Osmý život (pro Brilku)
Nino Haratischwili
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428819/bmid_osmy-zivot-pro-brilku-N4O-428819.jpeg
5
581
581
Strhující rodinná sága provázená vůní čokolády se odehrává na pozadí celého dvacátého století, za gruzínskoruské války a v neklidném revolučním období. Gruzie, 1900: Vše začíná jako v pohádce. Prapradědeček si z cesty do Vídně přiváží recept na nejlepší horkou čokoládu na světě. Je hustá, „černá jako noc před bouří“ a naprosto neodolatelná. Její konzumace má ovšem tragické, nezřídka i smrtelné následky… Zděšený chocolatier, který stejně jako všichni Gruzínci věří na pohádky, záhy dospěje k přesvědčení, že na jeho lahodném nápoji spočívá kletba. Přesto však recept předá jako rodinné tajemství své nejstarší dceři Anastasii, která se bude k vaření čokolády během svého stoletého života opakovaně vracet. Německo, 2006: Anastasiina pravnučka Nica přerušila kontakt s rodinou a odstěhovala se do Berlína. V Gruzii právě probíhá občanská válka a její neteř Brilka, která se vydala na cestu na Západ, se odmítá vrátit do Tbilisi. Nica ji vyhledá a celý rodinný příběh jí vypráví. Horká čokoláda připravovaná podle staré rodinné receptury přináší po šest generací spásu i neštěstí…... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2020 , HostOriginální název:
Das achte Leben (Für Brilka), 2014
více info...
Přidat komentář
Sice ještě stále není dočteno, ale protože si myslím, že se již nestane nic, co by mé hodnocení ovlivnilo, hodnotím nyní.... A to je vlastně i důvod, proč dávám 4*. Kniha je to naprosto bravurní, psychologický výklad osobností jednotlivých členů rodiny mistrně zvládnutý a jazyk díla dokonalý, tím bych byla schopna opájet se stále. Přes všechny superlativy je to však jen velmi obsáhlá rodinná sága, která do jisté míry počtem stran a děsně nepraktickým formátem do postele (jak jinak při této obsažnosti) vyčerpala sama sebe. Jistě, děj je spletitý, plný vrcholů a pádů, ale když se to děje na 850ti stránkách, ztratí to časem své kouzlo.
Je perfektní asi řeknu i dokonalá. Cítím neskutečný smutek a radost zároveň. Rozumím a chápu. Teprve až člověk pochopí všechny souvislosti, může jít svobodně dál? Někdy jsem si tu otázku kladla, které všechny příběhy naší rodiny bych měla znát, abych je vlastně dokázala přetnout, udělat tečku. Nový začátek, život. Šílená doba, časy. Ohromující kniha, tak krásná a šílená svou syrovostí zároveň. Je mi tak smutno, příběh skončil, a radostně zároveň, chápu to, všechno to zapadá. Tak silný dojem ve mně zanechalo jen pár knih a to jsem jich přečetla již stohy. Možná proto, že se mě to téma osobně dotýká, možná proto, že je skoro geniální snad i o kapánek víc než Geniální přítelkyně, aspoň pro mě!!
Tak tahle knížka pro mne měla všechno. Spoustu nitek příběhů, dar nevšedního jazyka.
"Někdo rozčísl čas proti srsti, pořadí se změnilo, neštěstí se podobalo mávnutí křídel černého ptáka, který se jich všech při klesání na okamžik dotkl."
Obdivuji ten úžasný talent fabulace, který autorka má. Nádherný, hutný příběh. Bavil mě exkurz do historie. Člověk si bolestně připomene, že v totalitě se snadno nežije. Jak snadno může váš život skončit. Že vyhrál ten, kdo se narodil až na sklonku "Století jež všechny podvedlo a oklamalo."
Za mě víc jak 100 procent.
Upřimně, jestli jsem na něco při čtení této knihy neměla chuť, tak je to na horkou čokoládu, kterou mám spojenou s příjemným, pohodovým vyprávěním. V tomto případě je vůně čokolády promíchána s vůní čerstvé krve a Osmý život je navzdory anotace i lahodnému přebalu kniha o drsné ruské a gruzínské historii, smutných osudech, krutosti a podivných vztazích... občas až příliš. Emoce jsou nahuštěné v každé kapitole, na každé stránce, přerušené jen výčtem historických reálií a chvílemi jsem si při čtení říkala, že to je až přes čáru, chyběl snad jen incest (nebo jsem ho přehlédla). Ale obsáhnout tolik generací a celé 20. století, to prostě je kus historie - národní i osobní. Obdivuji autorčin přehled i schopnost vše zachytit a propojit, jen je škoda, že občas sklouzla do lacinějších rovin. Jejími slovy měl ten tkaný koberec příliš mnoho vláken a jakkoliv miluji obsáhlé knihy, u této mi rozsah nesedl...
Ale určitě stojí za přečtení a zapřemýšlení, především ta první polovina bez přemoudřelých dítek.
Velmi rozsáhlá a čtivá rodinná sága, která se odehrává v průběhu celého století. Moc se mi líbilo historické pozadí, dobře vykreslené charaktery postav, které se vyvíjely tak, jak je měnily probíhající historické události a komplikované vztahy v rodině. Škoda, že autorka nepřidala recept na tu úžasnou čokoládu.
Tato stylově krásně napsaná kniha je těžká obalem i těžká a hluboká obsahem.Jak mi ji v knihovně podávali,zhrozila jsem se, "To přece nepřečtu". Není ale pro rychlé čtení. Děj je zasazen hlavně do krásné Gruzie celého 20, století, kde odtajňuje život šesti generací jedné rodiny a je provoněn vůní vařené čokolády, jejíž recept se předával z generace na generaci. Spisovatelka dobře vystihla hlavní postavy, rodinný život, kdy všechny ženy této rodiny jsou silné a i jejich přátele i nepřátele, s pozadím doby a následků,ve kterém se děj zrovna odehrával. Obohatila mě i v oblasti dějin , hlavně 2.s. válka a následný socialismus, životy vyvolených soudruhů a brutalita v trestání těch nepohodlných.
V knize jsou přeložené úryvky z ruské poezie, z ruské hymny a i plakátová hesla, která dodávají hloubku a význam knihy.
"Despotové jsou náchylní k iluzím" Čechov
"Občanská válka, jak známo, má své zákony
a ty se ještě nikdy neshodly se zákony humanity" Trockij
nebo plakátová hesla
"Sovětská moc netrestá,
sovětská moc polepšuje"
Je to pár hodin, co jsem dočetla.
A teda jsem toho úplně plně plná.
Dlouho se mi nestalo, aby mi knížka zůstala takhle moc v hlavě.
Víc než 800 stran, jedno století, jedna rodina, válka, SSSR, Gruzie, střípek Prahy, kousek Londýna, nakouknutí do Berlína, trocha záhadně lahodné čokolády, hodně přátelství, neschopnost milovat se vším všudy, nechuť mít ráda sama sebe a ten konec!
Tenhle příběh je třeba číst v klidu.
U horké a hořké čokolády.
U čaje.
U vodky.
Beze spěchu.
Úžasná knížka. Vážně úžasná.
Jedna z nejhezčích knih, které jsem přečetla. Krásná rodinná sága, která začíná v Gruzii v r. 1900 a končí v r. 2014. Překrásně napsané.
Tak to byla výzva. Neuvěřitelné, že teprve třicetiletá gruzínská spisovatelka Nino napsala tak skvělou knihu. 900 stran rodinné ságy není žádné lehounké čtení. Kniha těžká nejen do ruky, ale i čtení vyžaduje pozornost. Mile překvapí, jak velikou má spisovatelka slovní zásobu a jak bravurně s ní umí zacházet. Vypravěčkou je Nica, která již od malička bez dechu poslouchala u praprababičky příběhy o životě a o vztazích v rodině, kterou samozřejmě ovlivnily i politické události kolem. První i druhá světová válka, občanská válka, stalinismus, zhroucení Sovětského svazu, perestrojka atd. Není to učebnice dějepisu, ale subjektivní pohled na tyto dějiny. Nikdo v rodině není černobílý, nikdo není dokonalý, všechny osoby jsou dokonale prokresleny a už po prvních kapitolách s nimi začínáme žít jejich osudy. A spousta otázek zůstává.
Ta poslední prázdná stránka pro Brilku je dobrý nápad. Brilko, držím ti palce, ať je tvůj život lepší a ať se ti splní alespoň polovina toho, o čem sníš. Věřím, že teď už ano. Přečtěte si, doporučuji.
Když žijete dost dlouho, zažijete všechno, když napíšete ságu o tisíci stranách o dvacátém století, je tam všechno ... ani jedno není samozřejmě pravda. Se zájmem jsem se do hrůzné bichle neudržitelné v ruce pustila, protože mne zajímala Gruzie, a vzhledem k popisované době tedy aspoň Gruzie v rámci velkého nerozrušitelného uskupení. Kupodivu právě o Gruzii jsem se dozvěděla naprosto mizivě - téměř nic. Že mají kudrlinkové písmo, kouzelné moře i drsné hory, pěstují vinice a vyrostla tam největší zrůda všech dob, to jsem věděla dávno před tím. A co jiného nám autorka představila? Jen "svoji" (to ještě s otazníkem) podivnou rodinu. Vlastně ještě něco - v knize nejmenovanou Stalinovu pravou ruku, rovněž Gruzínce, zrůdu nemenšího kalibru, Stalinem představovaného jako „našeho Himmlera“.
Opravdu přehnaný objem knihy nejen žádá čas na čtení, ale dopřává také dostatek času na přemýšlení o tom, co skutečně čteme. A já musím říct, že pár věcí bylo pro mne velmi zarážejících, pár mi vadilo a pár chybělo, takže už v polovině jsem nabyla poněkud ostražitého dojmu až nechuti číst dál.
Především:
-"malý velký muž" - pravá Stalinova ruka a důležitý aktér celé rodiny: proč nebyl nikdy jmenován (jako jediný z nomenklatury)? Musela jsem si ho najít v chytré encyklopedii - kulíškovský zjev zastíral skutečně výraznou zrůdu (proč jen ti mrňaví chlapi tak rádi kompenzují svůj malý vzrůst touhou po moci ad absurdum?)
-emigrace - Kittina emigrace v tom objemu textu byla popsána tedy neuvěřitelně málo slovy, vlastně samotný akt byl úplně přeskočen: poté co dva roky žila v 50. letech v Praze, pod cizím jménem, skrytě, aniž na ni někdo přišel a zkoumal ji (už to samo o sobě bylo absurdní!) se ze stránky na stránku objevila v Londýně??? (samotný odchod by byl jistě zajímavou epizodou, ale autorka si s tím evidentně nevěděla rady); další emigrace byly už jen zmíněny, zase autorka nic neví (myslím tím, neví, jak to chodí)
-setkání Kitty (z Londýna) se Stasií (z Tbilisi) 21. srpna 1968 v Praze - nejabsurdnější pasáž, ve všem (nehledě na to, jak autorka pojala invazi pouze jako obsazení Prahy, což samozřejmě není pravda, postupovalo se, rázně a rychle až ku Praze i dál - invaze se týkala celého Československa)
-běžný život v Tbilisi - u rodiny se krom podivných vztahů, vzplanutí, pádů a porodů nepopisuje nic jako normální denní režim, přitom starší členky rodiny do vysokého věku chodily do práce (o které není nikde nic) a musely se starat tak nebo tak o sebe a rodinu (o těhle běžných, ale "zatraceně" složitých starostech za tvrdého socialismu v knize není prakticky ani zmínka)
-čokoládové opojení, opakovaně s fatálními následky, stejně jako zjevování se mrtvých v zahradě - až moc násilné vsuvky
-postavy - v té rodině (a souvisejícím klanu, včetně neuvěřitelně hodného sovětského špiona, mj. ochotně repatriujícího sovětské občany!) bylo tolik podivných figur, hlavně ženských (čím dál protivnějších), podivně jednajících samy o sobě, i bez ohledu na okolní dění, režim, válku,
... že to prostě bylo postupně pro mne až moc neuvěřitelné. Z životopisu autorky vidím jen, že se narodila v době, kdy ani poslední záchvěvy socialismu ještě nevnímala, a dokonce možná již byla záhy za humny. Pokud něco v knize je opravdu podle vyprávění aktérů, tak museli rozhodně zkreslovat, tu si přidat, tu něco ubrat, a autorka není natolik zkušená a znalá věci (soupisky vybraných dějinných událostí jsou v pořádku, ale nijak do hloubky nejdou, daly by se skoro nahradit letopočtem a čtenáři by bylo jasno), aby to dokázala postřehnout, naopak si ještě ráda přidala něco navrch. Především celý styl vyprávění - pro Brilku (ten osmý život, osmá prázdná kapitola, to je něco, co se teprve má odehrát - tak to chápu já). Ale v knize zeje pro mě prázdné místo jinde - slovo na závěr, oddělení faktů od fikce, a to autorce zazlívám nejvíc (autorka samotnou vypravěčkou asi nebude, narodila se o deset let později).
Tahle kniha určitě přitáhne zájemce (spíš zájemkyně) o bolševickou revoluci, první a druhou světovou válku a stalinský režim, ale nevím, zda může být v tomto směru nějak "užitečná". A samotné charaktery a osudy postav moc přitažlivé nejsou. Hned za polovinou jsme u vypravěččina narození, takže staré době není věnována úměrná část vyprávění, zato ke konci se vztahy už tak proplétají a komplikují, že by se opravdu hodil nejméně jeden rodokmen.
Můj dojem z přečteného není dobrý, sotva 50%.
Pozn.: dost mne otravovalo, že se v knize používal nezvyklý přepis Petrograd - u nás se přece používá výhradně Petrohrad.
Rusko-gruzínské či gruzínsko-ruské dějiny od tatíčka cara až po současnost. Rodinná sága a 852 stran, které mě nedokázaly za celou dobu plně pohltit a zaujmout. Musím uznat, že autorka opravdu ví o čem píše. Psychologie postav je skvěle vystavěna, pozorný čtenář může pohlédnout až na samotné dno každé z postav! Naplno prožít hrůzy vlády lidu, politické boje, války, konflikty, rodinné neshody a nedorozumění... Až toho na mě bylo moc. Snad proto mi nebyla po celou dobu žádná z postav sympatická. Tolik negace už na mě pěkně dlouho nedolehlo, jako při čtení této knihy.
Čokoládové epizody mi v knize neseděly. Nepochopila jsem jak je možné, že i v časech velkého nedostatku si hrdinky vždy uvařily svůj šálek horké čokolády.
Osmý život je rozsáhlým vyprávěním o pohnutých osudech mnoha generací jedné velké gruzínské rodiny, odehrávající se na pozadí dějinných událostí sahajících až do počátku minulého století, který zavede čtenáře nejen do Gruzie, ale také Ruska, Prahy, Londýna či Berlína. Je to příběh plný neštěstí, nekonečného smutku, zklamání, zrady, ztrát, nenávisti, ale také lásky. A to vše spojuje lahodná (a snad prokletá) čokoláda.
Pět hvězdiček nedávám kvůli méně dynamičtější druhé polovině, přesto velmi oceňuji zejména podrobnou psychologii všech postav, díky níž nahlédnete hluboko do jejich nitra. Nikoho jsem si nemohla úplně oblíbit, nebo jej zcela odsoudit, protože jsem vždy znala všechny jeho myšlenky, pohnutky a impulsy, které jej k danému jednání vedly.
Knihu jsem četla celkem dlouho, moc mě to nebavilo, pořád jsem u toho usínala. Postavy mě nějak výrazně nechytily za srdce. To se ale změnilo v posledních cca 200 stranách. Pro mě nejzajímavější bylo sledovat dějiny SSSR a Gruzie. Je to z trochu jiného pohledu, než jsem to dosud znala. A nejvíc se mě dotkl osud Eristaviových - Sophio, Andra a Mika. A samozřejmě Kitty. Nelituji, že jsem si knihu přečetla, ale jsem ráda, že už jsem na konci.
Při čtení mate pocit, ze se norite stále hlouběji a hlouběji do bažiny beznaděje... Tato kniha nelze přečíst jedním dechem, na ni je potřeba čas.
Ze začátku super, potom jsem se do čtení nutila. Trochu nechápu vysoké hodnocení. Ale prostě mi to asi nesedlo nebo jsem knihu četla v nějakém špatném období. Je pravda, že jsem ji četla opravdu dlouho, což bylo způsobeno i délkou knihy i nucením se do čtení.
Dalo by se tomu říkat ,, Kronika od počátku 20. století do začátku 21. století. Myslím si, že tato kniha bude dost hojně diskutovaná, protože opravdu je to k diskusi. Každý to bude vidět jinak. Já to taky vidím jinak a ostatní určitě taky. Myslím si taky , ale to nejsem jistá to si jenom hádám, že tohle je i částečná autobiografie autorky a ta dobu taky zná z vyprávění, částečně si ji možná prožila, protože jakmile ,, padl režim, tak se ,, mládež zatížená pouze dětstvím rozlétla do světa.
Tak toto je kniha jednoznačně za plný počet bodů. Je tedy obsáhlá, na první pohled tak silná, až to nahání hrůzu. Ovšem jakmile se člověk ponoří do kapitoly "Stasia"...je okouzlen jiným světem, poetičnem, magikou, starodávnem, exotikou, začne toužit po tom, aby si taky mohl líznout čokolády, kterou uvařil pan Džaši a posoudit, jestli je opravdu tak neskutečně dobrá, nebo alespoň ucítit tu vůni :) Kniha pokračuje dál stoletím a člověk nenásilnou formou poznává dějiny Ruska, Gruzie, zjišťuje, čeho byli rusáci schopni a co vše člověk zvládne přežít. Moc příjemné čtení. Doporučuji velmi
Ach Brilko, děkuji Ti za vnuknutí vyprávět tak veliký příběh neobyčejně obyčejné rodiny na pozadí těch skutečně velkých dějinných událostí. Každému vřele doporučuji prožít si s hlavními hrdiny (i antihrdiny) těch několik málo hodin svého svobodného (!) života, darovat několik hrnků slz na rodinný oltář Džašiových. A hlavně uvědomit si sílu a absurditu dějin, hrůz podepsaných několika šílenci a jejich nedozírný dopad na chování a existenci několika dalších generací. Je to tak bolestně skutečné... a naprosto dokonalé!
Štítky knihy
stalinismus 20. století německá literatura Německo tajemství Sovětský svaz Gruzie ságy historické rományAutorovy další knížky
| 2020 |  Osmý život (pro Brilku) |
| 2022 | Kočka a Generál |
| 2023 | Chybějící světlo |
| 2022 |  Môj nežný blíženec |
Osmý život pro Brilku je dobře napsaná kniha, kterou se vám nechce odkládat, i když je místy dost brutální. Musím přiznat, že mě mnohokrát dojala, nebylo to ale (většinou) prvoplánové. Většina toho, co popisuje, by se fakt mohla stát. To, že se táhne přes 100 let, nám umožňuje vidět některé hrdiny v detailu v mládí i stáří, případně smrti. A když nás pak nejvíc štvou, připomeneme si, co mají všechno za sebou a pak je možné je pochopit. A s nimi nás provází historií Gruzie a Sovětského svazu. Linka s čokoládou nedává vždycky úplně smysl, chápu ji spíš jako metaforu touhy po normálnějším životě... A kromě čokolády je tam ještě pár takových moc vyumělkovaných drobností a nepravděpodobností, které spíš ruší. Proto nedávám plných 5 hvězdiček, i když jsem si ji opravdu přečetla s chutí. Co si z toho odnáším? Že tváří v tvář šíleným osudům předků prostě nejde žít normální život a na každého někde něco čeká, co ho nalomí nebo zlomí. Depresivní? No tak bavíme se o století dvou světových válek, gulagů a studené války, o Sovětském svazu... a krásné Gruzii.