ,jak autor skvěle popisuje lidskou nerozhodnost ,trápení ,negativní pohledy na život. Po přečtení knihy jsem si začal připadat jako prvočíslo ,pokud jim nejsem od dětství. Moc silný literární zážitek.
S předchozími, vesměs dost výstižnými komentáři, souhlas, hodně depresivní četba. Celá kniha je o zmařených nadějích včetně té, která se týkala Mattiovy sestry.
Oba hrdinové, kdykoliv se ocitli na nějaké křižovatce, se rozhodli špatně. Takhle mi to připadalo po celou dobu četby. Jenže nakonec si myslím něco jiného; špatné rozhodnutí v dětství z úvodu knížky podle mě nebylo příčinou jejich dalších „chybných“ rozhodnutí, nemohli se rozhodnout jinak, protože taková byla jejich osobnost, tak byli nastavení. Ve skutečnosti neměli možnost volby. To jen čtenář v souladu se svou povahou a temperamentem při četbě skřípe zuby a jednání Alice a Mattii posuzuje podle svého.
Pro mě z knížky vyplývá takové poselství, že člověk, který je od přírody nastaven jinak (to platí zejména pro Mattiu, který v sobě nesl jisté rysy Aspergrova syndromu), se bude chovat jinak a je asi pošetilé od něj čekat chování, které vyžaduje společnost (tj. pozitivní vztahy, bezproblémová komunikace, šťastná rodina). K tomu se pak samozřejmě přidávají špatné zkušenosti z dětství, ale byl opravdu otec Alice tak špatný a despotický? Nebo ho tak Alice vnímala, protože prostě byla jiná a neschopná pozitivní vztahy vytvářet? A to samé platí pro Mattiu, nebyly jeho vztahy s rodiči tak chladné i pro jeho podivínství a neschopnost projevení citů?
Z obou hrdinů mi byl bližší Mattia, snad proto, že nikomu vědomě neubližoval, potýkal se s nezměnitelnými rysy naznačeného autismu, takže ani nemohl splnit očekávání, na něj kladená. Přesto se naučil nějakým způsobem žít – a možná jeho samota pro něj nakonec nebyla tak trýznivá.
Alice mi byla sympatické méně, snad proto, že se občas snažila lidmi manipulovat, nebo prostě proto, že jsem na ženské jako žena přísnější…:)
Váhala jsem mezi čtyři - pět, na jednu stranu mě kniha až tak za srdce nepopadla, na druhou stranu jsem o ní hodně přemýšlela, mnohem déle než o jakékoliv nedávno čtené knize.
Každopádně plus za skvělý překlad – i z výtečného doslovu překladatelky je zřejmé, že k dobrému překladu je potřeba nejen citu pro oba jazyky, spisovatelského umu, ale i pochopení a vcítění se do autora.
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno italská literatura dětství matematika verbální (slovní) komunikace samota vztahy psychická traumata mezilidské vztahyAutorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2024 | Tasmánie |
Jedna z těch knih, které jsem nedokázala odložit. A zase jeden z těch životních příběhů, které ukazují, jak důležité je, nebát se otevřít pusu a svěřit se s tím, co člověka trápí. Ukazuje, jak bychom spolu měli mluvit, komunikovat, protože ten druhý neumí přečíst naše myšlenky (i když s některými se to tak občas zdá).
Dva lidé, kteří mezi sebou měli unikátní pouto. Dva lidé, kteří mrhali svým štěstím, protože měli pocit, že si ho nezaslouží. Dva lidé, kteří nebyli schopni si říct o pomoc, přestože si dokonce fyzicky ubližovali. Kdyby jen byli schopni alespoň spolu otevřeně mluvit, mohli být šťastnější. Ale oni nebyli. Nechtěli. Zahnali každou šanci na štěstí, i když ji měli přímo před nosem.
Krásná kniha. Taková, která vás nutí se nad tím vším zamyslet a která může, pokud to člověk dovolí, něčemu naučit. A takové mne baví asi nejvíc.