Osip míří na jih

02.01.2023

„V noci ti píšu dopisy na rukávy vlněného svetru,
na ventilačky, na červený email půlnočních tramvají.
Starosvětsky rozmáchlé s pukrlaty,
s mírným sklonem písma, s minuskami a kapitálkami.
V noci znám tvou adresu, ráno zapomínám jejich obsah,
tomu se říká: ztratit bdělost.“

Součástí mého literární podzimu bylo i několik seznámení s představiteli současné české poezie. Přestože Marie Iljašenko patří mezi nově objevenými jmény k nejmladším, její sbírka Osip míří na jih působila možná nejvíc „klasicky“, zejména formální podobou své poezie. Ale bylo to osvěžující setkání, ano, bylo osvěžující se setkat s dílem, které velkoryse přehlíží implicitně (ne)vyslovenou výtku, že „takhle v rýmech už se přece dneska poezie nepíše“ a napsala sbírku, která byla něžná i zasahující, tajemná i otevřená, tající i odhalující.
Ve svém „veršovaném cestopise“ paní Marie svůj talent nezapře – je působivá (ale nekýčovitá) v popisu svých výprav do dálek exoticky geografických i chronologických, ale cítit životem jsou i její popisy všedních míst v Libni kolem Vltavy i Rokytky.
Moc dobrá básnická sbírka.

„Ale léto letos nebylo.
A proto ani zima nepřijde.
Černé uhlí ve sklepích spí
a za bílého dne sny se mu zdají.“

20.01.2021

Opravdu neobyčejná prvotina, která snad trpí jen jednou slabinou: skládá se z částí, které spolu jen minimálně komunikují. Ale všechny jsou samy o sobě výborné. Svorníkem jsou jim jihovýchodní země - Balkán, Kavkaz a v první půli vlastně i Polsko. Bílá místa a Danziger Zeitung spíše jen naznačí směr a styl, ale v jednotlivých básních se skrývá neobyčejná síla. Po hruškovsku umí zastavit probíhající moment, všimnout si detailu a ornamentu a nakonec báseň uzemnit silnou pointou ("Jen polský řidič, který tě veze k hranicím / se ještě rétoricky ptá: ach, proč je v našem sexu / takový přebytek duchovnosti?").

Metaforika a milostné ladění oddílu Bohové těch míst zase upomenou na neuchopitelná univerza raných Wernischových sbírek. Čtenář tu cítí, že mu zůstává leccos zatajeno, a jde tak o nejprivátnější část sbírky. A absolutním vrcholem je pak finální oddíl Osip míří na jih, který čtenáře nasaje, už v půli ho přiměje podvolit se proudu řeči a obrazů propojujících pražská nábřeží s dalekou Arménií, vzdát se snahy dešifrovat a na konci ho vyplivne s chutí přečíst si básně znovu. Iljašenko tady postupuje podobným způsobem jako ve svých stochastických sbírkách 70. let Emil Juliš. Rozdíl tkví ovšem v tom, že básnířka nepostupuje mechanicky, ale podobně jako Juliš stříhá jednotlivé obrazy, které znovu na švech spojuje, aby jim přikládala nové významy.

22.09.2016

Velmi dobrý debut. Z každé básně je znát, že tu promlouvá skutečný básnický talent, ve kterém se snoubí moderní tendence s určitým klasicismem, jak ho reprezentují především někteří ruští básníci první poloviny 20. století, včetně Osipa Mandelštama.

Dal bych pět, ale tu jednu hvězdu navíc si schovávám pro autorčinu další sbírku. V souvislosti s poezií Marie Iljašenko mě napadá slovo "dávný", nebo snad lépe: jako poezie vyřezaná ze stínů dávno zmizelé krajiny. Doporučuji.

Psáno 24. 1. 2017: Dávám plný počet. A po několika měsících jen doplnění, že je to v kontextu české tvorby opravdu výjimečná sbírka. Málokdy se mi stane, že by ve mně obrazy a slova tak utkvěly, jako právě u této sbírky. A ještě méně se to stává u českých autorů. Pro mě osobně patří tato sbírka spolu s Obývacími nepokoji od Petra Hrušky a Strychninem od Marka Šindelky k trojici nejlepších porevolučních debutů. Jen doufám, že třeba někdy brzy vyjde autorce další sbírka.